ECLI:CZ:US:2007:3.US.445.07.2
sp. zn. III. ÚS 445/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Mgr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 38 Co 335/2004 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004 č. j. 29 C 129/2001-88, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V podání, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2007, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 38 Co 335/2004 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004 č. j. 29 C 129/2001-88. Protože podání stěžovatele nemělo náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §§30, 34, 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal Ústavní soud stěžovateli výzvu k odstranění vad návrhu spolu s poučením, jak vady návrhu odstranit. K tomu byla stěžovateli stanovena 30denní lhůta ode dne obdržení písemné výzvy. Písemnou výzvu spolu s poučením stěžovatel převzal podle dodejky založené na č. l. 4 spisu dne 9. 3. 2007.
Dne 12. 3. 2007 byl návrh doplněn o sdělení stěžovatele, že se obrátil na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta k zastupování jeho návrhu v řízení před Ústavním soudem.
Dne 12. 4. 2007 doplnil stěžovatel své podání pouze o plnou moc určeného advokáta. Dne 17. 4. 2007 požádal stěžovatel Ústavní soud o "stanovení nové lhůty k doplnění ústavní stížnosti". Této žádosti bylo vyhověno s tím, že původně stanovená lhůta k odstranění vad návrhu byla prodloužena do 4. 5. 2007 včetně.
V doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 4. 5. 2007, stěžovatel změnil jak obsah, tak i petit ústavní stížnosti tak, že současně se zrušením ústavní stížností napadených rozhodnutí navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Brně pokračovat v průtazích ve věcech vedených tímto soudem pod sp. zn. 29 C 129/2001 a sp. zn. 69 Nc 4072/2006.
Změnu ústavní stížnosti odůvodnil stěžovatel tvrzením, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 38 Co 335/2004 napadl dne 5. 4. 2006 dovoláním [ve smyslu jeho přípustnosti dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], které dosud Městský soud v Brně nepostoupil dovolacímu soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel uvádí, že na podkladě ústavní stížností napadených rozhodnutí byl oprávněnou osobou proti stěžovateli podán návrh na nařízení exekuce, přičemž předmětné řízení je vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 4072/2006 přesto, že celá vymáhaná pohledávka včetně jejího příslušenství byla již rodinou stěžovatele uhrazena, včetně nákladů soudem pověřeného soudního exekutora.
Z tohoto důvodu se stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Brně o nařízení exekuce srážkami ze svého invalidního důchodu v září 2006 odvolal. Odvolací soud však dosud o podaném opravném prostředku nerozhodl. Protože rovněž nebylo rozhodnuto ani o námitce podjatosti pověřeného soudního exekutora, je stěžovatel přesvědčen, že v těchto řízeních vedených pod shora označenými spisovými značkami dochází k neoprávněným průtahům v řízení a tedy k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článků 37 odst. 2 a 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z připojených listinných dokladů se zjišťuje, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2004 č. j. 29 C 129/2001-88 zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce), aby žalovanému ČESKÝ TELECOM a. s. byla uložena povinnost bezplatně poskytovat stěžovateli současně s vyúčtováním telekomunikačních služeb i detailní rozpis všech telefonních hovorů, a to zpětně od dubna roku 2000.
Odvolací soud - Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 38 Co 335/2004 potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (výrok pod bodem I.), změnil ho však ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III.).
Odvolací soud se v předmětném rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadovanou povinnost nelze žalovanému uložit, neboť z ustanovení §82 odst. 5 písm. a) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2003, může takovou službu po žalovaném požadovat účastník veřejné telekomunikační služby jen za patřičnou úhradu. Podle názoru odvolacího soudu citované ustanovení není v rozporu ani s příslušnými ustanoveními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda návrh splňuje formální podmínky a náležitosti uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Předmětná ústavní stížnost byla doručena osobně do podatelny Ústavního soudu až dne 16. 2. 2007, tedy ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím obou obecných soudů po zákonné 60denní lhůtě pro její podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); jedná se tedy o ústavní stížnost v této části opožděnou, neboť rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. 38 Co 335/2004 byl stěžovateli nepochybně doručen nejpozději do dne 4. 4. 2006. Ústavní soud ji proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Na výše uvedeném závěru o opožděnosti části ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel podal proti již citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání. Pokud po odstranění jeho vad a doplnění všech občanským soudním řádem uložených náležitostí bude o něm dovolacím soudem rozhodnuto za použití ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že tento mimořádný opravný prostředek nebyl přípustný, otevře se stěžovateli ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Je tomu tak proto, že podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatel řádně napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a o přípustnosti dovolání rozhodne sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním procesním prostředkům, jež fyzické či právnické osobě slouží k ochraně jejích práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před konkrétními orgány veřejné moci, které právní řád České republiky k ochraně jejich práv poskytuje, což se odráží v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována (či jejich porušení napraveno) v řízení před ostatními orgány veřejné moci. V této konkrétní podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány moci veřejné.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Při posuzování údajných průtahů v řízení o stěžovatelem uplatněném mimořádném opravném prostředku považuje Ústavní soud za zásadní to, že stěžovatel sám vlastním přičiněním a bez podstatného důvodu nevyužívá procesních prostředků ke zjednání nápravy, které mu nabízí platný právní řád České republiky. Konkrétně stěžovatel nevyčerpal postup podle ustanovení §164 až §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb.").
Jestliže stěžovatel odůvodňuje tento svůj postup poukazem na údajně "zaujatý postoj Městského soudu v Brně", který se měl projevit i v tom, že stěžovatel byl justiční stráží vyveden z prostor jeho exekučního oddělení, nelze považovat tento jeho argument za relevantní. Stěžovateli zůstává i nadále možnost domáhat se nápravy formou řádně podaných stížností (§167 a násl. zákona č. 6/2002 Sb.).
Ústavní soud dále vzal v úvahu skutečnost, kterou stěžovatel sám doložil příslušnými rozhodnutími obecných soudů, že ve věci sp. zn. 29 C 129/2001 bylo v mezidobí rozhodováno o osvobození stěžovatele od soudních poplatků (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2006 č. j. 29 C 129/2001-127 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 38 Co 50/2007), takže nelze dospět k závěru, že by ze strany příslušného Městského soudu v Brně docházelo k takovým průtahům v předmětném řízení, které by svou délkou pro stěžovatele znamenalo zjevné porušení ústavnosti, resp. že by v řízení o dovolání docházelo k značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo by mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Obdobně ve věci exekučního řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 69 Nc 4072/2006 (viz připojené usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2006 č. j. 69 Nc 4072/2006-3) není mimo tvrzení stěžovatele, že usnesení o nařízení exekuce a pověřením exekuce zde jmenovaného soudního exekutora napadl odvoláním, nijak doloženo řádné využití procesních prostředků k zjednání nápravy, a to jak ve smyslu výše označených ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., tak případně i podle ustanovení §268 o. s. ř. z důvodu zaplacení dlužné pohledávky včetně jejího příslušenství a nákladů exekuce jeho příbuznými. Stěžovatelem údajně vznesená (ale rovněž nijak nedoložená) námitka podjatosti soudem pověřeného soudního exekutora totiž neznamená zastavení již zahájeného exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 69 Nc 4072/2006, ale jeho prodloužení.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že je zajisté v dispozici každého účastníka řízení, jakým způsobem bude v řízení postupovat či jakou zvolí procesní obranu. Pokud však jím zvolený procesní postup není bez právní pomoci advokáta efektivní a jeho důsledkem je naopak jen prodlužování řízení, nelze takový důsledek vytýkat jen ve věci jednajícím a rozhodujícím soudům.
Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou, s ohledem na stěžovatelem nevyčerpané procesní prostředky k nápravě údajných průtahů v řízeních vedených Městským soudem v Brně pod sp. zn. 29 C 129/2001 a sp. zn. 69 Nc 4072/2006.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj