ECLI:CZ:US:2007:3.US.318.07.1
sp. zn. III. ÚS 318/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem v Praze 3, Husitská 70, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 11. 2006, čj. 8 C 53/2005-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (po doplnění dne 4. 5. 2007), napadá stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 11. 2006, čj. 8 C 53/2005-78. Podle stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo se sdružovat dle čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nesplněním poučovací povinnosti (§118a občanského soudního řádu) také jeho právo na spravedlivý proces.
Z předložené fotokopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na určení, že rozhodnutí Výkonného výboru Svazu sálového fotbalu ze dne 26. 1. 2005 (dále jen "rozhodnutí výboru"), jímž se určuje, že hráči, rozhodčí a funkcionáři "řízení" městským štábem sálového fotbalu Praha "nejsou členy svazu sálového fotbalu a pozbývají veškerá práva a výhody spojené se členstvím ve svazu sálového fotbalu", je v rozporu se stanovami Svazu sálového fotbalu. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 11. 2006, čj. 8 C 53/2005-78, zamítnuta.
Soud nejdříve konstatoval nesplnění předpokladů pro podání žaloby (§15 odst. 1 zákona o sdružování občanů) s tím, že stěžovatel měl nejdříve podat proti rozhodnutí výboru odvolání k valné hromadě Svazu sálového fotbalu (soud vycházel z čl. 2 stanov upravujícího možnost odvolat se proti rozhodnutí o vyloučení ze Svazu sálového fotbalu). Uvedl, že stěžovatel splnil jen jeden z předpokladů řízení, a to dodržení lhůty pro podání žaloby.
Následně soud uvedl, že v daném případě zaniklo členství nezaplacením členských příspěvků (vycházel z čl. 5 stanov). Na základě čl. 11 stanov dovodil, že výkonný výbor mohl vydat předmětné rozhodnutí výboru. Ze všech provedených důkazů pak dospěl k závěru, že stěžovatel (resp. celý pražský štáb) nedodržel stanovy, tedy žaloba není důvodná, neboť rozhodnutí výboru není v rozporu se stanovami Svazu sálového fotbalu.
Nad rámec také uvedl, že členství se obnovuje každý rok od 1. 9. do 30. 4. nového roku (registrací a zaplacením příspěvku) a stěžovatel nevyužil ani práva na obnovení členství dle čl. 21 stanov.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soud zamítl žalobu pro předčasnost, neboť stanovy připouštějí podání odvolání k valné hromadě Svazu sálového fotbalu. Stěžovatel proti tomuto závěru namítl, že odvolání proti rozhodnutí výboru nebylo možno podat. Prvostupňový soud, dle stěžovatele, chybně pojal rozhodnutí výboru jako rozhodnutí o vyloučení některých členů, zatímco se jedná o "nalézací rozhodnutí vágně konstatující určitou skutečnost". Dále stěžovatel uvedl, že pokud by podal proti rozhodnutí výboru odvolání (namísto žaloby), riskoval by odmítnutí odvolání (z důvodu nemožnosti jej dle stanov podat), nebo přezkum rozhodnutí výboru pouze ve vztahu k jeho osobě (zatímco stěžovatel se domáhá určení rozporu rozhodnutí výboru se stanovami ve vztahu ke všem dotčeným osobám), a dále by riskoval propadnutí lhůty pro podání žaloby k soudu.
Stěžovatel též uvedl, že soud dovodil soulad rozhodnutí výboru se stanovami. Dle stěžovatele však tímto byly rozpory mezi dvěma orgány Svazu sálového fotbalu přičteny k tíži stěžovateli (a rovněž i dalším dotčeným osobám).
Dále také namítl, že soud se nevypořádal s jeho námitkou, že výkonný výbor rozhodl v době neúplného počtu svých členů, což stanovy nepřipouští.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jím nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv; proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování jimi provedené, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě soud zamítl žalobu pro její nedůvodnost, když dospěl k závěru, že stěžovatel porušil stanovy (nezaplatil členský příspěvek ve lhůtě stanovené, proto zaniklo jeho členství), výkonný výbor byl oprávněn vydat předmětné rozhodnutí výboru a toto jeho rozhodnutí není v rozporu se stanovami Svazu sálového fotbalu. Svůj závěr opřel o všechny provedené důkazy, konkrétně v závěru zmínil zápis z valné hromady Svazu z 21. 5. 2005. Ústavní soud nemá za to, že postupem obecného soudu byla porušena stěžovatelova ústavní práva. Obecný soud v rozsudku podrobně popsal provedené důkazy a skutečnosti z nich zjištěné. Ústavní soud neshledal, že by závěry obecného soudu byly s nimi v rozporu, nebo vykazovaly prvky libovůle.
Obecný soud sice neuvádí nic konkrétního ohledně usnášeníschopnosti výkonného výboru, nicméně z rozhodnutí je zřejmé, že dle jeho názoru výkonný výbor byl oprávněn vydat předmětné rozhodnutí výboru, a současně soud odkázal na provedené důkazy (Ústavní soud odkazuje na výpověď svědka K.). Z odůvodnění rozhodnutí je tedy zřejmé, kterým důkazům soud ohledně usnášeníschopnosti výkonného výboru přisvědčil a k jakému závěru dospěl.
Také námitku stěžovatele, že rozpory dvou orgánů Svazu sálového fotbalu jsou přičítány k tíži stěžovatele, neshledal Ústavní soud důvodnou. Obecný soud se zabýval otázkou členství (stěžovatele) ve Svazu sálového fotbalu, uvedl příslušná ustanovení stanov, a svůj závěr o souladu rozhodnutí výboru (o zániku členství stěžovatele a dalších osob) se stanovami Svazu řádně odůvodnil. Skutečnost, že stěžovatelova "mateřská organizace" pravděpodobně zavinila nezaplacení stěžovatelova příspěvku, ovšem ještě nezakládá porušení ústavních práv a není důvodem kasace rozhodnutí obecného soudu.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele o nemožnosti podat proti rozhodnutí výboru dle stanov odvolání. Ústavní soud zjistil, že obecný soud ve svém rozhodnutí konstatoval nesplnění jednoho z předpokladů podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů pro podání žaloby, a sice nevyčerpání opravných prostředků umožněných stanovami Svazu. Tento závěr soudu však nebyl důvodem zamítnutí žaloby. Soud se dále zabýval meritem věci a rozhodl, že zde není nesoulad rozhodnutí výboru se stanovami. Konstatování soudu o předčasnosti žaloby tedy nemělo vliv na rozhodnutí věci a stěžovateli nebylo v důsledku tohoto názoru soudu upřeno právo na soudní ochranu a soudní přezkum. Sám stěžovatel přitom tvrdí, že dle stanov nelze ohledně předmětného rozhodnutí výboru podat odvolání a jediným možným postupem bylo podání žaloby k soudu. Ústavní soud zde tedy neshledal, že by v důsledku vysloveného názoru soudu o předčasnosti žaloby došlo v dané věci k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel rovněž namítl nesplnění poučovací povinnosti dle §118a občanského soudního řádu. K tomu pouze uvedl, že obecnému soudu musely být důvody, pro které zamítl žalobu, zřejmé již ze žaloby, proto měl stěžovatele se svým právním názorem seznámit a poučit jej podle uvedeného ustanovení. Tuto námitku považuje Ústavní soud za nedůvodnou. Jak již výše uvedl, žaloba byla zamítnuta proto, že obecný soud z provedených důkazů a zjištěných skutečností dovodil závěr, že rozhodnutí výboru je v souladu se stanovami. V tomto směru také u obecného soudu probíhalo dokazování a oba účastníci (i stěžovatel) předkládali svá tvrzení i důkazy. Ústavní soud tedy ani v tomto směru neshledal porušení stěžovatelových ústavních práv.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud konstatuje, že v dané věci neshledal porušení stěžovatelova práva zakotveného v čl. 20 Listiny ani jeho práva na spravedlivý proces. Proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu