ECLI:CZ:US:2007:3.US.412.06
sp. zn. III. ÚS 412/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, č.j. 26 Cdo 1626/2005-139, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, č.j. 12 Co 440/2004-105, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 C 64/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zakotvených práv na soudní ochranu a rovnost účastníků soudního řízení; stěžovatel se též cítí dotčen porušením principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") a odepřením ochrany právům zákonem stanoveným způsobem ve smyslu jejího čl. 90.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze spisu obvodního soudu, se podává, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtí nájemce "bytu č. 10, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu čp. 417 v ul. Kotlaska č. 20, v Praze 8 - Libni" (dále jen "bytu") Z. H. dne 13. 3. 2002 došlo k zániku jeho nájemního vztahu; jelikož stěžovatel nesplnil zákonné podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1, věty druhé, obč. zák. v rozhodném znění, uložil mu ve prospěch pronajímatele povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci (Městské části Praha 8) předat do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením, tak, že je jako nepřípustné odmítl (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté právní řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům obšírně vytýká, že neprovedly navrhované výslechy některých svědků, dezinterpretovaly jeho vyjádření a nevypořádaly se s výpovědí nájemce Z. H. obsaženou v opatrovnickém spise. Má za to, že soudy "odůvodnily svá rozhodnutí až příliš jen důkazy v neprospěch stěžovatele".
Podstatou ústavní stížnosti je kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Co do organizace procesu skutkových zjištění (dokazování) platí, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je naopak regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 a další). Povinností, z ústavněprávního hlediska významnou, však je, aby obecné soudy zvolené postupy (zejména proč nevyhověly důkaznímu návrhu) náležitě odůvodnily.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy této povinnosti uspokojivě dostály, a to včetně skutkového kontextu, do kterého stěžovatel výslovně zaměřil svoji kritiku.
Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - opakovaně připomíná, že není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ani takové vady Ústavní soud nezjistil. Úvahy, na jejichž základě zejména soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, obšírně a srozumitelně vyložil.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze dodat následující.
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění nelze především nepoukázat na to, že soudy rozhodly po obsáhlém dokazování; okolnost, že neprovedl všechny navržené důkazy (výslechem dalších svědků), soud prvního stupně řádně vysvětlil, a to především tím, že odpovídající zjištění byla učiněna z jiných důkazních pramenů.
Zjevné je též, že stěžovatelovy skutkové, resp. procesní výhrady (zejména ty, jež směřují k zjištěním o počátku společného bydlení s nájemcem bytu, resp. k obsahu jejich společenství) míjí prostor, jenž byl pro právní posouzení věci rozhodný.
Podstatné totiž je, že stěžovatelem tvrzené soužití ve společné domácnosti s nájemcem muselo trvat v den smrti nájemce; soudy však zjistily, že "asi po dobu jednoho roku" před smrtí bydlel nájemce v bytě své matky v Chabrech, která o něj rovněž pečovala. Toto zjištění učinily z účastnické výpovědi stěžovatele ze dne 9. 6. 2003 (procesní spis, č.l. 40), ze svědecké výpovědi M. P. (tamtéž, č.l. 55-56) a z písemného vyjádření MUDr. V. C. (tamtéž, č.l. 27, 41), a proti tomuto závěru nelze z ústavněprávních hledisek vznést relevantní výhrady. Pokud stěžovatel v rozhodný den podmínku vedení společné domácnosti s nájemcem nesplňoval, nebylo již zapotřebí zjišťovat charakter předchozího soužití.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil i usnesení dovolacího soudu, důvody, proč je pokládá za nesprávné, však neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ve své dřívější judikatuře dal najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je zásadně věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, resp. nepředstavuje-li "svévoli") předmětem ústavněprávního přezkumu.
Shrnutím řečeného se podává, že vyložené podmínky ústavněprávního přesahu občanskoprávního sporu v dané věci splněny nejsou; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace procesního práva (resp. jimi zvolené konkrétní procesní postupy) překračují hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu