ECLI:CZ:US:2007:3.US.430.07.1
sp. zn. III. ÚS 430/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. J. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem v Hradci Králové, Pardubická 298, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2006, čj. 12 To 333/2006-247, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 T 170/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2007 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2006, čj. 12 To 333/2006-247, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 T 170/2005, a s tvrzením, že uvedená rozhodnutí porušují jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Uvedeného trestného činu se dopustil - stručně řečeno - tím, že při výkonu služby policisty řídil policejní motorová vozidla, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 T 69/2004, který v návaznosti na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové čj. 11 To 417/2004 nabyl právní moci dne 8. 11. 2004, uložen trest zákazu této činnosti. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které však krajský soud shora označeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku daného trestného činu, resp. že okresní soud hodnotil v odůvodnění napadeného rozsudku jen formální stránku trestného činu. Aby šlo o daný trestný čin, musí se totiž jednat o závažné jednání, což je třeba posuzovat dle jeho povahy, rozsahu, intenzity, délky jeho trvání a následku ve vztahu ke stupni porušení zájmu chráněného §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Nebezpečnost jeho jednání nelze vyvodit z toho, že vykonal, jak se konstatuje ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jízdy s ujetím přesně nezjištěného množství kilometrů v přesně nezjištěné době. Stěžovateli přitom žádná konkrétní jízda prokázána nebyla. V návaznosti na to stěžovatel uplatňuje další námitku, že jeho vina nebyla prokázána, přičemž poukazuje na to, že soudy vycházely z tzv. knihy provozu, k čemuž uvedly, že ten, kdo je v ní uveden jako řidič, také vozidlo řídil, i když je možné, že služební auto řídil někdo jiný. Vzhledem k vzniklým pochybnostem měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a důkazy hodnotit v jeho prospěch. Navíc soudy nedostatečně odůvodnily odmítnutí důkazu navrhovaného stěžovatelem, a to výslechem svědka J. M., bývalého policisty, který by se týkal praxe zápisů do uvedené knihy. Přitom k této otázce byli slyšeni pouze policisté v aktivní službě, jejichž výpověď mohla být ovlivněna obavou z kázeňského postihu. Pro toto pochybení došlo k porušení §2 odst. 5 trestního řádu. Stěžovatel také poukazuje na údajně nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí a v důsledku toho na jejich nepřezkoumatelnost. Ze skutkové věty nemá být zřejmé, v jakém časovém období a kterým služebním vozidlem skutečně jízdy vykonal.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové. Prvně zmíněný soud uvedl, že vina stěžovatele byla dostatečně prokázána, že se zabýval nejen formálními znaky, ale i materiální stránkou daného trestného činu, a že se vypořádal s obhajobou stěžovatele i jeho důkazními návrhy. Navrhl proto ústavní stížnost zamítnout. Krajský soud námitky stěžovatele odmítl, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. V replice stěžovatel uvedl, že se obecné soudy nezabývaly skutečnostmi uvedenými v ústavní stížnosti a že se jedná výlučně o obhajobu jejich práce.
soudu
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je přípustná za situace, kdy napadené rozhodnutí trpí "kvalifikovanými" vadami, tj. vadami, jež mají za následek porušení ústavnosti. Jde-li o tzv. důkazní řízení, kam námitky stěžovatele především směřují, resp. o podmínky, za jejichž splnění má jeho nesprávná realizace za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, lze poukázat na již obsáhlou judikaturu Ústavního soudu (viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 1).
Namítá-li stěžovatel nesprávné hodnocení důkazů obecnými soudy, mohl by Ústavní soud zasáhnout v případě, pokud by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. To však v daném případě zjištěno nebylo. Stěžovatel se k jednání, jež je mu kladeno za vinu, doznal, vyjádřil pouze nesouhlas s tím, že by řídil v takovém rozsahu, tedy všech případech, jak je uvedeno v tzv. knize provozu, přičemž poukazoval na zavedenou praxi, dle níž jízdu zapsal jeden policista, avšak na tuto "jeho" jízdu jezdili i další policisté. K této argumentaci soud vyslechl řadu svědků, kteří vypověděli, že pokud stěžovatel byl zapsán v knize provozu, tak také řídil, byť není vyloučeno, že nemusel být řádně proveden přepis řidiče a že vedle něj řídil i někdo jiný. Zde žádný podstatný rozpor mezi závěry obecných soudů a obhajobou stěžovatele nevzniká. Stěžovatel v podstatě namítá to, že nebylo prokázáno, v jakém přesném rozsahu se služebními vozidly jezdil. Dle názoru Ústavního soudu z povahy věci plyne, že obvykle není možné na základě dokazování úplně přesně "zrekonstruovat" průběh jednání, pro něž je určitá osoba trestně stíhána, a proto absolutní akceptace požadavku stěžovatele by v podstatě vedla ke znemožnění takového stíhání. "Postačuje", prokáže-li se s pravděpodobností hraničící s jistotou, že se stíhaná osoba z hlediska skutkové podstaty příslušného trestného činu relevantního jednání dopustila. Jestliže se stěžovatel doznal, že se služebními auty jezdil, přičemž z dokazování vyplynulo, že se tak dělo v konkrétních dnech, byť v objemu (v rámci každého dne) eventuálně i menším, než jak je uvedeno v tzv. knize provozu, žádné pochybnosti stran činnosti stěžovatele i jejího rozsahu, který nemusí být odvozován jen od přesného počtu ujetých kilometrů či od přesného časového úseku jízdy, ale i od skutečnosti, že stěžovatel opakovaně usedal za volant a řídil, nevznikají. Dle názoru Ústavního soudu tak zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a následně právními závěry nenastal.
Namítá-li stěžovatel neprovedení jím navrženého důkazu, o z hlediska ústavnosti relevantní pochybení by se jednalo, pokud by byl návrh na jeho provedení soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Ani toto pochybení zjištěno nebylo, když soud je zcela srozumitelně zdůvodnil, a to nejen tím, že v řízení slyšení svědci byli soudem řádně poučeni, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí. Jde-li o námitky, týkající se nenaplnění materiální stránky daného trestného činu, i touto otázkou se obecné soudy dostatečně zabývaly. Stěžovatel založil tuto námitku na argumentaci, s níž se Ústavní soud vypořádal již výše, takže postačuje stěžovatele odkázat na již učiněné závěry s tím, že o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 trestního zákona by bylo možno snad uvažovat, pokud by stěžovatel s vozem, jak obrazně uvádí, skutečně jen "parkoval", nikoliv však, jestliže s vozem opakovaně jezdil.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu