ECLI:CZ:US:2007:3.US.552.06.1
sp. zn. III. ÚS 552/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného Mgr. R G, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 11. 2004 sp. zn. 19 T 144/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. 6 To 358/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 3 Tdo 341/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel v nepřítomnosti uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ust. §187 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který mu byl podle příslušného ustanovení tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které však bylo jako nedůvodné v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuto. Stěžovatel posléze proti rozhodnutí odvolacího soudu uplatnil dovolání u Nejvyššího soudu ČR, který je však jako zjevně nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dne 29. 3. 2006 odmítl.
Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 13. 4. 2004 v areálu Psychiatrické léčebny v Opavě prodal pacientu léčebny O. F. za 800,- Kč dávku cc. 0,4 g. psychotropní látky pervitinu (metamfetaminu).
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval argumenty, které již uváděl ve svých podáních soudům obecným. Upozornil, že Okresní soud v Opavě konal hlavní líčení dne 1. 11. 2004 v jeho nepřítomnosti a v tento den také rozhodl odsuzujícím rozsudkem, ačkoliv stěžovateli v přítomnosti u hlavního líčení zabránila důležitá objektivní okolnost a to defekt pneumatiky vozidla, kterým stěžovatele k hlavnímu líčení vezl jeho otec. Do jednací síně tak stěžovatel vstoupil až po vyhlášení rozsudku, kdy se tam nacházela již jen zapisovatelka. K této skutečnosti pak stěžovatel v odvolacím řízení navrhl vyslechnout svého otce a přítelkyni. Otec vyslechnut byl, avšak přítelkyně nikoliv. Stěžovatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který jeho námitku vyhodnotil jako nevěrohodnou a to proto, že stěžovatel popsal jinou trasu z Ostravy do Opavy než jeho otec. Soud dle stěžovatele pominul vysvětlení, že byl před hlavním líčením značně nervózní a vozidlo neřídil, tudíž samotné trase nevěnoval takovou pozornost.
Stěžovatel dále uvedl, že mu bylo odepřeno právo se kdykoliv k obžalobě vyjádřit. Zdůrazňuje, že když už byl nalézacím soudem odsouzen v nepřítomnosti, tak chtěl k věci vypovídat alespoň před soudem odvolacím. Senátem krajského soudu však bylo stěžovateli u veřejného zasedání sděleno, že soud připustí jen to, aby vypovídal k okolnostem, proč se nedostavil k okresnímu soudu, nikoliv však již k věci samé. Stěžovatel upozorňuje, že tento průběh je bezesporu nahrán na zvukovém záznamu, který se o veřejném zasedání pořizoval a stěžovatel žádá, aby si Ústavní soud tento záznam přehrál.
Podpůrně stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení samostatného trestu. Skutek v projednávané věci měl stěžovatel spáchat dne 13. 4. 2004, tedy dříve, než byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 6 T 212/2004 ze dne 28. 2. 2005 a rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 9 T 42/2005 ze dne 31. 3. 2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 347/2005 ze dne 20. 6. 2005. Navíc byl v projednávaném případě odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek, tedy pro stejný trestný čin jako posledně uvedeným rozsudkem. V úvahu tak dle názoru stěžovatele přicházelo uložení společného nebo souhrnného trestu a nikoliv trestu samostatného, který je pro stěžovatele méně výhodný. Stěžovatel uznává, že Okresní soud v Opavě rozhodoval již v roce 2004, tedy dříve než v obou případech Okresní soud v Karviné, avšak to na věci nic nemění. Stěžovatel připomíná, že odvolací soud již rozhodoval v době, kdy všechny citované rozsudky byly pravomocné, a proto měl dle názoru stěžovatele k těmto rozsudkům při úvaze o společném nebo souhrnném trestu přihlédnout.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, vyžádal vyjádření účastníků a dále fotokopii protokolů z hlavního líčení a veřejného zasedání ze spisu vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 T 144/2004.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 11. 2004 Ústavní soud zjistil, že okresní soud poté, co se stěžovatel k hlavnímu líčení v 8.00 hodin nedostavil, usnesením rozhodl, že se podle §202 odst. 2 tr. řádu bude hlavní líčení konat v jeho nepřítomnosti. Podle §207 odst. 2 tr. řádu byla čtena výpověď stěžovatele učiněná v přípravném řízení, dále byl vyslechnut přítomný svědek O. F., byla čtena dřívější výpověď tohoto svědka. Dále byly čteny další listinné důkazy ze spisu. Hlavní líčení bylo po vynesení odsuzujícího rozsudku skončeno v 8.40 hodin.
Z protokolu o veřejném zasedání před soudem odvolacím, konaném dne 23. 9. 2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zde prostřednictvím svého obhájce přednesl odvolání obsahově shodné s nyní projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že okresní soud dle jeho názoru závažným způsobem porušil procesní předpisy, když v hlavním líčení rozhodoval bez přítomnosti stěžovatele, ač ten se řádně omluvil s tím, že je na cestě a že se mu pokazilo auto. To, že ve spise není žádný záznam ani z této omluvy, ani poté, co se dostavil do jednací síně po skončení hlavního líčení a tam hovořil s pracovnicemi soudu, lze podle stěžovatele přičítat pochybení na straně administrativy soudu. Obhájce stěžovatele navrhl výslech otce poškozeného, který jej svým motorovým vozidlem vezl k hlavnímu líčení. Podobně jako v projednávané ústavní stížnosti, i před odvolacím soudem stěžovatel namítal nepřípustnost uložení samostatného trestu. Po přednesu krajské státní zástupkyně byl nejprve vyslechnut stěžovatel, který podrobně popsal, jakým způsobem měl zmeškat hlavní líčení před nalézacím soudem, okolnosti, za nichž se měl soudu omlouvat a situaci po jeho pozdním příchodu k okresnímu soudu. Dále byl jako svědek vyslechnut i otec stěžovatele, I. S., jenž k dotazům předsedkyně a členů senátu rovněž podrobně popisoval cestu automobilem spolu se stěžovatelem k okresnímu soudu a okolnosti již zmíněné omluvy. Poté obhájce navrhl výslech přítelkyně stěžovatele, jež spolu s ním a jeho otcem měla rovněž jet automobilem k okresnímu soudu. Když bylo stěžovateli uděleno slovo k závěrečné řeči, uvedl, že nechce nic dodat.
Pokud jde o odůvodnění napadených rozhodnutí, krajský soud na základě výslechu stěžovatele a jeho otce dospěl k závěru, že v jejich výpovědích ohledně cesty k okresnímu soudu jsou diametrální rozdíly, zejména v tom, že oba sice hovoří o poruše či defektu na jejich vozidle, ale každý z nich popisuje trasu, kterou přijížděli do Opavy, zcela rozdílně. Vzhledem k tomuto zásadnímu rozporu v trase jízdy do Opavy krajský soud neakceptoval návrh na výslech družky stěžovatele, která měla jet s nimi ve vozidle. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly zjištěny takové okolnosti, které by bránily konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele. Krajský soud se rovněž vyjádřil k námitkám stěžovatele uvedeným v písemném odvolání ohledně jeho viny trestným činem podle §187 odst. 1 tr. zákona. Krajský soud shledal výrok o vině rozsudku nalézacího soudu zcela zákonným a ztotožnil se se závěry nalézacího soudu o tom, že je stěžovatel jednoznačně usvědčován výpovědí svědka F., jemuž ve zdravotnickém zařízení prodal psychotropní látku metamfetamin (pervitin). Dále je stěžovatel usvědčován i dalšími důkazy, zejména údajem primáře MUDr. L. Ch., CSc., zachyceným ve zprávě ve spisovém materiálu, podle níž se stěžovatel měl ve zdravotnickém zařízení domáhat kontaktu s dalším pacientem. Pokud jde o výrok o trestu, i ten shledal odvolací soud zcela zákonným a odůvodněným. Krajský soud zjistil, že stěžovatelem zmiňované rozsudky Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě byly všechny vyhlášeny až po vyhlášení napadeného rozsudku Okresního soudu v Opavě v projednávané věci, a proto zde nepřichází v úvahu uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zákona.
Nejvyšší soud se v usnesení napadeném ústavní stížností jen okrajově zabýval námitkami stěžovatele ohledně jeho nepřítomnosti v hlavním líčení. Nejvyšší soud konstatoval, že tyto námitky nelze podřadit pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b písm. g) tr. řádu. V úvahu by přicházel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jež je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Jak však Nejvyšší soud podotýká, stěžovatel tento dovolací důvod nepoužil a v dovolání ani neuvedl, která ustanovení měla být porušena. Své námitky v dovolání stěžovatel zaměřil výlučně vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu týkajícím se důvodů, jež mu údajně bránily zúčastnit se hlavního líčení u soudu prvního stupně. S těmito námitkami se již dle názoru Nejvyššího soudu vypořádal dostatečně soud odvolací.
Za relevantní z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považoval Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že v předmětné věci byly splněny podmínky předpokládané ustanovením §35 odst. 2 tr. zákona o souhrnném trestu. Pokud jde o opodstatněnost těchto námitek, považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat především na to, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to za předpokladu, že pachatel byl za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li zároveň k takovému odsouzení přihlížet. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona zásadně rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu. Nejvyšší soud zjistil, že se v posuzovaném případě stěžovatel dopustil trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zákona dne 13. 4. 2004 a dne 1. 11. 2004 vyhlásil Okresní soud v Opavě napadený rozsudek. Stěžovatelem zmiňované rozsudky Okresního soudu v Karviné měly být vyhlášeny až po uvedeném datu (28. 2. 2005 a 31. 3. 2005), což znamená, že uložení souhrnného trestu výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (ani rozhodnutím odvolacího soudu) nebylo možné. Nejvyšší soud shrnul, že vztah souhrnnosti (tj. vícečinného souběhu) podle §35 odst. 2 tr. zákona namítaný stěžovatelem bylo možno řešit v řízení před Okresním soudem v Karviné, a to tehdy, že by některý z trestných činů, o kterých následně tento soud rozhodoval, byl spáchán před vyhlášením napadeného rozsudku Okresního soudu v Opavě, tzn. před 1. 11. 2004, anebo vzhledem k ustanovení §37a tr. zákona o společném trestu též po jeho vyhlášení, jestliže by se jednalo o pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud však zdůraznil, že jde z hlediska dovolání jen o hypotetické úvahy, neboť dovolání obviněného proti žádnému z rozsudků okresního soudu v Karviné nesměřuje. Na tuto svou argumentaci, uvedenou v rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud posléze odkázal i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, kde se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že si Nejvyšší soud neposlechl záznam z veřejného zasedání před odvolacím soudem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Jako orgán ochrany ústavnosti je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Argumentace stěžovatele v projednávané ústavní stížnosti se soustředí na skutečnost, že nalézací soud konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoli se stěžovatel před jednáním dle svého tvrzení telefonicky omluvil a soudu sdělil, že se opozdí vzhledem k technické závadě na automobilu. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na projednání jeho věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Být přítomen u jednání je právem, které musí být každému poskytnuto, což v trestním procesu konkrétně znamená, že obžalovaný musí být k hlavnímu líčení či veřejnému zasedání včas a řádně předvolán. Přítomnost obžalovaného u hlavního líčení pak blíže upravuje trestní řád, konkrétněji ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu. V nepřítomnosti obžalovaného se hlavní líčení může provést jen tehdy, má-li soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a to za splnění podmínek podle odst. 2 cit. ustanovení. K těmto podmínkám patří skutečnost, že obžalovanému byla řádně doručena obžaloba, obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a dále jsou dány podmínky uvedené pod písm. b) cit. ustanovení. Ústavní soud připomíná, že řádná omluva obžalovaného, který se z vážných důvodů nemůže hlavního líčení účastnit, sama o sobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného za podmínek §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu nebrání. Je však překážkou postupu podle §202 odst. 3 tr. řádu, tedy čtení protokolů o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných za podmínek uvedených v §211 tr. řádu.
V projednávaném případě nebyla eventuální omluva stěžovatele nikde zaznamenána. Jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl i okresní soud, o omluvách, a to i telefonických, se zakládá do trestního spisu úřední záznam. Námitkou obžalovaného, že okresní soud jeho omluvu ignoroval, se zabýval soud odvolací, který k této otázce vyslechl stěžovatele i jeho otce a naopak zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem družky stěžovatele. Odvolací soud tak učinil na základě své úvahy o závažných rozporech mezi výpovědí stěžovatele a jeho otce, které hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Ústavní soud konstatuje, že zhodnocení věrohodnosti samotné omluvy a úvaha, zda je ji možno jako řádnou omluvu ve smyslu §202 odst. 3 tr. řádu akceptovat, náleží obecným soudům. Ingerence Ústavního soudu by zde byla myslitelná jen tehdy, pokud by obecné soudy své rozhodnutí nepřijmout omluvu obžalovaného řádně neodůvodnily, pokud by toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole či pokud by se závěry obecných soudů nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování. V projednávaném případě odvolací soud nevybočil z mezí spravedlivého procesu, pokud omluvu ani dodatečně neakceptoval jako věrohodnou.
Pokud jde o žádost stěžovatele, aby Ústavní soud provedl důkaz zvukovým záznamem z veřejného zasedání a posoudil, zda byl stěžovateli dán odvolacím soudem prostor, aby vypovídal k věci samé, Ústavní soud nepokládá tento požadavek za důvodný. Za směrodatný Ústavní soud považuje protokol o veřejném zasedání, který má charakter veřejné listiny a u nějž je presumována jeho správnost, zatímco zvukový záznam je prostředek toliko podpůrný, v praxi často neúplný. Obsah protokolu o veřejném zasedání je pod kontrolou stran a stěžovatel jeho správnost v projednávaném případě nijak nezpochybňoval. Z protokolu o veřejném zasedání jednoznačně plyne, že veškerá argumentace obhajoby před soudem odvolacím směřovala do otázky přítomnosti stěžovatele u hlavního líčení a dále se týkala uložení samostatného trestu. Návrhy na doplnění dokazování ohledně viny stěžovatele trestným činem učinil stěžovatel ve svém odvolání a bylo na ně v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího náležitě reagováno.
K argumentaci stěžovatele ohledně podmínek pro uložení samostatného trestu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se touto námitkou stěžovatele při řízení o mimořádném opravném prostředku již podrobně zabýval a s jehož závěry, vyvracejícími námitku stěžovatele a shrnutými výše, se Ústavní soud ztotožňuje v tom smyslu, že ani z hlediska ochrany práva na spravedlivý proces nelze rozhodnutím napadeným ústavní stížností přičítat pochybení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu