ECLI:CZ:US:2007:3.US.520.06.1
sp. zn. III. ÚS 520/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č.j. 35 Co 442/2005-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, neboť jím podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a soudního spisu se podává, že Úřad městské části Praha 7 rozhodnutím ze dne 11. 3. 2002, č.j. OZS/250/Vor/02, zamítl žádost stěžovatelovy manželky Mgr. J. K. (podané "společně" se stěžovatelem) o úhradu 10.554,60 Kč, vynaložených za zdravotní kompenzační pomůcky k překonání neodstranitelných bariér v bytě, a Odbor sociální péče a zdravotnictví Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 10. 6. 2002, č.j. MHMP SOC 52906/2002, toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 2. 9. 2002, č.j. 21/26801/02, vydaným mimo odvolací řízení, byla obě rozhodnutí zrušena a věc vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení; pochybení v předchozích stadiích řízení ministerstvo shledalo v tom, že namísto podaného návrhu o přiznání nenárokového jednorázového příspěvku na opatření zvláštních pomůcek dle §33 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení (dále jen "vyhlášky č. 182/1991 Sb."), bylo rozhodnuto (negativně) o příspěvku na úpravu bytu podle §34 téhož předpisu. Dne 5. 3. 2003 Mgr. J. K. zemřela, a správní řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2005, č.j. 27 C 33/2003-79, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Česká republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, vycházející ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), o náhradu škody "způsobené veřejnou mocí v částkách 10.554,60 Kč za zdravotní kompenzační pomůcky a 10.000,- Kč za ztrátu 40 hod. vynaložených k obraně proti protiprávnímu postupu". Odvolací soud ústavní stížností napadeným (v záhlaví označeným) rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§219 o.s.ř.); ztotožnil se v rozhodné míře s jeho právními závěry, a za podstatné pokládal, že co do nároku na náhradu "času" vynaloženého k "obraně ve správním řízení" nejde o odškodnitelnou újmu, a ohledně nároku na náhradu za "neproplacené" náklady kompenzačních pomůcek pro stěžovatelovu manželku (10.554,60 Kč) je stěžovatelova žaloba "předčasnou", jelikož v předchozím správním řízení nebylo dosud konečným způsobem rozhodnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá 1/ porušení práva na rozhodnutí "v přiměřené lhůtě", přičemž (z větší) části poukazuje na řízení správní; ve vztahu k řízení o náhradu škody vytýká, že z jím uplatněného nároku byl vyloučen "nárok na zadostiučinění" vycházející z práva na ochranu osobnosti a tím byl "rozdělen do dvou samostatných řízení" (čímž se cítí být poškozen), 2/ že bylo zasaženo do práva "na respektování soukromého a rodinného života" podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť "bez zdravotních kompenzačních pomůcek ... nebylo možné zajistit právo Mgr. J. K. na zajištění rozvoje její osobnosti rodině", a on nesl tomu odpovídající "veškerou citovou, časovou a finanční zátěž", 3/ nebyl respektován čl. 13 Úmluvy, garantující právo na účinné právní prostředky nápravy, což se podle stěžovatele projevilo tím, že správní orgány odmítaly s ním "projednávat věc" s odůvodněním, že účastníkem řízení může být pouze žadatel o přiznání příspěvku či sociální dávku; to pokládá za nesprávné, neboť zdravotní pomůcky, o jejichž úhradu šlo, byly pořízeny ze společného jmění s žadatelkou, pročež s ním mělo být jako s účastníkem nakládáno ve správním řízení i po smrti manželky (což se vzhledem k zastavení správního řízení nestalo), a konečně 4/ stěžovatel namítá porušení čl. 14 Úmluvy, resp. dovozuje - zhodnocením správního i soudního řízení - že v nich byl spolu s manželkou diskriminován, neboť okolnosti, jež popisuje, "nemůže považovat za náhodu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti (navzdory ohlášeným odkazům na označené články Listiny a Úmluvy) je kritika nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu; jinak řečeno, nepostačí postavit proti právním názorům obecných soudů názor vlastní, byť by jej stěžovatel považoval za "správnější".
Z obsahu žaloby a dalších stěžovatelových podání, stejně jako ústavní stížnosti, se především podává, že stěžovatel - v rovině vlastní argumentace - (nepřípustně) nerozlišuje mezi nároky založenými zákonem č. 82/1998 Sb., z něhož v žalobě vychází. Jednou se naznačuje, že se dovolává odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §5 písm. a/, §7 a násl. zákona (kupříkladu uplatněním svého nároku u příslušného ústředního orgánu - viz bod 19. až 21. ústavní stížnosti), jindy odpovědnosti za nesprávný úřední postup podle §5 písm. b/, §13 téhož předpisu (srov. námitky, že mu ve správním řízení nebylo přiznáno postavení účastníka, resp. že se v něm po smrti jeho manželky nepokračovalo).
Byl-li uplatněn první z uvedených nároků, nemohl stěžovatel přehlédnout podmínky jeho uplatnění zakotvené v ustanovení §8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., jež spočívají jednak v tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo "příslušným orgánem" odstraněno, a jednak v tom, že poškozený využil právem stanovených možností opravných prostředků. Z nich vyplývá, že po zrušení správních rozhodnutí vydaných ve správním řízení (a vrácení k dalšímu řízení) bylo nezbytné v řízení dále pokračovat, a teprve ve vztahu ku konečnému rozhodnutí ve věci mohla být kladena otázka, zda a k jakým újmám (jež by jinak nenastaly) původním rozhodnutím došlo. I zastavení správního řízení představuje takové rozhodnutí v dalším stadiu řízení, k němuž je nutné připínat požadavek procesní oponentury přípustnými opravnými prostředky; není relevantní, jestliže jej stěžovatel až nyní (z hledisek správnosti) zpochybňuje, a to (paradoxně) právě argumentem, že objektivně byl též účastníkem tohoto řízení, resp. že smrt jeho manželky důvodem zastavení řízení být neměla, neboť měl být nejprve uplatněn v původním správním řízení (obecné soudy zde právem poukazovaly na ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tak stěžovatel neučinil, nelze právní názor, na jehož základě - a vzhledem k uvedenému - rozhodly obecné soudy, pokládat za vybočení ze standardů výkladu rozhodného právního předpisu, resp. za projev jejich "libovůle", a v důsledku toho ani o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny uvažovat nelze.
Co do další částky 10.000,- Kč náhrady "za ztrátu 40 hod. vynaložených k obraně proti protiprávnímu postupu", ať již by byla uvažována jakožto náklady správního řízení stěžovatele coby zmocněnce manželky nebo náklad vynaložený neodůvodněně proto, že ve správním řízení nebyl stěžovatelovou manželkou uplatněný nárok na dávku sociální péče uspokojen, platí totéž, neboť nemůže než mít vazbu na výsledek správního řízení, tudíž na (konečné) rozhodnutí.
Podle konkrétních okolností může být nesprávný úřední postup představován jakoukoli činností spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 74); podstatné je, že vždy musí jít o nesprávný postup, nikoli o rozhodnutí.
K jednotlivým námitkám, které v ústavní stížnosti označil stěžovatel jako ústavněprávní, uvádí Ústavní soud následující.
Ohledně námitky z nepřiměřené doby řízení je přiléhavé upozornit, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak nezdůvodňuje, že by mu - tím - měla vzniknout odškodnitelná újma (což již dovodily obecné soudy); ostatně uplatnit nárok na odškodnění nemajetkové újmy založené okolností, že ve věci nebylo rozhodnuto "v přiměřené době", nebylo v době, kdy byla vedena stěžovatelova řízení před soudem, efektivně možné (srov. §31a odst. 1, 3, §22 odst. 1, věta třetí, zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., účinného od 27.4.2006). Mělo-li by tvrzení o nepřiměřené době řízení být spojováno výlučně s řízením soudním, lze uvažovat o kasaci rozhodnutí v něm vydaných jen tehdy, jestliže by tím byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele a odstraněním vydaného rozhodnutí mohla být zjednána náprava, což zjevně dáno není.
Kritika postupu v soudním řízení, spočívajícím ve vyloučení věci o ochranu osobnosti k samotnému projednání a rozhodnutí (zdůvodněná věcnou příslušností nikoli okresního, nýbrž krajského /městského/ soudu), je evidentně nedůvodná z pohledu podústavního práva, a nemá ani reflex ústavněprávní; úvahy stěžovatele o důsledcích "rozdělení žaloby" se článku 6 Úmluvy nedotýkají, neboť na požadavek, aby jeho "záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem" vliv pojmově nemají. Věci nemohly být projednány u stejného soudu z důvodu rozdílné věcné příslušnosti, kterou stěžovatel v žalobě též výslovně uznal.
Stěžovatelův argument článkem 8 odst. 1 Úmluvy (o ochraně soukromého a rodinného života) se může z povahy věci týkat nikoli soudního, nýbrž správního řízení, resp. jeho výsledku, pročež i zde platí, co bylo o důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím uvedeno výše.
Také k námitce, odkazující na čl. 13 Úmluvy, jejímž prostřednictvím stěžovatel vytýká nedostatek "účinných právních prostředků nápravy", nelze než odkázat na dosavadní výklad, jelikož ji stěžovatel spojuje s tvrzením, že měl mít postavení účastníka ve správním řízení. I zde platí, že stěžovatel svoji "ústavněprávní" pozornost obrací do správního řízení, ačkoli "ústavněprávně" napadá výsledek řízení soudního; ústavněprávní kontext relevantního (soudního) řízení o náhradu škody mohl být dosažen nikoli (pouhou) kritikou správního řízení, nýbrž dovozením předpokladů pro některý z nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., resp. ústavně relevantní (viz výše) kritikou právního posouzení těchto nároků obecnými soudy.
Konečně se sluší již jen poznamenat, že totéž platí o úvahách stěžovatele o údajné diskriminaci v předchozích správních řízení; tvrzení, že "nelze považovat za náhodu...", nelze spojovat (a stěžovatel tak nečiní) s jakýmkoli věcným argumentem ve prospěch mínění, že byl porušen článek 14 Úmluvy. Ostatně i zde, jako též v jiných námitkách, tvrdí stěžovatel existenci zásahů do práv nikoli vlastních, nýbrž zemřelé manželky, jež přirozeně účastníkem - zde rozhodného - soudního řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1988 Sb. být nemohla.
Lze tudíž uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, pročež ani zvláštního (negativního) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu