ECLI:CZ:US:2007:3.US.399.07.1
sp. zn. III. ÚS 399/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1311/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 3 To 145/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). S odkazem na ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 4 T 23/2005, uznán vinným trestným činem zanedbávání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) stěžovatelovo odvolání zamítnuto a Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.
K porušení ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatele tím, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jím podaném odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv „nebyly splněny podmínky pro doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání stěžovateli, a to ani fikcí, neboť v době doručení se na adrese F. 10, B., nezdržoval“. Jelikož se veřejného zasedání neúčastnil, nemohl soudu předložit doklady o tom, že veškeré dlužné výživné již uhradil a nadále svoji vyživovací povinnost plní. Soudy (odvolací a dovolací) tak tuto důležitou skutečnost nezjistily a to přesto, že podle ustanovení §2 trestního řádu měly povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále „Ústavy“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka, že mu bylo odňato právo být přítomen u veřejného zasedání a kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem.
Ústavněprávní roviny, jak byla výše vymezena, tyto námitky nedosahují, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve; nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily – v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad – co do podmínek, za kterých může být jednáno ve veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. povinnosti odvolacího soudu vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu, zde zjevně není.
V prvé řadě nebylo možno přisvědčit stěžovatelově námitce, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání.
Ústavní soud se zcela ztotožňuje s výkladem, který ke shodné stěžovatelově námitce podal dovolací soud, a na odůvodnění jeho odmítavého usnesení proto postačí jen odkázat. Jestliže ještě v odvolání dne 1. 3. 2006 uvedl jako svoji adresu „B., F. 10“, ve vztahu ke které s ním soudy dosud komunikovaly, nelze jim vytýkat, že ji považovaly za adresu ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. řádu; nic na druhé straně stěžovateli nepřekáželo upozornit soud, že v budoucnu se adresa jeho bydliště změní (o čemž věděl), a jakmile se tak stalo (15. 3. 2006), novou adresu soudu oznámit. Bylo primárně na stěžovateli, aby se staral o svá (procesní) práva, resp. vytvořil pro jejich uplatnění potřebné předpoklady.
V postupu soudu, který zaslal vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání (tedy písemnost, jejíž doručení uložením trestní řád nevylučuje) na adresu, kterou stěžovatel soudu uvedl, tudíž porušení jeho ústavně zaručených práv spatřovat nelze.
Rozumnou oporu nemá ani názor, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo tím, že odvolací soud z úřední povinnosti nezjistil, že stěžovatel již dlužné výživné uhradil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, proč jím kritizovaný výrok soudu prvního stupně (o trestu) pokládá za správný; především proto, že byl již jednou pro trestný čin dle §213 odst. 1 tr. zákona odsouzen, přičemž skutek souzený spadá do doby trestního stíhání předchozího. Jestliže odvolací soud pak uzavřel, že stěžovatelem ohlášená „opatření“ k úhradě výživného již nemohou mít na uložený trest zásadní vliv, nelze mu ničeho z hlediska ústavněprávního (resp. možností ústavněprávního přezkumu) vytknout. Stěžovateli je v této souvislosti nutno připomenout, že pokud chtěl využít možnosti účinné lítosti, která je ve vztahu k trestnému činu zanedbávání povinné výživy podle §213 tr. zákona zakotvená v §214 tr. zákona, musel by svou povinnost dodatečně splnit (za současného splnění podmínky absence trvale nepříznivých následků) dříve, totiž v době předcházející vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Ústavněprávní přezkum neslouží k tomu, aby napravoval, co sám stěžovatel v ochraně svých práv (před odvolacím soudem) případně zanedbal. Ani z pohledu této (skutkové) námitky nelze dospět k závěru, že se stěžovateli nedostalo spravedlivého procesu; ústavní stížnost ostatně není instrumentem, jímž by bylo lze nahrazovat institut obnovy řízení, resp. rozšiřovat možnosti jeho případného užití (řízení, o které stěžovatel též zahájil).
K zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo ani v řízení dovolacím. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, náležitě (věcně) posoudil a své závěry přiléhavě odůvodnil. O situaci výkladu, v němž by byl obsažen prvek „libovůle“, resp. výkladu jinak excesivního zjevně nejde.
Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odklad vykonatelnosti jí napadených rozhodnutí již logicky nepřichází v úvahu, a zvláštního výroku ohledně odpovídajícího návrhu již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu