ECLI:CZ:US:2007:3.US.542.07.1
sp. zn. III. ÚS 542/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. a 2. J. U., obou zastoupených JUDr. E. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, čj. 27 Co 609/2006-70, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. července 2006, čj. 7 C 240/2005-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé požadují zrušení shora označených rozhodnutí. Okresní soud shora označeným rozhodnutím uložil stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni České republice do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 130 000,- Kč s příslušenstvím, a to proto, že stěžovatelé porušili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku uzavřené dne 19. 6. 1990, neboť ve lhůtě deseti let od okamžiku jejího uzavření nepředložili pravomocné kolaudační rozhodnutí na výstavbu rodinného domku a vznikla jim tak povinnost poskytnutý příspěvek ve výši 130 000,- Kč vrátit. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 130 000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 22. 8. 2006 zamítl, do zbytku (tj. 10 % úroku z prodlení z částky 130 000,- Kč od 20. 7. 2000 do zaplacení a poplatkové povinnosti) pak rozsudek obecného soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, poněvadž však stěžovatelé v průběhu odvolacího řízení žalovanou částku žalobkyni uhradili, změnil odvolací soud v rozsahu dobrovolného plnění rozsudek soudu prvního stupně a ve zbývající části jej potvrdil.
Jak Ústavní soud zjistil dotazem na Okresním soudě v Kladně, stěžovateli podané dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím dne 26. dubna 2007 proto, že tento soud neshledal dovolání v dané věci přípustným, neboť jej zákon neumožňoval. Protože ovšem stěžovatelé současně s nepřípustným dovoláním podali ústavní stížnost, byla ústavní stížnost podána včas a řádně.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají protiústavnost rozhodnutím prvostupňového a odvolacího soudu. Oba obecné soudy podle stěžovatelů porušily jejich základní právo podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé dále stručně rozvíjí své úvahy o protizákonnosti napadených rozhodnutí, dovozují promlčení žalovaného nároku, a proto prý obecné soudy uložily stěžovatelům povinnost, která nemá oporu v zákoně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelů míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu zákonného promlčení v dané věci jiný právní názor než ten, který zaujaly s podporou konstantní judikatury Nejvyššího soudu oba obecné soudy. Stěžovateli zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovateli zpochybněného proto není na místě. Ostatně, jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelé sami spornou částku zaplatili (byť prý tomu nebylo proto, že by existenci pohledávky uznali, ale jen proto, aby dále nenabíhaly úroky z prodlení), a celý spor je tak nyní pouze o příslušenství žalobkyni uhrazené částky.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu