ECLI:CZ:US:2007:3.US.487.06
sp. zn. III. ÚS 487/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele LONZA Biotec, s.r.o., se sídlem v Kouřimi, Okružní 134, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12 .4. 2006, čj. 2 Afs 129/2005-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, čj. 11 Ca 213/2004-29, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 7. 2004, č.j. 4688/04-130, a rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20. 10. 2003, č.j. 74581/03/034912/3498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že platebním výměrem Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20.10.2003, č.j. 74581/03/034912/3499, byla stěžovateli za zdaňovací období měsíce června 2001 vyměřena spotřební daň v částce 1 312 295,- Kč, a to na základě zjištění správce daně, že stěžovatel v rozhodném zdaňovacím období použil zakoupený líh kvasný bezvodný zvlášť denaturovaný [osvobozený od spotřební daně na základě rozhodnutí MF ČR ze dne 19. 12. 2000 ( č.j. 392/115039/2000 a č.j. 392/131653/2000) o žádosti o nákup lihu dle §29 odst.1 písm.e/ zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o spotřebních daních"] v rozporu s účelem, pro který mu byl udělen souhlas Ministerstvem zemědělství (ze dne 30. 5. 2000, resp. ze dne 10.10.2000), když jej použil rovněž k experimentální výrobě dihydroxyacetonu (DHA). Dnem použití lihu k jinému než stanovenému (povolenému) účelu tak vznikla stěžovateli daňová povinnost (§5 odst. 1 písm. c/ zákona o spotřebních daních), na základě které došlo - z moci úřední - k registraci plátce ke spotřební dani z lihu s účinností od 30. 3. 2001 (rozhodnutí ze dne 3. 4. 2002, čj. 40424/02/034900/1265) a vyměření daňové povinnosti.
Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 13. 7. 2004, č.j. 4688/04-1302689/02-130, zamítlo. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, č.j. 11 Ca 213/2004-29 zamítnuta a rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č.j. 2 Afs 129/2005-59 Nejvyšší správní soud jako zjevně nedůvodnou zamítl i kasační stížnost proti rozsudku městského soudu.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro posouzení toho, zda došlo k použití lihu osvobozeného od spotřební daně k jinému než stanovenému účelu není, rozhodné to, že líh nebyl použit na výrobu konkrétního, přesně specifikovaného produktu, nýbrž to, že nebyl použit pro výrobu produktu, který se od výrobku specifikovaného v rozhodnutích Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí odlišuje svými chemicko fyzikálními vlastnostmi a technologií výroby. Je si vědom toho, že z daňového hlediska se na líh zvláště denaturovaný použitý k jinému účelu, než pro který byl určen, pohlíží jako na líh nedenaturovaný; poukazuje však i na fakt, že líh (jehož nákup byl osvobozený od spotřební daně) nezneužil, naopak bylo prokázáno, že jej použil k výrobě produktu, který je svými vlastnostmi a technologickým postupem při výrobě srovnatelný s těmi, pro které byla výjimka udělena. Rozšiřující výklad předmětu vydaných rozhodnutí příslušných ministerstev považuje proto stěžovatel ve vztahu k smyslu a účelu právní úpravy za přípustný; tím, že správní orgány i obecné soudy věc z tohoto hlediska neposuzovaly, porušily podle jeho názoru jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Stěžovatel již dříve podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 215/2004-60, který vycházel ze shodné skutkové situace a jímž byl uplatněn i shodný právní závěr, na jehož základě byla - jako zjevně neodůvodněná - zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, podaná proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ( ze dne 31. 8. 2004, č.j. 10 Ca 102/2003-30). Podstatou podané žaloby a posléze i kasační stížnosti byl nesouhlas stěžovatele ze zjištěním správce daně, že použil produkt (shora specifikovaný líh), osvobozený při nákupu od spotřební daně, v rozporu s povoleným účelem jeho užití, pročež mu měla vzniknout za příslušné zdaňovací období (červen 2001) daňová povinnost. Právě stěžovatelova oponentura proti tomu, že byl rozhodnutím správního orgánu z moci úřední zaregistrován s účinností od 1. 3. 2001 jako plátce spotřební daně (přičemž tato skutečnost vychází ze zjištění o vzniku daňové povinnosti), byla předmětem zmíněné ústavní stížnosti, kterou se již Ústavní soud zabýval, a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 577/05, odmítl.
Poté, co rekapituloval rozhodné okolnosti, Ústavní soud - s důrazem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, "jehož úkolem není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené příslušnými státními orgány či posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry" - zde uzavřel, že se "oba soudy v mezích uplatněných důvodů všemi relevantními souvislostmi patřičně zabývaly, vypořádaly se s žalobními námitkami, jež jsou shodné s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti, a vyvodily závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. Stěžovatel v daňovém řízení neprokázal, že líh osvobozený od daně použil pro stanovený účel, který ostatně sám v žádosti, jíž příslušné ministerstvo zcela vyhovělo, specifikoval". Uvedl, že "za situace, kdy stěžovatel vyráběl jiný produkt, je nadbytečné posuzovat, zda je technologický postup použitý stěžovatelem shodný nebo obdobný tomu, který vede k výrobě produktů, na něž se výjimka vztahovala. Stěžovatel v žádosti o osvobození od daně předmětný produkt neuvedl a ministerstvo kompetentní pro posouzení otázky, zda osvobození od daně je i v případě výrobku "DHA" v souladu s účelem a smyslem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování, tak nemohlo tuto otázku hodnotit. "Stěžovatel se svými úvahami ohledně posouzení výjimky za použití teleologického výkladu opožděně snaží dosáhnout toho, aby tuto otázku zpětně zhodnotil správce daně a obecné soudy, které však k tomu nejsou zmocněny."
Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby se od těchto závěrů odchýlil, sdílí logicky i jejich výsledek, což ve shodě s tím, co bylo předznačeno shora, zakládá důvod i pro hodnocení ústavní stížnosti posuzované jakožto zjevně neopodstatněné, neboť právě tak o dřívější bylo rozhodnuto.
K tomu lze již jen stěžovateli na doplnění dodat, že na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani jeho poukaz na rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 2003 (č.j. 82/144874/2002), k němuž se - v rámci hodnocení kasační námitek - Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněž. Ani na tomto místě vysloveným závěrům nelze upřít rozumný, resp. logický základ, když nadto je zcela konformní i závěrům vysloveným v předchozím (konfrontovaném) rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud se proto - ve smyslu výše vyložené zásady - uchýlil i v dané věci k ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu