ECLI:CZ:US:2007:3.US.402.06.1
sp. zn. III. ÚS 402/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A) R. N. - Ad., B) J. A. a C) M. A., zastoupených Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Ve Studeném 117/5a, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2006 č. j. 19 Co 457/2005-221, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) L. Z. a 2) JUDr. Viktora Bedrny, správce konkursní podstaty úpadce AUTOMOTO ZVONÍČEK, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006 č. j. 19 Co 457/2005-221, který podle jejich názoru porušil právo zakotvené v článku 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak v jeho odstavci čtvrtém, tj. právo dítěte na péči a výchovu jeho rodičů, přičemž uvedené právo zahrnuje i právo "požadovat plnění vyživovací povinnosti a zajištění odpovídající životní úrovně" a právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 Listiny.
Obsahem předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že dokazování provedené odvolacím soudem ohledně tvrzení prvního vedlejšího účastníka, že byl v úpadku již v roce 2000 a že použil částku 60 milionů Kč na částečnou úhradu závazků, bylo nedostatečné, resp. neprůkazné, pokud označený soud vycházel pouze z výpisu z obchodního rejstříku úpadce a z výpovědi druhého vedlejšího účastníka - správce konkursní podstaty úpadce.
Odvolacímu soudu dále stěžovatelé vytýkají, že vyložil provedené důkazy v rozporu se skutkovými zjištěními, neboť podle jejich názoru není možné, aby první vedlejší účastník z tehdy aktuálních příjmů platil výživné v rozsahu, "v jakém bylo zjištěno, že ho skutečně platí". Odvolací soud se údajně nesprávně spokojil s tvrzeními prvního vedlejšího účastníka o existenci jeho závazků a použití výše uvedené částky na jejich částečnou úhradu, aniž vyžadoval relevantní prokázání těchto údajů. Proto, podle názoru stěžovatelů, odvolací soud tímto postupem porušil jejich právo na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud si od Obvodního soudu pro Prahu 10 vyžádal opatrovnický spis sp. zn. 19 P 325/88 (sv. I. a II.), z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka uvedená pod písmenem A) návrhu se jako matka tehdy nezletilých stěžovatelů, uvedených v návrhu pod písmeny B) a C), v roce 1987 domáhala úpravy jejich výchovy a výživy proti jejich otci, prvnímu vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti. Nezletilí synové byli poté rozhodnutím soudu svěřeni do výchovy jejich matky a otci bylo stanoveno výživné a upraven styk s nimi.
O dalším zvýšení výživného na nezletilé rozhodoval soud prvního stupně v roce 1997. Při jednání před soudem prvního stupně dne 26. 6. 1997 (č. l. 44-45) otec nezletilých ve své účastnické výpovědi uvedl, že majetek jeho firmy je předlužen, dluh odpovídá částce cca 150 miliónů Kč. Rozsudkem ze dne 26. 6. 1997 č. j. 19 P 325/88-47 Obvodní soud pro Prahu 10 schválil dohodu rodičů nezletilých, v níž se otec zavázal přispívat na výživu každého ze synů částkou 3 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 1997. Na č. l. 55-58 je založen návrh otce na úpravu - snížení výživného a styku s nezletilými s tím, že se mu narodila dcera z nově uzavřeného manželství, takže není schopen přispívat již tak vysokou částkou na oba nezletilé. Na č. l. 86-88 je založeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 o udělení příklepu ve veřejné dražbě movitých věcí a vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu na prodej nemovitostí adresovaný otci nezletilých. Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 22. 6. 2000 otec nezletilých poukázal na to, že je proti němu vedena exekuce, dosud byl prodán osobní vůz. Otci bylo na tomto jednání uloženo předložit soudu daňová přiznání na roky 1997-1999 a to jak fyzické osoby, tak i osoby právnické, živnostenské listy, výpisy z obchodního rejstříku, technické průkazy osobních vozidel, zprávy o příjmech matky nezletilých za poslední rok, doklady o vlastnictví nemovitostí.
Rozsudkem ze dne 31. 8. 2000 č. j. 19 P a Nc 256/99, 19 P 325/88-106 soud prvního stupně návrh otce nezletilých na snížení jeho vyživovací povinnosti k nezletilým zamítl a nově ji stanovil částkou 3 500,- Kč měsíčně pro každého z nezletilých, nově upravil i jeho styk s nezletilými.
Na č. l. 115-119 se nachází návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilé na 31 000,- Kč měsíčně pro každého nezletilého, a to zpětně od 1. 9. 2003 (k návrhu se později připojili již oba zletilí synové). U jednání před soudem prvního stupně dne 11. 5. 2004 (č. l. 146) právní zástupce matky navrhl doplnit dokazování rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Cn 239/95, v rámci jehož řízení došlo k dohodě mezi otcem nezletilých a firmou ŠKODA AUTO a. s. o úhradě částky 50 000 000,- Kč a připojení předmětného spisu k řízení. Na č. l. 178 je zpráva ŠKODA AUTO a. s. ze dne 29. 9. 2004 uvádějící výši částky vyplacené otci nezletilých v listopadu a v prosinci 2002. Na č. l. 194 byla čtena daňová přiznání otce za rok 2002 a 2003, přičemž právní zástupce matky a obou synů neměl žádné návrhy na doplnění dokazování.
Rozsudkem ze dne 3. 3. 2005 č. j. 19 P 325/88-200 Obvodní soud pro Prahu 10 zvýšil stanovené výživné počínaje dnem 1. 9. 2003 na částku 30 000,- Kč měsíčně na každého z původně nezletilých, nyní zletilých synů M. a J. A. Vzniklý nedoplatek na výživném uložil soud otci uhradit ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v době od poslední úpravy výživného došlo na straně účastníků k zásadním změnám v poměrech jak u obou rodičů, tak i původně nezletilých, proto shledal návrhy matky a nyní zletilých J. a M. A. důvodnými.
V rámci řízení před odvolacím soudem bylo doplněno dokazování výpisem z obchodního rejstříku firmy AUTOMOTO ZVONÍČEK, na jejíž majetek byl dne 15. 9. 2005 usnesením Městského soudu v Praze č. j. 93 K 32/2005 prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty úpadce byl ustanoven konkursní správce JUDr. Viktor Bedrna (č. l. 217), který byl v rámci odvolacího řízení vyslechnut jako svědek. Jmenovaný zdůraznil, že soud prvního stupně nesprávně posoudil finanční a majetkovou situaci otce. Obdržená částka - jako vyrovnání ze soudního sporu se ŠKODA AUTO a. s., byla rozdělena mezi věřitele, přesto dosud zůstává neuhrazeno množství pohledávek v hodnotě cca 100 000 000,- Kč.
Napadeným rozsudkem ze dne 25. 1. 2006 č. j. 19 Co 457/2005-221 Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh matky a obou zletilých synů na zvýšení výživného zamítl. Důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně byla podle názoru odvolacího soudu především skutečnost, že i když soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, vyvodil z něj nesprávné závěry. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že se v době od poslední úpravy výživného změnily poměry obou nyní zletilých synů, a to jak jejich potřebami, tak i plynutím času, ale nedošlo ke změně poměrů u otce, která by odůvodňovala zvýšení výživného. K předlužení nedošlo až v době prohlášení konkursu či v krátké době před ním, ale již v roce 2000, kdy dosahovalo částky 150 000 000,- Kč, přičemž vyplacení vyrovnávací částky cca 60 000 000,- Kč na této finanční situaci již nemohlo nic změnit, zejména proto, že zmíněná částka byla použita k úhradě části pohledávek. Za této situace nebylo možné podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by bylo ve schopnostech a možnostech otce platit na syny výživné ve výši 30 000,- Kč měsíčně pro každého z obou, včetně vzniklého nedoplatku. Jestliže je nepochybné, že otec "zkrachoval" tedy, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, není v jeho možnostech a schopnostech (§85 odst. 2 zákona o rodině), aby platil na výživném více, než mu bylo rozhodnutím soudu již dříve stanoveno.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska Ústavou mu svěřených kompetencí, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud vždy zdůrazňuje skutečnost, že není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, není nadřízeným soudem obecným soudům a z tohoto důvodu je oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Obsahem ústavní stížnosti v projednávané věci je polemika stěžovatelů se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl odvolací soud, přičemž stěžovatelé předkládají Ústavnímu soudu vlastní hodnocení jak provedených důkazů, tak i skutkových zjištění z nich vyvozených. Pravomoc Ústavního soudu je však vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z toho vyplývá, že pokud odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním od soudu prvního stupně, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá tato skutečnost sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze proto argumentovat porušením ústavních práv stěžovatelů.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodování obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich jinak nezávislé rozhodovací činnosti, pokud ovšem tyto soudy postupují v souladu s Listinou, zejména s ustanoveními hlavy páté, přičemž svým postupem a rozhodováním neporušují právo na spravedlivý proces, či jiná ústavně zaručená základní práva a svobody. K takovému zásahu do ústavně zaručených základních práv by mohlo dojít v případě, že by hodnocení provedených důkazů odporovalo pravidlu uvedeném v ustanovení §132 o. s. ř., tj., že obecný soud by nehodnotil všechny, pro posouzení a rozhodnutí ve věci relevantní důkazy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Pravomoc Ústavního soudu by byla dána také tam, kde by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s jeho skutkovými zjištěními. Takové porušení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
V předmětné věci bylo předmětem posuzování odvolacího soudu, zda oba rodiče přispívají na výživu a výchovu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (§85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněných dětí, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
Důvody rozhodnutí, které vedly odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně, byly v napadeném rozsudku vyloženy sice stručně, ale jinak způsobem odpovídajícím požadavkům na odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí tvrzením stěžovatelů, že by rozhodování odvolacího soudu postrádalo dostatek relevantních podkladů, resp. že by odvolací soud nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, případně, že jeho skutková zjištění neodpovídala provedeným důkazům. Odvolací soud se zabýval námitkami stěžovatelů, přičemž vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
Skutková zjištění, která vyplynula z dokazování provedeného v průběhu řízení, prokázala, že otec stěžovatelů se dostal do značných finančních problémů souvisejících s jeho podnikáním již před rokem 2000; tyto problémy se postupem času staly důvodem pro zastavení většiny jeho nemovitého majetku bankám a zahájení exekučního řízení na jeho majetek movitý. Odvolací soud neměl ostatně důvod nevěřit správci konkursní podstaty úpadce, resp. rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu na majetek firmy stěžovatele, že otec stěžovatelů není schopen zvýšené výživné v rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně hradit, a že tedy nejsou důvody a předpoklady na straně otce stěžovatelů k tomu, aby o zvýšení výživného mohlo být kladně rozhodnuto. Nelze se proto ztotožnit ani s názorem stěžovatelů o "neprůkaznosti" skutkových zjištění odvolacího soudu.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že úvahy stěžovatelů o "nutnosti" větších výdělků, resp. milionových částek tvořící i v době rozhodování odvolacího soudu jakýsi "utajený" majetek otce stěžovatelů, nebyly prokázány. Odvolací soud neuvěřil těmto tvrzením stěžovatelů nepochybně také z toho důvodu, že i ve výpovědích stěžovatelky se v průběhu řízení objevily značné rozpory ohledně výdělkových poměrů stěžovatelky a jejího manžela a mnohasettisícovými částkami, které byly vynakládány a spotřebovány stěžovateli.
Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by opodstatňovaly tvrzení stěžovatelů, že v projednávané věci došlo k porušení jimi uváděných základních práv a svobod, resp. ústavnosti.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu