ECLI:CZ:US:2007:3.US.640.07.1
sp. zn. III. ÚS 640/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. A., zastoupeného JUDr. V. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 11 To 8/2007, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 47 T 12/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 3. 2007 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 11 To 8/2007, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 47 T 12/2006, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by vyslovil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a kterým by tato rozhodnutí zrušil s tím, že se stěžovatel propouští na svobodu.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, výše označeným usnesením Městského soudu v Praze byl stěžovatel podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu ponechán ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v průběhu vyšetřování i v řízení před soudem dochází k neodůvodněným průtahům, což vzhledem k tomu, že je stíhán vazebně, a tedy že dochází k omezování jeho osobní svobody, má být "alarmující". V souvislosti s tím poukazuje na ustanovení čl. 36 (pozn.: míněn patrně čl. 38 odst. 2) Listiny a §71 odst. 1 trestního řádu. Vrchnímu soudu v Praze pak vytýká, že neuvedl, z jakých konkrétních závažných důvodů nebylo možné trestní stíhání skončit, a že se vůbec nezabýval tím, z jakého důvodu byla předsedkyni senátu Městského soudu v Praze prodloužena lhůta pro vypracování rozsudku, který mu byl doručen až po několika měsících po jeho vyhlášení dne 5. 10. 2006 [pozn.: míněn rozsudek sp. zn. 47 T 12/2006, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou]. Stěžovatel proti tomuto rozsudku, dle svých slov, podal odvolání dne 19. 12. 2006, Vrchní soud v Praze sice nařídil veřejné zasedání již dne 22. 1. 2007, ovšem až na termín 2. 4. 2007. Dle stěžovatele průtahy v průběhu přípravného řízení, jež měly trvat 7 měsíců, i v řízení před soudy je nepřípustně prodlužována jeho vazba nad nezbytnou dobu. Pod pojmy "obtížnost věci" či "jiné závažné důvody", které znemožňují skončení věci, nelze podřadit jak průtahy způsobené vyšetřovatelem, tak ani vypracování písemného vyhotovení rozhodnutí, pokud doba přesahuje rozumnou mez. Orgány činné v trestním řízení tedy, dle názoru stěžovatele, nepostupují v souladu s §71 odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že (i v důsledku průtahů způsobených soudem při vypracování písemného vyhotovení rozsudku) došlo k tomu, že o vazbě rozhodoval stejný senát, který rozhodl (byť nepravomocně) o jeho vině. Dle názoru stěžovatele jde o rozhodnutí vyloučeného orgánu (§30 odst. 2 druhá věta trestního řádu per analogiam), v důsledku čehož bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na to, aby jeho trestní věc rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Vazba má být podle stěžovatele natolik výjimečným institutem v demokratické společnosti, že o ní vždy musí rozhodovat zcela nezávislý soudce (senát), tedy jiný soudce než ten, který rozhoduje ve věci samé.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že v části, kde se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu, jde o návrh, k jehož projednání není příslušný. Kompetence Ústavního soudu, jde-li o řízení o ústavních stížnostech dle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, resp. o meritorní rozhodování o nich, jsou upraveny v ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto ustanovení zjevně plyne, že Ústavní soud není oprávněn rozhodnout tak, jak stěžovatel požaduje.
Ve zbývajícím rozsahu je nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že jeho trestní stíhání provází neodůvodněné průtahy. Jde-li o přípravné řízení a i řízení před soudem prvního stupně ve věci samé, Ústavní soud se již k dřívější ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 4. 12. 2006 stejnou námitkou zabýval, přičemž, jak plyne z usnesení ze dne 15. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 760/06, neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelova práva být souzen v přiměřené lhůtě dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně že v řízení před Městským soudem v Praze došlo ke zbytečným průtahům, jež by zakládaly rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pokud pak jde o soudní řízení po podání předchozí ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2006, Ústavní soud žádné podstatné průtahy nezjistil. Stěžovateli bylo 7. 12. 2006 doručeno písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku, následně dne 19. 12. 2006 podává stěžovatel odvolání, odvolací soud již dne 22. 1. 2007 nařizuje veřejné zasedání na 2. 4. 2007. Dobu cca 2 měsíců na vypracování písemného vyhotovení rozsudku, a to vzhledem k povaze a závažnosti věci, a také nutnosti překladu tohoto rozsudku do albánského jazyka, nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, stejně tak není zjevně nepřiměřená ani obdobná doba mezi podáním odvolání a nařízením veřejného zasedání, a tak námitku stěžovatele, ohledně neodůvodněných průtahů v soudním řízení, Ústavní soud pokládá za nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje ustanovením §30 odst. 2 věty druhé trestního řádu, které je, dle jeho názoru, nutno aplikovat na základě analogie. Jde-li o rovinu tzv. jednoduchého práva, vychází Ústavní soud z toho, že analogie (zde konkrétně analogie legis) je prostředkem vyplňování "mezer v právu"; uplatní se tedy, jestliže určitá situace, kterou musí soud či jiný orgán veřejné moci řešit, není zákonem přímo upravena. V posuzované věci však o případ takové "mezery v právu", kterou by bylo potřeba vyplnit podle ustanovení zákona, jenž řeší věc obdobnou, nejde. Zákon, resp. ustanovení §30 trestního zákona výslovně, v taxativním výčtu stanovuje podmínky, za nichž je orgán činný v trestním řízení vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení; z toho lze vyvozovat, že zákonodárce měl v úmyslu z vykonávání úkonů vyloučit pouze osoby, u nichž jsou naplněny právě tyto podmínky, a nikoliv podmínky jiné (další). Uplatní se tedy interpretační argument a contrario.
O analogické aplikaci ustanovení §30 odst. 2 věty druhé trestního řádu na posuzovaný případ by mohlo být uvažováno za situace, pokud by tato potřeba vyplynula z požadavku ochrany základních práv a svobod stěžovatele (princip tzv. ústavně konformního výkladu "jednoduchého" práva). Zde však Ústavní soud vychází z toho, že samo citované ustanovení může přesahovat rámec požadavků, které klade čl. 36 odst. 1 Listiny (či čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na nezávislost soudu. Konkrétně, v souvislosti s touto věcí, možno poukázat např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 8. 1993 č. 13924/88 ve věci Nortier proti Nizozemí (dostupné v databázi HUDOC na internetových stránkách uvedeného soudu), ve kterém se obecně konstatuje, že skutečnost, že soudce přijímal rozhodnutí před procesem, zejména o vazbě, nemůže samo o sobě ospravedlnit obavy, pokud jde o jeho nestrannost; podstatné jsou dosah a povaha příslušných opatření. Dále se v něm uvádí, že dřívější nařízení vazby by mohlo opravňovat k obavám o nestrannosti soudce jen za zvláštních okolností, přičemž v posuzované věci otázky, jež musel soudce pro účely těchto rozhodnutí zodpovědět, nebyly shodné s těmi, jimiž se musel zabývat ve věci samé. V souvislosti s tím poukazuje Ústavní soud na rozhodnutí ze dne 24. 5. 1989 č. 10486/83 ve věci Hauschildt proti Dánsku (uveřejněno tamtéž), kdy soudce, který rozhodoval ve věci samé, rozhodl i o vazbě obviněného z důvodu "zvláště zesíleného podezření". Dle Evropského soudu pro lidská práva zde rozdíl mezi otázkou, která byla řešena ve věci vazby, a otázkou řešenou na konci procesu, byl natolik nepatrný, že o nestrannosti soudu mohly vznikat důvodné obavy.
Z výše uvedeného vyplývá, že i pokud by Ústavní soud připustil možnost použití ustanovení §30 odst. 2 věty druhé trestního řádu na základě analogie, tak by tomu bylo nikoliv v každém případě "dvojího" rozhodování jednoho soudce, ale jen za předpokladu, že by tato potřeba vyvstala z důvodu ochrany ústavnosti. Ovšem o takový případ se nyní nejedná. V prvé řadě je v souvislosti s výše uváděným nutno zmínit, že jde o situaci opačnou, kdy soud nejprve (nepravomocně) rozhodl o vině stěžovatele a poté rozhodoval o vazbě. Dle názoru Ústavního soudu nelze přitom klást automaticky rovnítko mezi oběma situacemi, jež jsou kvalitativně rozdílné, přičemž to, co platí pro rozhodování ve věci samé, ještě bezvýhradně nemusí platit pro rozhodování o vazbě. I v případě, že by Ústavní soud připustil, že pro rozhodování o vazbě, jež následuje po rozhodnutí o vině a trestu, musí být splněny tytéž podmínky jako pro meritorní rozhodování, které následuje po rozhodnutí o vazbě, pak ani tehdy by předmětná námitka nebyla důvodná. Je totiž patrno, že soudce, rozhodující o vazbě, neřeší tytéž otázky, jaké musí řešit při rozhodování ve věci samé. Kromě otázky důvodnosti trestního stíhání, jež je obdobná - ve výše naznačeném smyslu - jako ta, kterou soud řeší při rozhodování o vině, totiž soud musí zkoumat i to, zda je naplněn i některý z vazebních důvodů uvedený pod písmeny a) až c) v §67 trestního řádu (srov. posledně uvedené rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva). Vzhledem k výše uvedenému nemá Ústavní soud za to, že by z důvodů uvedených v ústavní stížnosti mohla vznikat opodstatněná pochybnost o nestrannosti soudu.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu