ECLI:CZ:US:2007:3.US.463.06
sp. zn. III. ÚS 463/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36/1276, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 8/1395, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2006, čj. 2 Afs 112/2005 - 108, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, čj. 10 Ca 58/2004 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdí, že mu v řízení před nimi byla "odepřena soudní ochrana".
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 4 - dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 1. 2003, č.j. 18768/03/004511/6336, byla stěžovateli za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2001 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 168. 621,- Kč. Dodatečná daňová povinnost byla správcem daně stanovena na základě výsledků daňové kontroly, a to za pomoci pomůcek dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňového řádu"). Odvolání stěžovatele odvolací orgán rozhodnutím ze dne 2. 10. 2003, č.j. FŘ - 8911/13/03, zamítl s tím, že po přezkoumání napadaného rozhodnutí v rozsahu vymezeném ustanovením §50 odst. 5 daňového řádu dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly v dané věci splněny.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku - poté co odmítl jako nedůvodné výtky stěžovatele proti postupu správce daně - ve shodě se závěry žalovaného správního orgánu konstatoval, že stěžovatel nedostál své důkazní povinnosti ve smyslu §31 daňového řádu, jež má základ v prokázání skutečností vyvracejících pochybnosti správce daně o věrohodnosti, průkaznosti a správnosti předloženého účetnictví; tím, že stěžovatel tuto zákonnou povinnost nesplnil, přivodil stav, kdy nebylo možno stanovit jeho daňovou povinnost pomocí obvyklého dokazování, a proto byly dány podmínky pro stanovení daně dle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 tohoto zákona.
Z obdobných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, a Nejvyšší správní soud ji rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č.j. 2 Afs 112/2005-108, zamítl.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje rozpory, jež se vyskytly v průběhu daňové kontroly mezi ním a pracovníkem správce daně, a to zejména co do prokazování množství a kalkulace cen (sporných) podávaných jídel. Tvrdí, že k odstranění jeho pochybností "opakovaně nabízel další pomocnou dokumentaci", stejně jako důkazy výslechem svědků (zaměstnanců); je pravdou, že o urychlené předložení navržených důkazů však - vzhledem k informaci o čerpání dovolené kontrolního pracovníka - nijak neusiloval. V důsledku povodní v r. 2002 pak došlo k tomu, že "dokumentace" a "zejména ona pomocná dokumentace" byla - a to dříve než mohla být předložena správci daně - zničena; její zničení v důsledku živelné pohromy stěžovatel připisuje současně i liknavosti správce daně.
Poškozen se stěžovatel cítí být rovněž postupem správce daně, který v řízení před městským soudem "rozdělil spis na dílčí složky" vztahující se k jednotlivým napadeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) správního orgánu, čímž zavinil, že soudy nezískaly "komplexní přehled o postupu daňové kontroly" a "o reakcích (stěžovatele) na požadavky správce daně".
Za splněné nepovažuje stěžovatel ani podmínky, za nichž bylo možné (v jeho případě) stanovit daň podle pomůcek, neboť - jak uvádí - po "zničení pomocné dokumentace" opakovaně navrhl provedení důkazu svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, a to nejen k tvrzené nečinnosti správce daně, nýbrž i jako náhradu za tuto dokumentaci. Opačné závěry obecných soudů proto považuje za rozporné s obsahem daňového spisu a tudíž nemohou obstát.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
K otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle §31 odst. 5 a §44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v §2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, uveřejněný pod č. 130/1996 Sb., usnesení sp. zn. IV.ÚS 104/03, sp. zn. III.ÚS 645/99, sp. zn. II.ÚS 251/2000). Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o jeho svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V usneseních ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 364/06, a ze dne 12. 12. 2006, sp.zn. III. ÚS 464/06, posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek - ústavní stížnosti stěžovatele proti obsahově shodným rozhodnutím týchž obecných soudů, jimiž byly (a to z týchž důvodů) zamítnuty žaloby proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i kasační stížnosti proti rozsudkům městského soudu. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud stížnosti stěžovatele (stejného obsahu) kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) jako návrhy zjevně neopodstatněné, a podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl.
Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu shora vyložené zásady - k ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu