ECLI:CZ:US:2007:3.US.414.07.1
sp. zn. III. ÚS 414/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 37 Co 304/2006, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 12. 2004, č.j. 5C 741/97-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto v řízení o určení otcovství (v němž vystupoval jako žalovaný) o odměně ustanovené znalkyně RNDr. M. L., CSc. (o znalečném). Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká především nedostatek odůvodnění, a co do rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje na to, že je "zcela obecné, nekonkrétní a neadresné ...bez zohlednění konkrétní situace a odvolacích námitek".
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádané kopie usnesení soudu prvního stupně se podává následující.
Napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2004, č.j. 5C 741/97-137, přiznal okresní soud znalkyni RNDr.M. L., CSc., znalečné v celkové částce 3.970,- Kč, jež se sestávalo z odměny znalce ve výši 3.200,- Kč a "nákladů - hrazených na účet Ústavu hematologie a krevní transfuze" ve výši 770,- Kč.
K odvolání stěžovatele (v řízení žalovaného) odvolací soud usnesením ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 37 Co 304/2006, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že náklady i odměna byly přiznány ve výši obvyklé u posudků tohoto druhu; ve vztahu k přiznaným nákladům je podle něj rozhodující, aby byly vynaloženy v souvislosti s "podáváním posudku", přičemž není podstatné, zda žalovaný (stěžovatel) "zavinil či nezavinil případné další obesílání".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V usnesení ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 292/05 (publ. : ASPI 34734 JUD), se Ústavní soud vyslovil k povaze rozhodnutí, kterými obecný soud ustanovuje znalce (§127 o.s.ř.) či (následně) rozhoduje o znalečném (§139 odst. 2 o.s.ř), jakož i ku způsobilosti těchto rozhodnutí zasáhnout do základních práv účastníků řízení. Vycházeje z toho, že jde o rozhodnutí nemeritorní povahy, zde vyslovil, že "samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen". K zásahu do těchto práv by mohlo dojít "až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení", z čehož plyne, že "teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele".
To je významné potud, že stejně tak je tomu i v posuzované věci.
Je zjevné, že stěžovatel ani v tomto případě nesměřuje ústavní stížností proti výroku soudu, jímž by mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení (včetně znalečného), ale napadá - pro porušení práva na spravedlivý proces - usnesení obecných soudů o přiznání znalečného (§139 odst. 2 o.s.ř.) ustanovené znalkyni.
Jestliže samo napadené rozhodnutí obecného soudu o přiznání znalečného ustanovenému znalci není (v dané chvíli) samo o sobě nadáno schopností zasáhnout do oblasti ústavně zaručených práv stěžovatele, který byl v řízení v procesním postavení žalovaného, nemůže být stěžovatelova ústavní stížnost již proto posouzena jinak, než jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Co do námitky nedostatečného odůvodnění je vhodné - nad rámec uvedeného - poznamenat, že usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo přiznáno znalečné, má povahu usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval; písemné vyhotovení takového usnesení tudíž nemusí odůvodnění obsahovat (§169 odst.2 o.s.ř.). Z povahy věci navíc vyplývá, že soud prvního stupně vycházel z obsahu listin předložených znalcem, jež se staly součástí soudního spisu, přičemž specifikace jednotlivých složek znalečného je zřejmá i z výrokové části jeho usnesení; i takovéto rozhodnutí pak bylo možno v odvolacím řízení přezkoumat, jestliže se jeho důvody podávaly rovněž ze spisu.
Požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v rozsahu požadavků, zakotvených v §157 o.s.ř. dostál i odvolací soud, jestliže dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se jak on, tak soud prvního stupně, opíral. Námitce, spočívající v "zcela obecném, nekonkrétním a neadresném odůvodnění" lze - v obecné rovině - přisvědčit potud, že svojí stručností nemusí odpovídat očekávání stěžovatele v reakci na jeho námitky; jestliže je však z rozhodnutí, byť ve stručnosti patrno, v jakém rozsahu bylo napadené usnesení odvolacím soudem přezkoumáno a jaké okolnosti vzal soud za podstatné, nelze upřít, že se z něj informace, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovateli nepříznivé rozhodnutí, podává.
Je tudíž namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu