ECLI:CZ:US:2007:3.US.498.06.1
sp. zn. III. ÚS 498/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. J., právně zastoupeného Mgr. J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. 7 Tdo 415/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 10. 2005 sp. zn. 13 To 352/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná článkem 8 odst. 2, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 7. 2005 sp. zn. 3 T 100/2004 uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona (bod 1 výroku) a jednak trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249a odst. 1 tr. zákona (bod 2 výroku). Za tyto trestné činy byl stěžovateli Okresním soudem v Pardubicích, jako soudem prvého stupně, uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 10. 2005 sp. zn. 13 To 352/2005 zrušil podle ust. §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249a odst. 1 tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody na čtyři měsíce ve věznici s dozorem.
Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že v přesně nezjištěnou dobu v květnu 2003 vzal bez svolení poškozené M. K. z její šatní skříňky v budově Českých drah na zastávce Chvaletice klíčky od osobního automobilu Opel Kadet a osvědčení o registraci tohoto vozidla registrační značky PUP 87-01, a toto vozidlo pak bez souhlasu majitelky K. užíval pro svou potřebu až do 3. 9. 2003, kdy s tímto vozidlem v Praze havaroval.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006 sp. zn. 7 Tdo 415/2006 podle §265 odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky proti způsobu, jakým obecné soudy ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu vyřešily předběžnou otázku ohledně vlastnictví předmětného automobilu, jež měla pro následné rozhodnutí o vině trestným činem krádeže zásadní význam. Stěžovatel zdůrazňuje, že od samého počátku řízení konstantně tvrdí, že osobní vůz koupil on sám a že tento automobil nikdy nebyl ve vlastnictví poškozené. Jako stěžejního důkazu, který by toto jeho tvrzení podepřel, se stěžovatel dovolává výslechu L. Š., od nějž byl automobil zakoupen. Tento svědek by prý byl schopen vypovědět, za jakých okolností došlo k prodeji vozu a potvrdit, kdo je jeho skutečným vlastníkem. Stěžovatel rovněž od počátku trestního řízení tvrdí, že kupní smlouva, která byla jako důkaz před soudem provedena, je toliko simulovaný právní úkon. Stěžovatel je toho názoru, že nebylo zcela vyvráceno jeho tvrzení, že jedině on je výlučným vlastníkem vozu a nikoli poškozená. Upozorňuje i na své jednání v průběhu rozhodného období, kdy do vozidla zakoupil nový motor. K tomu, aby bylo možné v registru vozidel zaznamenat tuto změnu, bylo nutné dostavit se k příslušnému orgánu vedoucímu agendu evidence motorových vozidel a splnit k tomu určené formality. Stěžovatel uvádí, že se poškozená K. k tomuto správnímu orgánu jako fiktivní vlastník dostavila, od stěžovatele převzala veškeré listiny, kterých bylo k provedení této změny v registru třeba, zejména malý a velký technický průkaz od vozidla a následně po provedení této změny malý technický průkaz vrátila zpět stěžovateli, přičemž všechny tyto skutečnosti potvrdila v rámci své svědecké výpovědi při hlavním líčení. V tomto kontextu je dle názoru stěžovatele zcela zřejmý rozpor mezi tvrzením poškozené, že stěžovatel užíval vozidlo neoprávněně, když mu sama v rozhodném období předala malý technický průkaz od vozidla. Jestliže stěžovateli tento doklad předala, pak nemohl užívat vozidlo v rozporu s její vůlí a dopustit se tak trestného činu podle §249a odst. 1 tr. zákona.
Ústavně zaručená práva stěžovatele byla dle jeho názoru porušena rovněž tím, že odvolací soud odmítl v rozporu s ust. §263 odst. 6 tr. řádu provést důkaz listinou - dopisem poškozené, ze kterého vyplývá, že mu poškozená účtuje jako dluh splátku půjčky na auto, a to za každý měsíc za období, které bylo vymezeno v odsuzujícím rozsudku jako doba, po kterou měl stěžovatel užívat předmětný vůz neoprávněně. Po provedení tohoto důkazu by dle názoru stěžovatele bylo zřejmé, že nejasnosti ohledně skutečného vlastníka vozu jsou zcela zásadní a je třeba je rozptýlit dalším dokazováním, které následně měl provést soud prvého stupně po zrušení jeho rozsudku a vrácení věci k novému rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že jestliže mu sama poškozená účtuje půjčku na auto, vyplývá z této skutečnosti to, že stěžovatel má vůz s jejím souhlasem a dále splácí-li stěžovatel poškozené tuto půjčku, pak je z tohoto důkazu jednoznačně patrné, že poškozená stěžovateli finanční prostředky na zakoupení vozu půjčila a vůz je tedy jeho.
Stěžovatel dále požádal Ústavní soud, aby v případě, že se ztotožní s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, především v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovateli byl uložen relativně krátký, ale nepodmíněný trest odnětí svobody. Závěrem stěžovatel uvádí, že souhlasí, aby věc byla projednána bez ústního jednání.
II.
Ústavní soud si ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a trestní spis vedený u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 100/2004.
Ze spisového materiálu a odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel s poškozenou seznámil v období let 2001 a 2002. Z výpovědí stěžovatele a poškozené založených ve spise vyplývá, že spolu nejprve sdíleli společnou domácnost jako druh a družka, posléze jejich vztah skončil. Stěžovatel u poškozené dále bydlel až do konce července 2003 a platil poškozené za podnájem. V lednu roku 2002 došlo ke koupi předmětného automobilu, o němž stěžovatel v přípravném řízení i v řízení před soudem tvrdil, že je jeho. Byl toliko na stěžovatelku ,,napsaný", a to proto, že na majetek stěžovatele byla uvalena exekuce a on se domníval, že nesmí nic vlastnit. Ač v kupní smlouvě vystupovala poškozená jako kupující, za automobil platil stěžovatel, jednalo se o peníze, jež mu zbyly poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud ani soud odvolací ovšem tvrzení stěžovatele neakceptoval. Obecné soudy vycházely z verze skutkového stavu, podle níž byla skutečnou majitelkou vozu poškozená, sama uhradila jeho kupní cenu a stěžovatel vůz po dobu jejich společného soužití s jejím souhlasem toliko užíval. Po ukončení společného soužití žádala poškozená na stěžovateli, aby jí vůz vydal zpět, resp. jej od ní odkoupil.
Svá rozhodnutí obecné soudy opřely o svědecké výpovědi poškozené Kroufkové, otce stěžovatele, syna poškozené Kopce, dále o listinné důkazy (protokol z ohledání místa události - šatní skříňky, přestupkový spis Magistrátu hl. města Prahy, kupní smlouva mezi poškozenou a L. Š., smlouva o úvěru u České spořitelny, a. s., atd.). Dále byla v hlavním líčení jako důkaz přehrána nahrávka telefonního hovoru poškozené a stěžovatele. Na základě těchto důkazů dospěl nalézací soud k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené Kroufkové. Výslech svědka Š. posoudil nalézací soud jako nadbytečný, neboť otázka vlastnictví automobilu byla bez pochybností vyřešena. Za nerozhodné považoval nalézací soud i vrácení osvědčení o registraci vozidla na krátkou dobu při přepisu vozu, neboť poškozená jednoznačně uvedla, že ihned poté si stěžovatel doklad vzal opět k sobě.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že i když okresní soud neprovedl všechny navrhované důkazy, vysvětlil, z jakých důvodů nepokládal za nezbytné vyslechnout svědka Š., a i když se tohoto svědka pokusil bezvýsledně předvolat i odvolací soud, lze dle krajského soudu dovodit, že i bez jeho svědecké výpovědi postačují provedené důkazy k přesvědčivému závěru, že vozidlo bylo zakoupeno výlučně z prostředků poškozené, že vlastníkem byla ona a že žádným dalším právním úkonem nedošlo k převodu vozidla z poškozené na stěžovatele. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel sám nebyl nikdy s to doložit, že by měl vlastní prostředky na koupi vozidla, přičemž neměl žádné zaměstnání a podle vlastní výpovědi byl silně předlužen a byly proti němu vedeny exekuce. Poškozená naopak dle krajského soudu doložila, že prostředky na koupi vozidla získala půjčkou od České spořitelny a pokud se později dožadovala na stěžovateli, aby se podílel na splácení této půjčky, svědčí i tato okolnost o tom, že kupní cena byla zaplacena z prostředků poškozené. To, že se měl stěžovatel původně kontaktovat s L. Š. a že měl dohodnout podmínky uzavření kupní smlouvy, samo ještě nevylučuje, že vozidlo kupovala poškozená, a i podle písemné smlouvy, kde vystupovala jako kupující, se vlastníkem stala právě ona. Ani to, že v době společného soužití jezdil s vozidlem stěžovatel a že se staral o běžný provoz vozidla, není dle názoru krajského soudu důkazem o tom, že by byl právě on jeho vlastníkem. Z okolností, za jakých od poškozené stěžovatel odešel, když později s vozidlem odjel do Prahy a tam ho užíval i po rozchodu s poškozenou, pak bylo dle krajského soudu možné dovodit, že vozidlo užíval proti její vůli a bez jejího souhlasu. Z korespondence poškozené rodičům stěžovatele by dle odvolacího soudu bylo možné dovodit, že by zřejmě byla ochotna vozidlo stěžovateli přenechat, pokud by poškozené za toto vozidlo zaplatil, k ničemu podobnému však nedošlo a neexistuje žádný důkaz o tom, že by předmětný automobil byl převeden z poškozené na stěžovatele. Závěr o tom, že si stěžovatel získal přístup k vozidlu bez souhlasu poškozené a že nadále vozidlo užíval proti její vůli, lze proto dle názoru odvolacího soudu považovat za dostatečně důkazně podložený.
Na výše uvedenou argumentaci v odůvodnění svých rozhodnutí odkázaly obecné soudy i ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti. Shodně zdůraznily, že stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti znovu uplatňuje námitky, s nimiž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůvodnil, proč nemohl v řízení o dovolání přihlížet k námitkám stěžovatele, jež se týkaly toliko skutkových závěrů obecných soudů a svým obsahem nenaplňovaly stěžovatelem v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. U vědomí výhrad Ústavního soudu obsažených v některých jeho rozhodnutích proti příliš restriktivnímu výkladu mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom Nejvyšší soud podle svého vyjádření v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí okresního i krajského soudu dle názoru Nejvyššího soudu vyplývá zjevná návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině stěžovatele soudy obou stupňů dle vyjádření Nejvyššího soudu přesvědčivě odůvodnily, včetně toho, proč považovaly provedení stěžovatelem navrhovaného výslechu svědka Šrajera za nadbytečné.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, průběhu řízení a dokazování před obecnými soudy Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) a zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti. Pokud jde o provedené dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Námitky stěžovatele, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, směřují proti rozsahu dokazování, na jehož základě obecné soudy ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu vyřešily předběžnou otázku vlastnictví předmětného automobilu. Závěr o vlastnickém právu poškozené K. k tomuto vozidlu obecné soudy dovodily především z toho, že poškozená a nikoli stěžovatel byla stranou příslušné kupní smlouvy (č. l. 50) a dále že prostředky k zakoupení automobilu pocházely z půjčky, jež za tímto účelem čerpala právě poškozená (viz smlouva o úvěru u České spořitelny a. s. na č. l. 34).
Pokud jde o navrhovaný výslech svědka Š., Ústavní soud nezjistil, že by výpověď tohoto svědka mohla změnit dosavadní skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud nemohl pominout, že osoba jménem L. Š. již byla vyslechnuta v rámci podání vysvětlení v přípravném řízení (viz záznam na č. l. 49), kdy tato osoba vypověděla, že v lednu roku 2002 chtěla prodat předmětné motorové vozidlo. Podle této výpovědi učiněné v rámci podání vysvětlení byl L. Š. přes známé zprostředkován kontakt se stěžovatelem jako potenciálním kupcem. L. Š. dále vypověděl, že se stěžovatel přišel na vozidlo osobně podívat, svědek stěžovateli předvedl stav vozidla. Následně Š. dle výpovědi zachycené v úředním záznamu dovezl vozidlo do Chvaletic, kde se setkal se stěžovatelem a poškozenou K., kteří jej pozvali do bytu za účelem sepsání smlouvy. V podaném vysvětlení L. Š. zdůraznil, že poškozenou K. viděl v ten den poprvé. Po sepsání smlouvy mu byla předána finanční hotovost ve výši 40.000,- Kč, přičemž si v době podávání vysvětlení již nevzpomínal, zda mu peníze předával stěžovatel či poškozená. Pan Š. dále zdůraznil, že se při podpisu smlouvy sám divil, že kupujícím je poškozená K., když veškeré formality, týkající se koupě vozidla, obstarával stěžovatel. Je zjevné, že svědek Š. by v řízení před soudem mohl toliko opakovat tuto svou výpověď z přípravného řízení, která ovšem nikterak nevyvrací, ba naopak potvrzuje závěry obecných soudů o tom, že se vozidlo nacházelo ve vlastnictví poškozené, která vystupovala jako kupující. Na tom by nemohlo nic změnit ani případné zjištění, že poškozená zakoupila z prostředků získaných půjčkou automobil proto, aby jej mohl s jejím svolením užívat právě stěžovatel. Pokud tedy jde o předběžnou otázku vlastnictví automobilu, opřely obecné soudy skutková zjištění o dokazování dostatečného rozsahu. Obecné soudy se navíc s dalšími důkazními návrhy stěžovatele náležitě vypořádaly a vysvětlily, proč by výslech svědka Š. nemohl mít na skutková zjištění vliv. Nelze zároveň přisvědčit stěžovateli, že by obecné soudy při dokazování nezohlednily jím zdůrazňovaný dopis poškozené rodičům stěžovatele (č. l. 122), v němž poškozená rozepisuje finanční částky, jež jí podle jejího názoru stěžovatel dlužil. S tímto listinným důkazem se již v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal odvolací soud.
Ani dokazování provedenému ohledně souhlasu, resp. nesouhlasu poškozené s užíváním jejího motorového vozidla stěžovatelem nelze vytknout závažnější vady. Důkazním základem pro skutková zjištění obecných soudů zde byly především svědecké výpovědi, jejichž hodnocení obecné soudy provedly v mezích cit. ust. §2 odst. 5 tr. řádu. Ze svědeckých výpovědí a z dalších okolností případu vyplývá, že stěžovatel vozidlo užíval zprvu se souhlasem poškozené. Ta však posléze tento svůj souhlas odvolala a odebrala stěžovateli i klíče od auta a technický průkaz, jichž se on následně proti její vůli zmocnil. Skutečnost, že stěžovatel poškozenou posléze přiměl, aby v technickém průkazu udělala přepis, ještě neimplikuje její souhlas s užíváním jejího automobilu poškozeným.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepřekročily rámec zásad spravedlivého procesu, když z několika navzájem se podporujících nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obecné soudy rovněž dostály svým povinnostem plynoucím z práva obviněného na obhajobu, neboť se v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu