ECLI:CZ:US:2007:3.US.554.07.1
sp. zn. III. ÚS 554/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Karola Sliwky 32/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č.j. 17 Co 314/2006-41, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2006, č.j. 42 C 4/2006-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel se žalobou, odvolávající se na ustanovení §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákona č. 168/1999 Sb."), domáhal proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s. (dále jen "vedlejšímu účastníku") zaplacení částky 12.195,- Kč z titulu náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků na náhradu věcné škody [§6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.], kterou jeho právnímu předchůdci M. P. způsobil dne 6. 9. 2004 při dopravní nehodě pojištěný J. R.
Obvodní soud pro Prahu 4 v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovateli částku 8.625,- Kč a žalobu na zaplacení dalších 3.570,- Kč (náhradu nákladů soukromě zadaného znaleckého posudku) zamítl. Zamítavý výrok soud odůvodnil tím, že tyto náklady nelze považovat za hotové výdaje, jež byly v souvislosti s poskytnutím právní služby vynaloženy účelně (§13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů); je tomu tak proto, že poškozený "nechal znalecký posudek vypracovat, aniž by počkal, až výpočet vyhotoví žalovaný, a za situace, kdy výše pojistného plnění nebyla sporná a nenastala situace, že by poškozený nesouhlasil s výpočtem provedeným žalovaným". Tím "jednal v rozporu s §415 obč. zák.", neboť si počínal tak, že "vzniklá škoda se nadále zvyšovala".
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Vycházel rovněž z toho, že stěžovatel musel prokázat účelnost nárokovaných výdajů, přičemž postup, kdy "poškozený ... nenechal vozidlo prohlédnout pojišťovnou a za účelem zjištění výše škody si místo toho nechal vypracovat znalecký posudek", nelze podle odvolacího soudu aprobovat, jelikož "vede k nedůvodnému zvyšování nákladů spojených s vyčíslením škody a v případě shody ve výši škody nemusí být hotové výdaje spočívající v náhradě za znalecký posudek zahrnuty mezi účelně vynaloženou náhradu hotových výdajů". Bylo na poškozeném, aby primárně využil služeb "odborníků", jimiž "disponuje právě žalovaná pojišťovna", a jestliže tak bez "závažného důvodu" neučinil, "zvýšil výši škody a poškozený, případně jeho právní nástupce, musí nést následky svého počínání".
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v názoru, že "znalečné je účelně vynaloženým nákladem", a dovozuje, že pokud "by souhlasil s názorem odvolacího soudu, pak by vždy, pokud nechá vypracovat znalecký posudek, kterým objektivizuje výši majetkové újmy, musel se zároveň jako by zavázat, že bude rozporovat výši majetkové újmy, určené vedlejším účastníkem". Stěžovatel rovněž "v této souvislosti poukazuje na poměrně ustálenou judikaturu krajských soudů".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), pak se ústavněprávní kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Oponentura předestřená stěžovatelem nemá ústavněprávní reflex již proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by jeho spor o pojetí nákladů "účelně vynaložených" (či nikoli) měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti rozhodným právním názorům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud.
Nemá totiž rozumnou oporu představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle, a právní názory, které soudy uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat zjevně nelze. To platí logicky tím spíše, jde-li o výklad normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu (náhrada hotových výdajů "účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby"), a kterému je vlastní nepřehlédnutelná míra soudní diskrece. Kritickou "neúčelnost" nákladů znaleckého posudku dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska smysluplně a srozumitelně odůvodnily.
Je proto namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2581/07 byla posuzována skutkově i právně totožná věc stěžovatele a Ústavní soud v ní hodnotil též ústavněprávní relevanci právě těch námitek, které vznesl stěžovatel ve věci předmětné. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení posuzované stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť právě tak o dřívější bylo rozhodnuto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu