ECLI:CZ:US:2007:3.US.619.05
sp. zn. III. ÚS 619/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. V. V., B) J. V. a C) M. V., všichni právně zastoupeni prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem AK se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 č. j. 16 Co 319/2005 - 465, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků řízení 1) Obvodního soudu pro Prahu 8, 2) Ing. J. S., 3) MUDr. M. T., 4) V. S., vedlejší účastníci ad 2), ad 3), ad 4) právně zastoupeni JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou AK se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, a 5) V. H., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 11. 2005, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 č. j. 16 Co 319/2005 - 465, a to pro porušení čl. 82 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud podle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti shora uvedeného rozhodnutí, na základě shromážděných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti podle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, usnesením ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 619/05 vyhověl.
II.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 93/92 a sp. zn. 15 C 8/2001.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci se žalobci Ing. J. S., MUDr. M. T. a V. S. žalobou podanou na základě zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") domáhali na žalovaných Ing. V. V., J. V. a M. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") a dále na V. H. a na Bytovém podniku, s. p., Praha 8, uzavření dohody o vydání jednotlivých bytů a nebytových prostor, nacházejících se v domě č. p. 1550 v k. ú. Libeň a s nimi souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na souvisejících pozemcích (stavební parcela č. 2173 a parcela č. 2174 zahrada) s tím, že původními vlastníky nemovitosti byli jejich rodiče, kteří je na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni darovali státu. Žalobci označili žalované za povinné osoby, a to Bytový podnik, s. p., Praha 8 jako právnickou osobu, která část nemovitostí držela ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, ostatní žalované jako fyzické osoby, které nabyly části nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.
Ve věci rozhodovaly opakovaně soudy všech tří stupňů, přičemž v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobci jako děti původních vlastníků jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. §3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, že výzvu k vydání věci podali ve lhůtě stanovené zákonem, že darovací smlouva, na základě které jejich rodiče nemovitosti převedli na stát, byla uzavřena v tísni, a že své nároky uplatnili u soudu v zákonné lhůtě.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 6. 1999 č. j. 15 C 93/92-223 bylo žalobě vyhověno ve vztahu k Bytovému podniku, s. p., Praha 8, kterému bylo soudem uloženo vydat žalobcům do podílového spoluvlastnictví zbývající neprodané byty a nebytové prostory v předmětném domě včetně spoluvlastnických práv ke společným částem domu a celé pozemkové parcely (stavební parcelu č. 2173 a parcelu č. 2174 zahradu). V této části nabyl rozsudek právní moci. Žalobu směřující proti fyzickým osobám soud zamítl, neboť neshledal splnění ani podmínky rozporu s tehdy platnými předpisy, ani protiprávní zvýhodnění, a tudíž žalované nepovažoval za povinné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 4. 2000 č. j. 35 Co 680/99-272 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil. Odvolací soud sice shledal, že byty byly z národního majetku prodány do majetku žalovaných v rozporu s ust. §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci zakoupených bytů, v tehdy platném znění (dále jen "vyhl. č. 47/1978 Sb."), neboť ještě před registrací první kupní smlouvy tehdejším státním notářstvím byly nebytové prostory nacházející se v předmětném domě přiděleny Okresnímu výboru KSČ Praha - východ, avšak přes toto zjištění odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích za použití ust. §3 odst. 1 obč. zák. potvrdil, neboť měl zato, že žalovaní se do postavení povinných osob dostali bez svého zavinění. Přihlédl rovněž k tomu, že Okresní výbor KSČ Praha - východ přidělené nebytové prostory vůbec neužíval a přenechal je bez jakéhokoli právního důvodu OÚNZ Praha - východ.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 11. 2000 č. j. 28 Cdo 2481/2000 - 293 napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud s odkazem na ust. §3 obč. zák. konstatoval, že právo na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, proti fyzické osobě nelze odepřít, je-li splněna podmínka ust. §4 odst. 2, totiž nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud přehlíží tu podstatnou okolnost, že rozpor s tehdy platnými předpisy je objektivním měřítkem, v důsledku čehož nelze s odvoláním se na dobrou víru a nedostatek zavinění u fyzických osob tuto zákonodárcovu podmínku eliminovat. Ostatně bylo právě věcí zákonodárce, jaké stanovil podmínky, podle nichž se i fyzická osoba může stát povinnou osobou, a že neformuloval okolnosti zohledněné odvolacím soudem. V poměru k restitučním předpisům vycházel Nejvyšší soud ČR i z názoru vysloveného Ústavním soudem ČR v jeho stanovisku ze dne 11. 3. 1997 sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 o nepřekročitelnosti mezí daných restitučními předpisy např. z důvodu vydržecích námitek.
V dalším řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2001 č. j. 16 Co 412/2000-314 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích a vrátil mu věc k novému projednání s tím, aby se zaměřil na skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku žalobců z hlediska zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť dosud se soudy obou stupňů zaměřily jen na skutková zjištění, která odůvodňovala zamítnutí návrhu.
Poté ve věci znovu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8, a to rozsudkem ze dne 18. 9. 2002 č. j. 15 C 8/2001- 369 tak, že uložil žalovaným J. a M. V., Ing. V. V. a V. H. vydat byty včetně příslušných podílů na společných částech nemovitosti a garáže žalobcům. Obvodní soud vycházel z toho, že v předcházejícím řízení bylo prokázáno, že nárok žalobců je nárokem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, žalobci jsou oprávněnými osobami, darovací smlouva byla rodiči žalobců uzavřena v tísni, žalobci vyzvali žalované k vydání věci ve lhůtě stanovené zákonem a svůj nárok uplatnili u soudu v zákonné lhůtě. Dále soud vycházel z toho, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění žalobců při nabytí věci od státu, dovodil však, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť věc nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to konkrétně s ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb., kterou se prováděl zák. č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále jen "zák. č. 52/1966 Sb."). Toto ustanovení vylučovalo prodej bytů v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Soud zjistil, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 8, odboru bytového hospodářství ze dne 15. 7. 1988 č. j. Byt-DK-8-1550-88-Vá, které nabylo právní moci dne 5. 8. 1988, byly přiděleny podle zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi (dále jen "zák. č. 111/1950 Sb."), nebytové prostory v předmětném domě Komunistické straně Československa, konkrétně Okresnímu výboru KSČ Praha - východ, kterou bylo možno ve smyslu ust. §14 hospodářského zákoníku považovat za socialistickou organizaci. Právo užívat nebytové prostory podle ust. §3 zák. č. 111/1950 Sb. vzniklo KSČ přidělením příslušným národním výborem, a to i bez uzavření smlouvy o dočasném užívání národního majetku podle ust. §348 hospodářského zákoníku. Soud měl za nepochybné, že nebytové prostory byly přiděleny Okresnímu výboru KSČ Praha-východ sice po podpisu kupní smlouvy o prodeji bytů, ale ještě před registrací kupních smluv uzavřených mezi tehdejším Bytovým podnikem Praha 8 a žalovanými, tedy před jejich účinností, která nastávala až registrací tehdejším státním notářstvím, na niž byl vázán přechod vlastnictví k nemovitosti. Soud proto dovodil, že žalovaní nabyli věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ust. §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., a tak byla naplněna podmínka v ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a žalovaní jsou proto osobami povinnými vydat věc žalobcům. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém rozsudku uvedl, že při posuzování povinnosti vydat věc podle ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je rozhodující nabytí věci v rozporu s platnými předpisy, ale není možné zohlednit, kdo rozpor s právními předpisy vyvolal nebo zda byl rozpor s právním předpisem výsledkem předchozích nesprávných postupů úřadů. Pro rozhodnutí ve věci je rozpor s tehdy platnými předpisy objektivním měřítkem, proto se nelze dovolávat dobré víry a nedostatku zavinění u fyzických osob, stejně tak není podstatné, kdo celou situaci zapříčinil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 9. 2003 č. j. 23 Co 201/2003 - 409 k odvolání žalovaných V. a k odvolání žalobců (pouze do nákladového výroku) změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali na žalovaných J. a M. V. a Ing. V. V. vydání bytu a garáže včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem domu. Žalovaný V. H. odvolání nepodal a v této části (výrok pod bodem III.) rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, a to, že kupní smlouvy o prodeji bytů byly se žalovanými uzavřeny a registrovány v době, kdy žádná socialistická organizace v předmětném domě nebytové prostory fakticky neužívala, a pokud jde o smlouvu o převodu garáže na Ing. V., ta byla uzavřena i registrována až po zrušení užívacího práva Okresního výboru KSČ Praha-východ. Odvolací soud vycházel z toho, že Okresnímu výboru KSČ Praha - východ byly rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 8, odboru bytového hospodářství ze dne 15. 7. 1988 sice přiděleny podle ust. §2 odst. 2 zák. č. 111/1950 Sb. nebytové prostory v suterénu domu v Praze 8, č. p. 1550, Na Stráži 40, ale majitel domu s ní již neuzavřel dohodu o užívání těchto nebytových prostor a socialistická organizace tyto nebytové prostory fakticky nikdy neužívala a ani je nepotřebovala, ale přenechala je k užívání bývalému Okresnímu ústavu národního zdraví Praha - východ. Posléze jí z tohoto důvodu bylo rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 20. 12. 1989 toto užívací právo zrušeno. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že takový stav nelze považovat za užívání nebytových prostor podle ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb., a proto dospěl k závěru, že kupní smlouvy se žalovanými o prodeji bytů byly uzavřeny a registrovány v době, kdy žádná socialistická organizace v předmětném domě nebytové prostory neužívala, a pokud jde o smlouvu o převodu garáže na Ing. V., ta byla uzavřena i registrována až po zrušení užívacího práva Okresnímu výboru KSČ Praha - východ. Žalovaní tedy nabyli byty i garáž v souladu s tehdy platnými předpisy, a nelze je proto považovat za povinné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14. 2. 2005 č. j. 28 Cdo 1234/2004 - 452 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že Okresnímu výboru KSČ Praha - východ nevzniklo užívací právo k nebytovým prostorám, protože nedošlo k uzavření dohody o jejich užívání, a dále proto, že nebytové prostory neužíval ani nepotřeboval, když posledně uvedené skutečnosti byly z hlediska vzniku užívacího práva k nebytovým prostorám podle tehdy platné právní úpravy irelevantní. Nejvyšší soud ČR dovodil, že samotné právo užívání nebytového prostoru vzniklo Okresnímu výboru KSČ přímo ze zákona (ust. §3 zák. č. 111/1950 Sb.), když s dohodou uvedený zákon počítal pouze ve vztahu k podmínkám užívání (ust. §3 odst. 1 věta druhá cit. zák.) nikoliv však jako s podmínkou vzniku užívacího práva. Na vznik a trvání užívacího práva socialistické organizace, za kterou bylo možno Okresní výbor KSČ Praha - východ považovat, pak neměla vliv ani ta okolnost, zda skutečně nebytové prostory užívala či nikoliv, tedy faktický výkon užívacího práva. Užívací právo OV KSČ skončilo až jeho zrušením dle ust. §2 odst. 2 písm. b) cit. zákona, a to rozhodnutím ONV v Praze 8 ze dne 20. 12. 1989. Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 8 uzavřel s M. a J. V. kupní smlouvu o prodeji bytu do osobního vlastnictví dne 21. 6. 1988, tedy v době, kdy nebytové prostory v předmětném domě ještě neužívala socialistická organizace. Kupní smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím dne 14. 9. 1988, tedy až poté, co vzniklo k nebytovým prostorám v předmětném domě na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 15. 7. 1988 užívací právo socialistické organizaci. Podle ust. §134 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 se nabývalo vlastnictví k nemovitosti na základě smlouvy její účinností, která nastávala registrací smlouvy tehdejším státním notářstvím. Státní notářství v řízení o registraci kupní smlouvy bylo povinno před vydáním rozhodnutí o registraci smlouvy podle ust. §63 zák. č. 99/1963 Sb., notářského řádu, v tehdy platném znění, přezkoumat platnost smlouvy, zejména, zda svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu nebo jej neobchází nebo se nepříčí zájmům společnosti. Protože v notářském řádu nebylo výslovně uvedeno, ke kterému dni se má platnost registrované smlouvy zkoumat, bylo v takovém případě nutno vzhledem k ust. §25 notářského řádu (podle kterého není-li v zákoně stanovena odchylná úprava, použijí se na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního řádu) aplikovat ust. §154 a §167 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, podle kterých byl pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vydání. Za této situace, jestliže ke dni rozhodnutí o registraci kupní smlouvy o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví manželů V., tj. ke 14. 9. 1988, byly v předmětném domě nebytové prostory užívané socialistickou organizací, odporovala smlouva právnímu předpisu, a to ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Stejně tak kupní smlouva o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví Ing. V., uzavřená dne 10. 2. 1989 a registrovaná státním notářstvím dne 3. 4. 1989, tedy obojí poté, co socialistické organizaci vzniklo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, byla uzavřena v rozporu s týmž právním předpisem. Byla-li smlouva ze dne 10. 2. 1989 uzavřena v rozporu se zákonem, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že se jednalo ve smyslu ust. §39 obč. zák. ve znění platném k 31. 12. 1991 o smlouvu absolutně neplatnou. V návaznosti na to i smlouva o prodeji garáže uzavřená dne 2. 3. 1990 s Ing. V. V. a registrovaná 10. 8. 1990 porušovala ust. §7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Následně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. 9. 2005 č. j. 16 Co 319/2005 - 465 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích pod body I. a II. ve věci samé a v nákladových výrocích pod body IV. a V. potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyšel z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2005 č. j. 28 Cdo 1234/2004 - 452, že samotné právo užívání nebytového prostoru vzniklo Okresnímu výboru KSČ Praha - východ přímo ze zákona a na vznik a trvání tohoto užívacího práva neměla vliv ani ta okolnost, zda skutečně nebytové prostory užíval či nikoliv, tedy faktický výkon užívacího práva. Jestliže ke dni rozhodnutí o registraci kupní smlouvy o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví manželů V., tj. ke dni 14. 9. 1988, byly v předmětném domě nebytové prostory užívané socialistickou organizací, odporovala smlouva právnímu předpisu, a to ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb., které vyloučilo z prodeje byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Stejně tak kupní smlouva o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví Ing. V., uzavřená dne 10. 2. 1989 a registrovaná státním notářstvím dne 3. 4. 1989, tedy obojí poté, co socialistické organizaci vzniklo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, byla uzavřena v rozporu s týmž právním předpisem. V návaznosti na to, byla-li smlouva ze dne 10. 2. 1989 uzavřena v rozporu se zákonem, jednalo se ve smyslu ust. §39 obč. zák. ve znění k 31. 12. 1991, o smlouvu absolutně neplatnou, a potom i smlouva o prodeji garáže, uzavřená dne 2. 3. 1990 a registrovaná dne 10. 8. 1990 s Ing. V. V., porušovala ust. §7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaní nabyli věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a je nutno je považovat za osoby povinné ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V průběhu řízení bylo prokázáno splnění všech zákonných předpokladů pro vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích pod body I. a II. ve věci samé včetně akcesorického nákladového výroku potvrdil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze vychází ze dvou rozsudků Nejvyššího soudu ČR, jimiž byl městský soud při svém rozhodování vázán, a právě v těchto rozsudcích dovolacího soudu spatřují stěžovatelé prvky svévole, a to jednak při výkladu zákonů v obecné rovině, a jednak při výkladu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé uvádějí, že bylo zjištěno, že ONV Praha 8 vydal dne 15. 7. 1988 rozhodnutí o přidělení nebytového prostoru, který se v předmětném domě nacházel, OV KSČ Praha - východ. Rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 111/1950 Sb., a nabylo právní moci dne 5. 8. 1988. Následně však bylo toto užívací právo OV KSČ k nebytovému prostoru zrušeno, a to ke dni 20. 12. 1989. OV KSČ totiž nebytový prostor nikdy nezačal užívat, naopak nabídl tyto prostory do užívání OÚNZ Praha - východ. Odbor bytového hospodářství ONV Praha 8 proto zrušil rozhodnutí o přidělení prostor OV KSČ a vydal příkaz k jejich vyklizení. Nebytový prostor byl tedy "užíván" socialistickou organizací od 5. 8. 1988 do 20. 12. 1989. Fakticky jej ovšem OV KSČ nikdy užívat nezačal. Pouze v tomto období by tedy nebylo možno byty v domě převádět s ohledem na ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Obvodní soud dovodil, že uzavřením kupních smluv došlo k porušení vyhlášky č. 47/1978 Sb., a proto uložil žalovaným povinnost předmětné nemovitosti vydat. Městský soud v Praze k odvolání žalovaných posoudil otázku porušení vyhlášky č. 47/1978 Sb. odchylně. Vyšel z toho, že všechny smlouvy byly uzavřeny v době, kdy v domě nebyly žádné bytové prostory užívané socialistickou organizací, neboť bylo spolehlivě doloženo, že OV KSČ tyto nebytové prostory nikdy užívat nezačal, dokonce je bez dalšího přenechal bývalému OÚNZ Praha - východ. Ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., proto nebylo porušeno; Městský soud v Praze proto žalobu zamítl. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR zrušil vydaný rozsudek městského soudu, jelikož vycházel z čistě formálního stavu, že bylo vydáno rozhodnutí o přidělení nebytového prostoru do užívání OV KSČ, přičemž skutečnost, že OV KSČ nikdy nebytové prostory užívat nezačal, nepovažoval za rozhodující. Nejvyšší soud ČR se dále zabýval otázkou časových souvislostí při uzavírání smluv. První smlouva byla uzavřena M. a J. V. dne 21. 6. 1988; registrována byla dne 14. 9. 1988, tedy již v době, kdy nebytové prostory užívala socialistická organizace. Nejvyšší soud ČR považoval za rozhodující až okamžik registrace kupní smlouvy, nikoli okamžik jejího uzavření. Obdobná situace nastala v případě smlouvy uzavřené Ing. V. V. dne 10. 2. 1989 (registrace dne 3. 4. 1989) s tím rozdílem, že jak uzavření smlouvy, tak její registrace, spadají do období, kdy v domě byl nebytový prostor užívaný socialistickou organizací. I smlouvu o prodeji garáže považoval Nejvyšší soud ČR za neplatnou s odkazem na ust. §7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb., o osobním užívání bytů. Nejvyšší soud ČR proto uzavřel, že všechny smlouvy byly absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, a tedy žalovaní jako povinné osoby nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy. Městský soud v Praze následně - vázán právním názorem dovolacího soudu - potvrdil rozsudek Obvodního soudu ve výrocích, kterými bylo žalovaným uloženo předmětné nemovitosti vydat.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že výklad relevantních právních předpisů provedený Nejvyšším soudem ČR (jehož stanovisko nakonec bylo pro rozsudek Městského soudu v Praze rozhodující), vykazuje znaky svévole, a to v několika aspektech. Prvním aspektem je podle názoru stěžovatelů přepjatý formalismus, se kterým přistupoval Nejvyšší soud ČR k výkladu výrazu "nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi" v ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Otázkou je, zda se výrazem "užívané" rozumí nebytové prostory užívané fakticky nebo takové prostory, ohledně kterých bylo vydáno příslušné rozhodnutí ONV. Podle stěžovatelů mělo ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb., za účel chránit faktické užívání nebytového prostoru. Nejvyšší soud ČR navíc podle stěžovatelů správně aplikoval ust. §3 zák. č. 111/1950 Sb., na rozhodnutí o přidělení bytového prostoru do užívání OV KSČ, nevyvodil z něj však správné závěry ohledně okamžiku, kdy oprávnění užívat nebytové prostory vzniklo. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že formální výklad výrazu "užívané" vyvolává extrémně nespravedlivé důsledky. Za zcela zjevný rozpor se zákonem, tedy za případ nesprávného výkladu kogentní normy, považují stěžovatelé závěry Nejvyššího soudu ČR, týkající se okamžiku, ke kterému má být posuzována platnost uzavřených smluv. Bylo totiž podle stěžovatelů zjištěno, že první ze smluv byla uzavřena ještě před vydáním rozhodnutí o přidělení nebytového prostoru do užívání OV KSČ. Do období, kdy podle názoru Nejvyššího soudu ČR již v domě existoval "nebytový prostor užívaný socialistickou organizací", spadá až okamžik registrace této smlouvy. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je třeba platnost smlouvy posuzovat až k okamžiku registrace. Tento názor považují stěžovatelé za nesprávný. Smlouva vzniká podle jejich názoru v okamžiku, kdy se smluvní strany dohodnou na všech záležitostech. Za nesprávný považují stěžovatelé rovněž právní názor Nejvyššího soudu ČR, že smlouvu je třeba posuzovat podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování o registraci, neboť tento názor odporuje principu právní jistoty. Stěžovatelé dále poukazují na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, vyslovené v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2060/98, ohledně přípustnosti aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. na restituční vztahy, které je v rozporu se závěry Nejvyššího soudu ČR učiněnými v předmětné věci, a nesouhlasí ani s odkazem Nejvyššího soudu ČR na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 4/97. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozsudek ukládající povinnost vydat žalobcům předmětné nemovitosti je v rozporu s restitučním zákonem, je nespravedlivý, založený na čistě formálním právním hodnocení věci. Stěžovatelé poukazují na právní názory vyslovené Ústavním soudem o nezbytnosti postupovat v restitučních záležitostech citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím režimem. Podotýkají však, že nelze reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další, a poukazují na to, že je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát. Stěžovatelé dále uvádějí, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatelé nenesli a ani nemohli nést žádnou odpovědnost za shledaný rozpor kupních smluv se zákonem. Stěžovatelé zpochybňují, zda tento rozpor skutečně nastal, neboť závěry Nejvyššího soudu ČR jsou založeny na výkladu slov "nebytové prostory užívané socialistickou organizací", který stěžovatelé považují za ryze formalistický, vedoucí ve svém důsledku k extrémní nespravedlnosti. Bylo totiž zjištěno, že socialistická organizace "užívající" nebytové prostory sama porušila právní předpisy, a je proto pro stěžovatele nepřijatelné, aby tato skutečnost nebyla při rozhodování soudů zohledněna. Stěžovatelé poukazují v této souvislosti na to, že soudy vůbec nezkoumaly stěžovateli mnohokrát zdůrazněnou otázku, zda vůbec bylo možné, aby bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytového prostoru OV KSČ a zda i toto rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy, konkrétně v rozporu se zákonem č. 111/1950 Sb. Podle tohoto zákona totiž bylo potřeba při nakládání s místnostmi dodržet tři podmínky. První podmínkou byla existence plánu [§2 odst. 2 písm. c) cit. zákona], podle kterého měly být místnosti přidělovány. Tento plán, jak vyplynulo z výpovědí tehdejší vedoucí právního oddělení Obvodního podniku bytového hospodářství JUDr. S., neexistoval. Dále se mělo podle cit. zákona přihlížet k potřebám bydlení (§1 odst. 2 cit. zákona). Manželé V. měli prodej bytu od ONV odsouhlasen od počátku roku 1988. Třetí podmínkou, uvádějí stěžovatelé, bylo hospodárné využití místností (§1 odst. 2 cit.v zákona). Ani tato podmínka podle stěžovatelů nemohla být splněna, když přidělený nebytový prostor nebyl od počátku užíván. Závěrem stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v rozporu s ust. §14 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") se nemohli vyjádřit k osobám soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří měli o věci rozhodovat, neboť praxe Nejvyššího soudu ČR je taková, že Nejvyšší soud ČR poté, kdy je mu soudem prvního stupně postoupeno dovolání některého z účastníků řízení, rozhodne o něm již bez dalšího, aniž by účastníkům dal možnost uplatnit případnou námitku podjatosti. Stěžovatelé poukazují na ust. §15a o. s. ř., podle kterého mají účastníci řízení právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout a o tomto právu musí být soudem poučeni. V této věci však účastníkům řízení nebylo ani sděleno, kdo bude o dovolání rozhodovat, natož aby jim bylo umožněno se k osobám soudců vyjádřit. Tímto postupem Nejvyššího soudu ČR došlo podle stěžovatelů k porušení čl. 82 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 8 a vedlejších účastníků ad 2) až ad 5) k projednávané věci.
Vedlejší účastníci ad 2) až ad 4) ve svém společném vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 6. 4. 2006 uvedli, že Nejvyšší soud ČR správně rozhodl, že předmětné kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s tehdy platnými předpisy. Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 8 uzavřel s M. a J. V. kupní smlouvu o prodeji bytu do osobního vlastnictví dne 21. 6. 1988, tedy v době, kdy nebytové prostory v předmětném domě ještě neužívala socialistická organizace. Kupní smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím dne 14. 9. 1988, tedy až poté, co vzniklo k nebytovým prostorám v předmětném domě na základě rozhodnutí ONV v Praze 8 ze dne 15. 7. 1988 užívací právo socialistické organizaci. Podle ust. §134 odst. 2 obč. zákoníku účinného do 31. 12. 1991 se nabývalo vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy její účinností, která nastávala registrací smlouvy tehdejším státním notářstvím. Jestliže ke dni rozhodnutí o registraci kupní smlouvy o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví manželů V., tj. k 14. 9. 1988, byly v předmětném domě nebytové prostory užívané socialistickou organizací, odporovala smlouva právnímu předpisu, a to ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb., který vyloučil z prodeje byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Stejně tak kupní smlouva o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví Ing. V. V., uzavřená dne 10. 2. 1989 a registrovaná státním notářstvím dne 3. 4. 1989, tedy obojí poté, co socialistické organizaci vzniklo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, byla uzavřena v rozporu s týmž právním předpisem, tj. s ustanovením §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Byla-li smlouva ze dne 10. 2. 1989 uzavřena v rozporu se zákonem, jednalo se o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. §39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991. V návaznosti na uvedené smlouva o prodeji garáže uzavřená dne 2. 3. 1990 s Ing. V. V. a registrovaná dne 10. 8. 1990 porušovala ust. §7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastníci uvedli své přesvědčení, že výklad zákonných ustanovení, jak je provedl Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích a následně i Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, je správný. Vlastnictví je nedotknutelné a jeho vydání na základě zákona nelze podle vedlejších účastníků aplikací ust. §3 obč. zák. odepřít. Vedlejší účastníci poukazují na to, že předpokladem vzniku restitučních nároků je existence protiprávnosti při přechodu vlastnického práva k nemovitostem. V tomto případě zde protiprávnost existovala nejen v době odnětí vlastnického práva státem, resp. socialistickou organizací, ale i v době jeho převodu na nové nabyvatele. Odstranění protiprávnosti (a tedy i majetkové křivdy) nelze podle vedlejších účastníků považovat za porušení čl. 11 Listiny ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pokud jsou dodrženy zákonné podmínky pro restituci, nemůže být vydání věci porušením čl. 11 Listiny, a tím spíše nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Vedlejší účastníci uvádějí, že stěžovatelé M. a J. V. sice hradí poplatky na úhradu služeb spojených s užíváním bytu, nicméně už nejméně dva roky v bytě v prvním patře domu nežijí; vzhledem k tomu, že manželé V. se na uvedené adrese nezdržují, se vedlejší účastníci domnívají, že dotyční mají ještě jiné prostory k bydlení. Vedlejší účastníci jsou proto toho názoru, že navrácení jejich majetku nezpůsobí stěžovatelům radikální zásah do jejich bytové, resp. sociální situace. Soud by podle vedlejších účastníků měl proto zvažovat újmu, kterou stěžovatelé reklamují. Kromě toho mají stěžovatelé právo po té, co byty a garáž vrátí, požádat stát o vrácení kupní ceny a případných vynaložených finančních prostředků na nemovitost. Vedlejší účastníci dále uvádějí, že jejich rodiče MUDr. M. a MUDr. F. S. darovali svůj dům státu pod vlivem tísně vyvolané zejména tím, že bratr MUDr. M. S. J. K. byl v roce 1951 odsouzen pro velezradu a v následujícím roce popraven. Protože se tak stalo v době nejostřejší komunistické totality, celá rodina žila v nepředstavitelných obavách, co se dále stane a všichni měli strach z postihů, které by se mohly dotknout i ostatních členů rodiny. V roce 1958 oba manželé S. jako pracovníci lékařské fakulty Univerzity Karlovy neprošli prověrkami nestraníků a byli z politických důvodů ze svých odborných pracovních míst propuštěni. Nepravdivé je dále podle vedlejších účastníků tvrzení, že motivem darování byla pouze hypotéka; hypotéku rodiče vedlejších účastníků pravidelně spláceli a v době "darování" (16. 11. 1961) činil její zůstatek nevýznamnou částku 14 584,- Kčs. S ohledem na uvedené vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník ad 5) V. H. se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 1. 3. 2006 uvedl, že z obsahu stížnosti nevyplývají důvody, pro které by bylo možno usoudit, že došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Proto předseda senátu obvodního soudu navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 9. 1. 2006 poukázal na to, že tento soud napadeným rozsudkem rozhodl na základě závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ČR jako soudem dovolacím v jeho rozsudku č. j. 28 Cdo 1234/2004 - 452. Ten již opakovaně (poprvé v této věci rozsudkem č. j. 28 Cdo 2481/2000 - 293) vyslovil, že vydání věci nelze odepřít, jestliže byla tato věc nabyta podle ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v rozporu s právními předpisy. Ve svém druhém zrušujícím rozsudku pak dovolací soud dospěl ke shodnému závěru jako již dříve nižší soudy, že předmětný byt i garáž byly nabyty stěžovateli v rozporu s právními předpisy a ti tak jsou osobami povinnými. V řízení bylo zjištěno, a v posledním odvolacím řízení nebylo stěžovateli ani zpochybňováno, že žalobci jsou oprávněnými osobami a včas podali výzvu i žalobu. Na tom, že žalobci jsou osobami oprávněnými, jak správně zjistil soud prvního stupně, odvolací soud trvá. Odvolací soud uvedl své předsvědčení, že rozhodl v souladu se zákonem. Městský soud neshledal ani rozpor s Ústavou ČR, když i požadavek aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích, aby byly odstraněny křivdy způsobené minulým režimem, je při výkladu Ústavy ČR a restitučního zákona široce akcentován v dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Předseda senátu Městského soudu v Praze proto navrhl ústavní stížnost zamítnout, případně ji jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Dne 7. 12. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření vedlejších účastníků ad 2) - ad 4) k zaslaným vyjádřením a dne 8. 12. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření stěžovatelů k zaslaným vyjádřením. K obdrženým vyjádřením však Ústavní soud nepřihlédl, a proto je nebylo třeba zasílat k replice.
V.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovateli uplatněné námitky ohledně naplnění podmínek pro restituci majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jsou přesvědčeni, že stěžovatelé jako povinní nenabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ust. §4 odst. 2 cit. zákona, přičemž obecným soudům vytýkají přepjatě formalistický přístup při rozhodování v předmětné věci.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jedním z důvodů jeho ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů je nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, která má za následek porušení základních práv nebo svobod. K nesprávné aplikaci normy jednoduchého práva přitom může dojít v důsledku svévolné aplikace normy jednoduchého práva (např. nerespektováním kogentní normy) a nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech příliš formalistickou, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 671/02). O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000, sp. zn. IV. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 141/05). Tento závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (nález Ústavního soudu ČSFR z 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, In: Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu, nález č. 16). Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tomu, kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona). Tento přístup respektoval zákonodárce v průběhu přijímání restitučních předpisů a projevil se, kromě jiného, ve vymezení okruhu povinných osob. Je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát; jiné osoby (zejména osoby fyzické) jen za přesně stanovených podmínek.
Podle ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou tehdy, jestliže věc od státu nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy. "Tehdy platnými předpisy" je třeba rozumět tehdy platné obecně závazné právní předpisy. Vyhláška č. 47/1978 Sb. přitom byla bezpochyby obecně závazným právním předpisem, vydaným k provedení zákona na základě zákonného zmocnění [§24 odst. 1 písm. a) zákona č. 52/1966 Sb.].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že právní úprava ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 301/98, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 14, nález č. 79, str. 155).
V souzené věci Městský soud v Praze - vázán právním názorem dovolacího soudu - dovodil, že v průběhu řízení bylo prokázáno splnění všech zákonných předpokladů pro vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, když stěžovatelé jsou osobami povinnými ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně v rozporu s ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Toto ustanovení vylučovalo z prodeje byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. V předmětné věci bylo zjištěno, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 8, odboru bytového hospodářství, ze dne 15. 7. 1988, č. j. Byt-DK-8-1550-88-Vá, které nabylo právní moci dne 5. 8. 1988, byly přiděleny podle zákona č. 111/1950 Sb. nebytové prostory v předmětném domě Komunistické straně Československa, konkrétně Okresnímu výboru KSČ Praha - východ, kterou bylo možno ve smyslu ust. §14 hospodářského zákoníku považovat za socialistickou organizaci. Právo užívat nebytové prostory vzniklo KSČ i bez uzavření smlouvy o dočasném užívání národního majetku podle ust. §348 hospodářského zákoníku. Pokud tedy socialistické organizaci svědčilo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě ke dni rozhodnutí o registraci kupní smlouvy ze dne 21. 6. 1988 o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví J. a M. V., tj. ke dni 14. 9. 1988, odporovala smlouva právnímu předpisu, a to ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Rovněž kupní smlouva o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví Ing. V., uzavřená dne 10. 2. 1989 a registrovaná státním notářstvím dne 3. 4. 1989, tedy poté, co socialistické organizaci vzniklo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, byla uzavřena v rozporu s citovaným právním předpisem. Byla-li smlouva ze dne 10. 2. 1989 uzavřena v rozporu se zákonem (rozpor se zákonem je rozpor s objektivním právem, tj. nejen se zákonem, ale i s jinými právními předpisy kogentní povahy, vydanými na základě zákonného zmocnění, tedy i rozpor s vyhláškou ministerstva či jiného ústředního orgánu, vydanou na základě zákonného zmocnění a uveřejněnou zákonem předepsaným způsobem ve Sbírce zákonů, v daném případě v rozporu s vyhl. č. 47/1978 Sb.), jednalo se ve smyslu ust. §39 obč. zák. ve znění k 31. 12. 1991 o smlouvu absolutně neplatnou. V návaznosti na to pak smlouva o prodeji garáže, uzavřená dne 2. 3. 1990 a registrovaná dne 10. 8. 1990 s Ing. V. V., porušovala ust. §7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na uvedeném závěru Městského soudu v Praze nemění nic skutečnost, že OV KSČ Praha-východ předmětné nebytové prostory nikdy fakticky neužíval.
Na základě přezkoumání spisového materiálu je zřejmé, že obecné soudy dospěly v předmětné věci ke správnému závěru ohledně skutkového stavu věci, a z toho pak vyvodily i správné právní závěry. Interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedenou obecnými soudy nelze považovat za vybočující z hranic, které je možné akceptovat z hlediska ústavně právního výkladu. V ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou tehdy, jestliže předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Protiprávní zvýhodnění fyzické osoby v řízení prokázáno nebylo, avšak bylo prokázáno, že povinní nabyli věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně v rozporu s ust. §1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Příslušná úprava ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 301/98).
V předmětném sporu obecné soudy opakovaně posuzovaly naplnění podmínek pro restituci majetku, který přešel na stát, posléze na fyzické osoby, v rozporu s principy demokratické společnosti, tj. podmínek pro restituci majetku podle ust. §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jde tedy o typický příklad výkladu a použití jiného právního předpisu než ústavního, což je výlučnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze ústavnost takového výkladu či aplikace, jejichž konečným důsledkem by byl zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak výše uvedeno, za určitých předpokladů jsou povinnými osobami také osoby fyzické. Navrácení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je vedeno snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit křivdy způsobené minulým totalitním režimem. Jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nebo čl. 1 Dodatkového protokolu.
Závěrem stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v rozporu s ust. §15a o. s. ř., se nemohli vyjádřit k osobám soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří měli o věci rozhodovat, a tímto postupem Nejvyššího soudu ČR došlo podle stěžovatelů k porušení čl. 82 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že takovýto postup neodpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu, na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří o jejich dovolání rozhodovali, neuvedli.
Ústavní soud proto uzavírá, že postupem obecných soudů v předmětné věci nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, a argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu pozbývá platnosti usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 619/05 o odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2002 č. j. 15 C 8/2001-369, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 č. j. 16 Co 319/2005 - 465.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu