ECLI:CZ:US:2007:3.US.304.07
sp. zn. III. ÚS 304/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městský pivovar Nová Paka a. s., se sídlem Nová Paka, Pivovarská 400, zastoupené Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. října 2006, čj. 7 Afs 127/2004-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. února 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky (která se nachází v konkursu), s ohledem na nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, když podle Nejvyššího správního soudu pouze konkurzní správce byl ... aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně, jímž byla zamítnuta jeho reklamace proti rozhodnutí, kterým byl převeden přeplatek na dani z příjmů právnických osob na nedoplatek daně z přidané hodnoty, tj. žaloby týkající se majetku patřícího do podstaty, a rovněž pouze konkursní správce je aktivně legitimován podat proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost.
Stěžovatelka tvrdí, že zamítnutím její kasační stížnosti Nejvyšší správní soud odňal stěžovatelce právo jednat před soudem vlastním jménem, čímž porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/05 v její věci, který prý nebyl nyní napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu respektován. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky nejenom že porušil předchozí nález Ústavního soudu v téže věci, ale nadto je nutno jeho rozsudek považovat za svévolný a nepřezkoumatelný.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud podotýká, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva provedený správním soudem posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a další).
Ústavní soud především zvážil, zda Nejvyšší správní soud respektoval po derogaci svého předchozího rozhodnutí nálezem Ústavního soudu I. ÚS 60/05 (Sb.n.u.ÚS, sv. 37, str. 555) právní závěry Ústavního soudu, pro Nejvyšší správní soud v daném řízení závazné (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy). Základem předchozího nálezu Ústavního soudu byl právní závěr, podle něhož pokud procesní předpis přiznává určité osobě postavení účastníka řízení či osoby zúčastněné na řízení (§33, §34 s. ř. s.), je povinností soudu s touto osobou jednat jako s účastníkem či osobou zúčastněnou až do okamžiku, kdy jí bude právně relevantním způsobem sděleno (např. usnesením §34 odst. 4 s. ř. s), že jí takové procesní postavení nepřísluší. Jakýkoliv jiný postup soudu, zejména, kdy je účastník či osoba zúčastněná na řízení soudem ignorována, stojí v rozporu s principem fair procesu a právního státu. Okruh účastníků řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 1 s. ř. s.) je odlišný v případě, že kasační stížnost podá účastník původního řízení od případu, kdy podá kasační stížnost osoba zúčastěná na původním řízení. Postup soudu, který kasační stížnost osoby zúčastněné na původním řízení s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl proto, že v téže věci již byla podána kasační stížnost účastníkem původního řízení, je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces, neboť je jím zamezeno tomu, aby kasační stížnost stěžovatele byla soudem projednána. Současně se ale Ústavní soud v citovaném nálezu vyjádřil k námitce Nejvyššího správního soudu uvedené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že s ohledem na znění §68 obchodního zákoníku a §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je pouze správce konkursní podstaty aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně a rovněž pouze správce konkursní podstaty je aktivně legitimován podat proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Podle názoru Ústavního soudu uvedeného v citovaném nálezu není úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda byla stěžovatelka aktivně legitimována k podání kasační stížnosti, když to je úkolem obecných soudů, v dané věci Nejvyššího správního soudu, který se měl uvedenými skutečnostmi zabývat v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky a tyto své závěry uvést v odůvodnění svého rozhodnutí.
S ohledem na uvedené právní závěry Ústavního soudu je patrné, že Nejvyšší správní soud nález Ústavního soudu v této věci plně respektoval a že jeho právní závěr v této věci nemůže být zásahem do žádného základního práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku podrobně vysvětluje, proč pouze konkursní správce je oprávněn podat kasační stížnost v této věci. S ohledem na to nelze dovodit ani porušení shora citovaného nálezu I. ÚS 60/05, ani exces správního soudu ve smyslu shora vysvětlené judikatury Ústavního soudu založené citovaným nálezem III. ÚS 224/98.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu