ECLI:CZ:US:2007:3.US.326.06
sp. zn. III. ÚS 326/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Holečkova 9, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 56 Co 9/2005 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. května 2004 č. j. 27 C 247/2000-117, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2006, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 90 Ústavy.
Porušení základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že se jak soud prvního stupně, tak posléze i soud odvolací zcela nevypořádaly v průběhu pravomocně skončeného řízení s jeho námitkami k údajně nesprávnému a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, k němuž dospěl soud prvního stupně.
Stěžovatel v další části návrhu polemizuje s právním názorem obou obecných soudů, který údajně nekoresponduje s platnou judikaturou obecných soudů v dané otázce. Zdůrazňuje, že i když na potvrzení svého právního názoru předložil v průběhu pravomocně skončeného řízení judikáty obecných soudů vztahující se k řešené problematice, tyto soudy se stěžovatelovou argumentací v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly a s namítanými soudními rozhodnutími se patřičným způsobem nevypořádaly.
Obecné soudy podle mínění stěžovatele tímto způsobem porušily základní práva a svobody (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť nerespektovaly základní zásady důkazního řízení v občanském soudním procesu, které soudům ukládají vypořádat se při svém rozhodování se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, má-li to vztah k projednávané věci.
Protože pochybení soudu prvního stupně, tak jak bylo výše zmiňováno, neodstranil ani odvolací soud, přičemž ten se navíc nevypořádal ani s dalšími odvolacími námitkami stěžovatele, je nutný zásah Ústavního soudu, kterým by byla ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena.
II.
Jak se zjišťuje z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. 27 C 247/2000, soud prvního stupně v řízení o vyklizení bytu o žalobě stěžovatele proti žalované MUDr. J. K. rozhodl tak, že pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit ve výroku označený byt o velikosti 3+1 s vestavěnou garáží v Plzni, Polní 2, ve vlastnictví Stavebního bytového družstva mladých a vyklizené je předat stěžovateli.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů považuje dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s nájmem k předmětnému bytu a garáži ze dne 6. 12. 1999 za platně uzavřenou mezi stěžovatelem jako převodcem a T. K. jako nabyvatelem. Proto nemohl být stěžovatel aktivně legitimován k podání předmětné žaloby.
Podle názoru označeného soudu se jedná o smlouvu dle jejího charakteru nepojmenovanou, naplňující podmínky uvedené v ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku. Pokud se týká namítaných nepřesností a nejasností (např. označení družstva a bydliště nabyvatele, rozsahu vymezení členských práv a povinností), dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedené nepřesnosti lze překlenout, s ohledem na obsah ujednání i na jednání účastníků dohody, výkladem.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 sp. zn. 56 Co 9/2005 na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud především zdůraznil, že soud prvního stupně v řízení provedl veškeré účastníky navrhované důkazy, přičemž z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry.
V souladu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně jako otázku předběžnou posuzoval nejprve platnost uzavřené smlouvy s ohledem na konkrétní náležitosti vymezené v ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání provedení dalších návrhů nenavrhoval a nepředkládal soudu ani jiná tvrzení, než tomu bylo v řízení před soudem prvního stupně, neshledal odvolací soud podstatnou ani námitku stěžovatele o absenci poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř.
III.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje všechny náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v této souvislosti dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že souběžně s ní podal i dovolání (bod V. návrhu).
Podle písemného sdělení Okresního soudu Plzeň - město, které Ústavní soud obdržel dne 27. 2. 2007 (č. l. 13), byl Ústavním soudem vyžádaný spis sp. zn. 27 C 247/2000 Okresním soudem Plzeň-město postoupen Nejvyššímu soudu ČR s dovoláním stěžovatele dne 18. 9. 2006 a dosud nebyl vrácen.
Podle písemného poučení o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek je zřejmé, že dovolání je v dané věci přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že zákon o Ústavním soudu pokládá ústavní stížnost za přípustnou i v případech, kdy stěžovatel vůbec nepodal dovolání, které by bylo možno opřít toliko o důvod uvedený v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť přípustnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu závisí na uvážení dovolacího soudu.
Jiná je však situace, jestliže stěžovatel podá jak ústavní stížnost, tak dovolání, opřené o důvod uvedený v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tehdy není možno ústavní stížnost projednat před tím, než dovolací soud o dovolání rozhodne.
Jedním ze znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, která znamená dodržení požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád konkrétnímu subjektu poskytuje. Tato formální dimenze ústavní stížnosti se do jisté míry odráží i v samotných kompetencích Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), neboť Ústavní soud poskytuje ochranu základním právům až poté, co nedošlo k nápravě jinými orgány veřejné moci. Lze tedy dospět k dalšímu charakteru ústavní stížnosti a její subsidiarity, tedy dodržení principu dělby moci mezi jednotlivými orgány moci veřejné.
Pokud by Ústavní soud rozhodl ve věci dříve, než rozhodne o podaném dovolání dovolací soud, zasáhl by nepřípustně do kompetence obecných soudů. Takový (nesprávný) postup by mohl vést i k nežádoucímu výsledku: Souběžně vydaná rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu by mohla být v téže věci nesouladná nebo dokonce protikladná, což by narušovalo princip právní jistoty.
Pokud by Ústavní soud řízení přerušil a vyčkával až do doby vydání rozhodnutí o dovolání, docházelo by ke zbytečnému a neefektivnímu prodlužování délky řízení před Ústavním soudem. Připuštění takového postupu by navíc mohlo nabádat další subjekty, aby (pod záminkou procesní opatrnosti) zdvojovaly různé opravné prostředky. Při známé přetíženosti justičního systému a Ústavního soudu vysokým nápadem je takovýto postup nežádoucí a obrací se i proti zájmům občanů, protože vede k prodlužování řízení.
Je tedy zřejmé, že k procesnímu postupu, který zvolil stěžovatel, není důvod. Obiter dictum lze dodat, že ani toto usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost nezavírá stěžovateli cestu k podání nové ústavní stížnosti při zachování všech podmínek uvedených v zákoně o Ústavním soudu. I v případě, že by dovolací soud odmítl stěžovatelem podaný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný, z důvodu závisejících na jeho uvážení, je stěžovateli, podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována zákonná 60 denní lhůta od obdržení takového rozhodnutí k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak proti předchozím rozhodnutím obecných soudů.
Zákon o Ústavním soudu tedy předvídá, že pokud je v určité procesní situaci příslušný k rozhodování o právech a povinnostech konkrétního subjektu stanovený orgán veřejné moci (v daném případě Nejvyšší soud ČR), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o dodržení základních práv a svobod rozhodoval dříve, než by vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj