ECLI:CZ:US:2007:3.US.441.06.1
sp. zn. III. ÚS 441/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006 č. j. 30 Nc 47/2005-136, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) J. L. a 2) M. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Návrh na přerušení řízení o této ústavní stížnosti a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se odmítá.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006 č. j. 30 Nc 47/2005-136, kterým bylo ve věci vedené Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 15 C 112/2002 rozhodnuto, že soudkyně JUDr. H. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování v uvedené věci. Podle názoru stěžovatele mělo být shora označeným rozhodnutím porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje námitky, které vznášel právní zástupce stěžovatele v řízení před okresním soudem spolu s tvrzením o podjatosti výše uvedené soudkyně, která prý ostatně jako všichni soudci rozhodující v "jeho" právních věcech, není soudkyní nezávislou. Je tomu tak údajně proto, že na všechny soudce rozhodující ve věcech stěžovatele je a byl vyvíjen nepřípustný nátlak nejen ze strany médií, ale především ze strany představitelů moci zákonodárné a výkonné s cílem ovlivnit jejich rozhodování vždy v neprospěch stěžovatele.
Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že při svém rozhodování se prý vůbec nezabýval stěžovatelovými argumenty, ale vzal v úvahu pouze prohlášení JUDr. H., což údajně vyústilo v jeho chybný závěr. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají problematiky námitky podjatosti soudce a dospívá k závěru, že pokud by se krajský soud skutečně zabýval jeho námitkami a předkládanými důkazy, musel by dospět k závěru, že názor stěžovatele o podjatosti jmenované soudkyně je správný. Pochybnosti o podjatosti soudkyně údajně lze dovodit i s ohledem na obsah stěžovatelem předložené "Analýzy mediální prezentace kauzy K." a příloh ke stanovisku, což však krajský soud nevzal v úvahu. Úvahy stěžovatele se dále zabývají různými články v denním tisku, vyjádřeními soudců a předsedů obecných soudů, s nimiž stěžovatel buď jen polemizuje nebo naopak v nich spatřuje důkaz o správnosti jeho tvrzení. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že obecné soudy na žádost Ministerstva spravedlnosti ČR zasílají tomuto orgánu pravidelné zprávy o průběhu jeho sporů, v čemž stěžovatel shledává jak "rezignaci obecných soudů na vlastní nezávislost", tak i objektivní pochybnost o nezávislosti rozhodování všech obecných soudů v právních věcech stěžovatele. Podrobný přehled a sledovanost jednotlivých restitučních sporů stěžovatele ze strany předmětného ministerstva prý svědčí také o snaze vlády jako celku či jejích jednotlivých členů činit případně příslušné soudce odpovědnými za to, že stěžovateli bude vyhověno, resp. bude rozhodnuto v jeho prospěch. Rozsah, ve kterém předmětné ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností ve věcech stěžovatele, je podle jeho názoru neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné.
Všechny výše uvedené úvahy vztahuje stěžovatel jak na všechny soudce obecných soudů bez výjimky, tak i na soudce Ústavního soudu, kterým údajně měl bývalý ministr kultury Pavel Dostál rovněž "vyhrožovat" odpovědností, pokud budou rozhodovat ve prospěch stěžovatele. Námitku podjatosti vznáší stěžovatel i proti předsedovi Ústavního soudu JUDr. P. R., jehož podjatost má být založena jeho aktivním přístupem jako bývalého ministra spravedlnosti na přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR v otázce restitučních a obecných předpisů, což stěžovatel považuje za jeden ze způsobů, "jak mu zabránit v dalších úspěších s jeho žalobami na určení vlastnictví".
Za tohoto stavu možností nezávislého posouzení rozhodování v právních věcech stěžovatele vyjadřuje stěžovatel názor, že právo na spravedlivý proces by mohl zaručit např. Soudní dvůr v Lucemburku, který by měl odpovědět na otázku, jakým způsobem zajistit dodržení tohoto práva. Stěžovatel se domnívá, že tomuto soudnímu dvoru by měla být předložena k posouzení otázka, zda lze interpretovat čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii tak, že za splnění určitých předpokladů lze přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu.
Stěžovatel navrhuje, aby podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství byla Soudnímu dvoru v Lucemburku předložena následující předběžná otázka tohoto znění:
"Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost?
Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství (domicil) osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státu unie?
Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokrát kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?"
Do doby rozhodnutí o této předběžné otázce navrhuje stěžovatel přerušit řízení o ústavní stížnosti.
II.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006 č. j. 30 Nc 47/2005-136 se zjišťuje, že v právní věci stěžovatele proti žalovaným 1) J. L. a 2) M. . o určení vlastnictví, o vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 112/2002, bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. H, H, není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u označeného soudu pod sp. zn. 15 C 112/2002.
Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že v předmětné věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly vztahu jmenované soudkyně k věci nebo k účastníkům, případně jejich zástupcům, a které by vyvolávaly pochybnosti o nepodjatosti soudkyně ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. Zdůrazňuje, že jmenovaná soudkyně jednoznačně popřela jakoukoli možnost ovlivnění svého rozhodování v předmětné věci či možnost nátlakového jednání ať již ze strany státní moci či mediální kampaně, kterémuž tvrzení neměl krajský soud důvod nevěřit. Ani z obsahu spisu nezjistil soud žádné okolnosti, které by potvrzovaly názor stěžovatele o možné podjatosti jmenované soudkyně.
III.
Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 439/06, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, které Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu i v posuzované věci.
Obsahově obdobnými ústavními stížnostmi se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. usnesení ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 21/06, ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 16/06, kde dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné. Dovodil mimo jiné, když se ztotožnil s argumenty obecných soudů, že "námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v ustanovení §14 o. s. ř. nelze", že soud nevybočil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování.
V usnesení ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 71/06 Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že je návrhem zjevně neopodstatněným; ohledně návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru shodně Ústavní soud uzavřel, že není důvodný. Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem podle čl. 234 Smlouvy o založení ES je, jak uvedl Ústavní soud, posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Návrh stěžovatele, který směřuje k přednesení předběžné otázky, týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňuje. "Jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU [čl. 46 písm. d)] avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by proto ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný". Ústavní soud k tomuto dále dodává, že "není ani (jinak) v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (ale nikoliv z důvodu výkladu čl. 6 Smlouvy o EU)".
Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od výše uvedených závěrů, což zakládá další důvod pro hodnocení posouzené stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť s tímto závěrem bylo o dřívějších obdobných stížnostech rozhodnuto.
Ohledně námitky podjatosti, směřující proti všem soudcům Ústavního soudu, je nezbytné zdůraznit, že nebyla vůči soudcům senátu, jemuž podle rozvrhu práce připadla předmětná věc k rozhodnutí, vznesena adresně, resp. jednotlivě; stěžovatel neuvádí žádný konkrétní důvod, pro který by jednotliví soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování jeho ústavní stížnosti. V obecné rovině stěžovatelem uvedené okolnosti senát nepokládá za relevantní, resp. nemá za to, že by mohly jakkoli působit proti nestrannému posuzování věci; soudci nemají vztah ani k účastníkům řízení, ani k věci, jež je projednávána. V předmětném usnesení ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 71/06 Ústavní soud uvedl, že "se ... nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudkyně obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti". Režim rozhodování o vyloučení soudce (soudců) podle §38 odst. 1, věta druhá zákona o Ústavním soudu, použít nelze, neboť i "jiný senát určený rozvrhem práce", je vystaven téže námitce podjatosti; samostatný výrok, že soudci Ústavního soudu nejsou vyloučeni, nepřichází v úvahu.
Vznesl-li stěžovatel také zvlášť námitku podjatosti soudce (předsedy) Ústavního soudu P. R., je namístě připomenout, že je relevantní se zabývat otázkou vyloučení jen toho soudce, který je podle rozvrhu práce určen k projednání a rozhodování dané věci. Platí, a stěžovatel byl o tom uvědoměn, že jmenovaný předseda Ústavního soudu takovým soudcem v této věci není. Zvláštního výroku ve vztahu k takto evidentně nedůvodné námitce podjatosti není rovněž třeba.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládá Ústavní soud za potřebné odstraňovat formální nedostatky plné moci pro stěžovatelova zástupce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu