ECLI:CZ:US:2007:3.US.612.07.1
sp. zn. III. ÚS 612/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, zastoupené doc. JUDr. K. K., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2006, čj. 28 Cdo 3165/2006-145, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2006, čj. 26 Co 268/2006-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Ve věci původně vedené před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1363/99 šlo o žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti nájemní smlouvy, neboť nájemní smlouva je podle stěžovatelky jednak neplatná z důvodu nezpůsobilosti zástupce pronajímatele k právním úkonům, jednak je neplatná pro obcházení zákona, konkrétně pak ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, když zakotvuje oprávnění nájemce zastavět pozemek trvalou stavbou, což se ve svém důsledku rovná převodu majetku, který je ovšem citovaným zákonem zakázán. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. ledna 2006, čj. 6 C 1363/99-104. Tento rozsudek byl potvrzen touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze, když dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím proto, že tento soud neshledal ve věci samé zásadní právní význam.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu. Oba obecné soudy podle stěžovatelky porušily její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nejprve obsáhle shrnuje průběh řízení před obecnými soudy, a dále velmi stručně rozvíjí své úvahy o protiústavnosti napadených rozhodnutí. Na prvém místě uvádí, že v dané věci předložila Nejvyššímu soudu otázku zásadního právního významu, se kterou se ovšem Nejvyšší soud nevypořádal. Dále pak stěžovatelka uvádí, že podstatou jí namítaného obcházení zákona je účelové zatěžování nemovitosti nájemním právem, a dále, že Nejvyšší soud měl provést "komparaci s dosavadními restitučními zákony".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález III. ÚS 40/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení III. ÚS 116/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení III. ÚS 280/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu je jádro výtek uvedených v ústavní stížnosti bezpředmětné. Nutno upozornit, že Ústavní soud u usnesení Nejvyššího soudu, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se mylně domnívá stěžovatelka, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)" (viz nález Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo více než dostatečně, když Nejvyšší soud důvody svého rozhodnutí zevrubně vysvětlil, a to i s odkazem na svou relevantní judikaturu.
Stěžovatelka zpochybňuje jako nelogický a kontradiktorní názor Nejvyššího soudu, že "odvolací soud uplatnil pro potvrzení zamítnutí žaloby v dané věci právní názor ne zcela souladný s ustálenou a nepochybnou soudní praxí," aby pak Nejvyšší soud přesto nedovodil otázku zásadního právního významu. K tomu Ústavní soud upozorňuje, že Nejvyšším soudem zpochybněný názor odvolacího soudu byl podle Nejvyššího soudu samotného důvodem, "jehož i jen hypotetická nesprávnost pro dovolatelku (stěžovatelku) příznivější výsledek řízení přivodit nemohla" (v daném případě totiž podle judikatury Nejvyššího soudu nebyla stěžovatelka k podání žaloby vůbec aktivně legitimována). Na závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání tedy není nic kontradiktorního.
Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O stěžovatelčině věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím, ve věci pak rozhodl i Nejvyšší soud, který dovodil, že dovolání je nepřípustné, neboť nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v této věci, pokud by Ústavní soud vyslyšel argumenty stěžovatelky) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález III. ÚS 224/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a konstantní judikatura). V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Podstatná část argumentů stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu zákona č. 229/1991 Sb. jiný právní názor než Nejvyšší soud. Výklad obecných soudů přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu