ECLI:CZ:US:2007:3.US.412.07.1
sp. zn. III. ÚS 412/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Lučebních závodů a. s. Kolín se sídlem v Kolíně, Pražská 54, zastoupené JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1286/2004 ze dne 30. 10. 2006 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 12/2004 ze dne 25. 5. 2004 a s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cm 331/98 ze dne 6. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve spojení s rozsudky soudu I. a II. stupně shora označenými s tvrzením porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cm 331/98, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti Lučebním závodům Draslovka a. s. Kolín pro zaplacení částky 1.944.348,- Kč s přísl. - v průběhu sporu s ohledem na započtení omezené na částku 1.529 190,68 Kč s přísl., kterážto částka, jak stěžovatel v žalobě pod bodem VI. uvedl, byla žalovanému dne 7. 8. 1996 vyúčtována jako část nákladů podle smlouvy ze dne 16. 6. 1995. Podle této smlouvy mezi účastníky uzavřené a navazující na smlouvu, uzavřenou stěžovatelem se společností Garancia, s. r. o., o poskytování ekonomického a účetního poradenství v daňových věcech ze dne 16. 3. 1995, se žalovaný, podle údajů v žalobě uvedených, zavázal zaplatit stěžovateli jednu třetinu částek spojených s plněním stěžovatele podle smlouvy s Garancií, s. r. o. ze dne 16. 3. 1995, a to v dohodnuté lhůtě k plnění 14 dnů ode dne doručení vyúčtování stěžovatele žalovanému. V žalobě bylo dále uvedeno, že zásady dohody ze dne 16. 6. 1995 byly potvrzeny další dohodou účastníků ze dne 25. 10. 1995. V průběhu řízení před soudem I. stupně při jednání dne 9. 4. 2003 stěžovatel po provedení listinných důkazů mj. i obsahem smluv zmiňovaných v žalobě sdělil, že předmětnou pohledávku v daném řízení uplatňuje z obou citovaných dohod (rozuměj dohody ze dne 16. 6. 1995 a 25. 10. 1995) a v tomto směru doplňuje skutková tvrzení, u dalšího jednání dne 30. 5. 2003 pak k dotazu soudu odkázal na znění žaloby s tím, že zásady dohody ze dne 16. 6. 1995 byly potvrzeny i další dohodou ze dne 25. 10. 1995, kteréžto projevy soud považoval za změnu návrhu a tuto také usnesením připustil. Soud I. stupně pak po provedeném dokazování prvou z uvedených smluv posoudil jako absolutně neplatnou pro její neurčitost s tím, že její účinky nenastaly. Vycházel dále z toho, že strany si byly nedostatků této dohody vědomy a proto uzavřely novou smlouvu dne 25. 10. 1995, jíž byly nahrazeny všechny předchozí do té doby uzavřené smlouvy. S ohledem na to, že nárok z této smlouvy ze dne 25. 10. 1995 byl stěžovatelem uplatněn teprve v průběhu řízení v roce 2003, uzavřel, že se tak stalo až po uplynutí zákonné čtyřleté promlčecí doby (§391 ve spojení s §397 obchodního zákoníku), a proto žalobu zamítl.
Odvolací soud toto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil jako věcně správné. Tvrzení stěžovatele, že zásady dohody ze dne 16. 6. 1995 byly potvrzeny další dohodou ze dne 25. 10. 1995, jakož i jeho tvrzení učiněná v průběhu řízení, že touto dohodou byla pouze změněna dohoda ze dne 16. 6. 1995, nepovažoval za opodstatněná, když ze znění bodu IV. dohody ze dne 25. 10. 1995 zjistil, že "Touto dohodou se ruší veškerá ujednání, dohody a smlouvy uzavřené mezi oběma stranami do dnešního dne". Odvolací soud se dále již nezabýval posouzením platnosti smlouvy ze dne 16. 6. 1995 jako právně nevýznamné pro posouzení napadeného rozhodnutí a shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení nároku stěžovatele na zaplacení plnění ze smlouvy ze dne 25. 10. 1995 je důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v němž odvolacímu soudu vytýkal, že chybně vyložil jeho procesní projev při jednání soudu prvého stupně, kdy jeho právní zástupce na dotaz soudu pouze odpověděl tak, že nárok stěžovatel opírá o smlouvu ze dne 25. 10. 1995. Namítal, že tato odpověď nemůže být chápána jako procesní úkon směřující ke změně žaloby, ale pouze jako upřesnění vylíčení žalobního skutku. V procesním postupu soudu I. stupně spatřoval vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazoval na to, že žalobce není povinen uvést právní charakteristiku skutku, je pouze povinen vylíčit rozhodující skutečnosti, což učinil tím, že v žalobě popsal vznik právního vztahu se žalovanou ze smlouvy ze dne 16. 6. 1995 a jeho změnu dohodou ze dne 25. 10. 1995. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně posoudil projev stěžovatele při jednání před soudem I. stupně jako žádost o připuštění změny žaloby, považuje stěžovatel tento postup za příliš formální nad nezbytný a zdravý rámec právního formalizmu. Vadu řízení dále spatřoval v tom, že nebylo vyhotoveno usnesení o připuštění změny žaloby v písemné formě a že toto nebylo doručeno účastníkům. Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, za jakých podmínek má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, jakož i to, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Otázky, které stěžovatel nastolil jako otázky zásadního právního významu však podle dovolacího soudu nesměřovaly k napadení nesprávného právního posouzení věci, ale k nesprávnému procesnímu postupu, čímž byly namítány pouze vady řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tímto dovolacím důvodem však odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze.
Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu ve spojení s rozhodnutími soudů I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel napadá především postup soudů I. a II. stupně v souvislosti s připuštěnou změnou návrhu. Obdobně jako v dovolání zdůrazňuje, že ve své žalobě ze dne 2. 4. 1998 vylíčil skutkový stav věci tak, že popsal pod bodem III. důvod právního vztahu, který mezi účastníky vznikl, a pod bodem IV. pak popsal vznik tohoto právního vztahu smlouvou ze dne 16. 6. 1995 a jeho změnu dohodou ze dne 25. 10. 1995, k čemuž předložil i důkazy a splnil tak svou procesní povinnost k těmto tvrzením. Proto odpověď na otázku soudu I. stupně nelze chápat jako změnu žaloby, neboť tato byla pouhým "komentářem" k řádně vylíčenému skutkovému stavu věci bez jakéhokoliv vztahu k dispozici žalobou a nelze ji proto chápat jako požadování stejného plnění na základě jiného skutkového stavu, než jaký vylíčil v žalobě. Soud I. stupně tedy podle něj postupoval v řízení nesprávně, když změnu žaloby, která nebyla učiněna, usnesením připustil a jestliže odvolací soud - s jehož odůvodněním i pokud jde o použití tam uvedených pojmů polemizuje - uvedený postup soudu I. stupně schválil, jednal podle stěžovatele nad zdravý rámec právního formalizmu. Dává najevo také názor, že, s ohledem na význam změny návrhu a její hmotně právní účinky, je třeba pro další vedení řízení písemného vyhotovení usnesení a jeho doručení účastníkům. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že namítané vady soudu I. stupně a soudu odvolacího neodstranil, když podle přesvědčení stěžovatele naznačené otázky s právním posouzením věci souvisí, neboť nebýt chybného procesního postupu, nemohly soudy jeho žalobu zamítnout pro promlčení. V podstatě z uvedených důvodů, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, se stěžovatel domáhá zrušení označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.).
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo tak z ústavněprávního hlediska o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval dovolání stěžovatele za přípustné. Akceptaci jeho shora popsaného postupu, dostatečně jím také zdůvodněného odkazem na příslušné procesní normy, dal Ústavní soud obecně najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích, např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 (uveřejněno: Soudní judikatura, ročník 2006, č. 9), v němž mj. uvedl, že z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Přestože v daném případě se právní posouzení otázky promlčení, která vedla k zamítnutí žaloby stěžovatele, skutečně odvíjelo od posouzení změny žaloby, nelze podle názoru Ústavního soudu výhradám stěžovatele směřujícím vůči usnesení dovolacího soudu přisvědčit. Stěžovatelem k posouzení dovolacímu soudu předestřené otázky posuzování změny žaloby se týkající totiž nutno vnímat na pozadí skutečností vyplývajících z obsahu spisu. Právě s přihlédnutím k nim třeba konstatovat, že se nejedná o otázky, které by buď přímo neřešil zákon sám (doručení usnesení o připuštění změny žaloby) anebo nebyly již vyřešeny judikaturou. V tomto směru možno odkázat i na komentářovou literaturu k ust. §95 o. s. ř. (srov. Bureš/Drápal/Krčmář: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, str. 419), která za změnu návrhu považuje i změnu spočívající v tom, že je sice požadováno stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu než je vylíčen v návrhu, a to buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti. A právě o takovou změnu žaloby v daném případě šlo. Stěžovatel totiž ve své argumentaci dovolávající se žaloby, z ní akcentuje pouze bod IV., v němž zmínka o smlouvě ze dne 25. 10. 1995 obsažena je, zcela stranou však ponechává údaj v žalobě uvedený pod bodem VI., který je pro žalobu - a tedy i pro posouzení otázky její změny - určující, neboť z něj jednoznačně plyne, že stěžovatel jako žalobce žalovanou částku, kterou mu žalovaný nezaplatil, vyúčtoval, jak výslovně uvedl, podle smlouvy ze dne 16. 6. 1995. Pokud pak ve své argumentaci zdůrazňuje okolnost, že jeho zástupce při jednání před soudem I. stupně odpovídal pouze na dotaz soudu, pak pomíjí předchozí jednání, při němž, po provedení důkazů jednotlivými smlouvami, výslovně v souvislosti s uplatněním nároku i podle smlouvy ze dne 25. 10. 1995 uvedl, že v tomto směru skutková tvrzení doplňuje.
Z uvedených důvodů Ústavní soud usnesení dovolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí porušující ústavně zaručená práva stěžovatele. Také rozhodnutí soudů I. a II. stupně možno považovat za ústavně konformní, což ostatně dal Ústavní soud najevo již ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 487/04 ze dne 16. 12. 2004, kdy ústavní stížnost téhož stěžovatele, obsahující v podstatě shodnou argumentaci, směřující tehdy pouze proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně, posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě zásah do základních práv stěžovatele neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu