ECLI:CZ:US:2007:3.US.636.07.1
sp. zn. III. ÚS 636/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele M. Š., zastoupeného JUDr. J. O., o ústavní stížnosti proti Evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 3. července 2006 vydanému Okresním soudem v Kladně ve věci sp. zn. 1 T 30/2001, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Praze) v téže věci, a o návrhu na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl stěžovatel postup obecných soudů, jímž došlo, jak tvrdil, jednak k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 40 odst. 2, 3, 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 odst. 2 a čl. 53 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a rovněž současnému porušení kautel plynoucích z čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 10 Ústavy ČR.
Zásah do označených práv měl být dle v naraci návrhu podrobně rozvedeného tvrzení stěžovatele založen tím, že po provedeném trestním řízení proti uprchlému byl vydán v návaznosti na toto řízení stran jeho osoby Okresním soudem v Kladně dne 3. července 2006 Evropský zatýkací rozkaz; v onom řízení byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. listopadu 2002 č. j. 1 T 30/2001-121 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003 č. j. 9 To 117/2003-146 uznán pro blíže popsané jednání vinným ze spáchání trestného činu krádeže [§247 odst. 1 písm. e) tr. zák.] a trestného činu ublížení na zdraví (§222 odst. 1 tr. zák.) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž současně bylo rozhodnuto i o uplatněných nárocích na náhradu škody. V důsledku stěžovaného postupu posléze došlo k omezení práv stěžovatele v Irské republice, v níž v současné době probíhá řízení o jeho vydání do České republiky, když z vydávací vazby byl (za vyslovení podmínek omezujících jeho práva) propuštěn na kauci. Ústavně rozporný postup, jak se shrnutě podává z odůvodnění návrhu, stěžovatel shledává v retroaktivní aplikaci mechanismu spjatého s institutem Evropského zatýkacího rozkazu. To z důvodu, že v jeho případě byl vydán tři dny po nabytí účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., redukujícího (v rozporu s principem rovnosti) zákaz zpětné účinnosti [do té doby co do adresátů právní úpravy obecněji (šířeji) formulovaný v článku II bodu 2 zákona č. 539/2004 Sb.] toliko na okruh dotčených subjektů potud, pokud se týče " ... předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.".
Vycházeje z těchto blíže popsaných námitek, stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu nejprve (I.) kasaci v záhlaví uvedeného Evropského zatýkacího rozkazu, (II.) dále vyslovení zákazu Krajskému soudu v Praze, aby "pokračoval v porušování práva a svobody osoby stěžovatele - M. Š.", a posléze, (III.) aby v záhlaví označené zákonné ustanovení nálezem zrušil.
Ústavní soud ve shodě s požadavkem zákona (§43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR) nejprve zkoumal, zda byly ohledně návrhu stěžovatele splněny formální (procesní) předpoklady umožňující jeho následné věcné projednání. Kontextuální posouzení procesního stavu trestní věci stěžovatele předjímalo zabývat se takto nejprve otázkou projednatelnosti návrhu z pohledu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V tomto ohledu nelze (se zřetelem k možným alternativám) dle názoru Ústavního soudu pominout relevantní dosah dikce §387, resp. §388 tr. řádu ve spojení s §405 odst. 6 věta první tr. řádu vztahujících se k předání osoby na základě Evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a dále §306a tr. řádu. V důsledku jejich obsahu odsouzenému stěžovateli otevírá se (případně) možnost realizovat veškerá procesní práva, jak jsou uvedena v odst. 1 naposled citovaného ustanovení, tj. za dodržení podmínek plynoucích z práva na spravedlivý proces uskutečnit svou obhajobu v rozsahu uplatnění všech procesních práv, ve vztahu k nimž to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje. Pozice těchto ustanovení svědčí pro důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti, když samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem, jenž má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek (a realizaci výsostné jurisdikce) kompetentních orgánů Irské republiky o (ne)vydání stěžovatele do České republiky.
Ve vztahu k napadenému zákonnému ustanovení z ustálené judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tento návrh sdílí procesně její osud. Jinými slovy, není zde právní základ pro projednání tohoto návrhu ve smyslu §74 citovaného zákona (srov. kupř. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22).
Vzhledem k uvedenému byly proto ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. odmítnuty [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu