ECLI:CZ:US:2007:3.US.644.06
sp. zn. III. ÚS 644/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vl. B., CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem v Praze 6, Zavadilova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, čj. 11 Co 538/2005-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 8. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 7. 2005, čj. 8 C 194/2002-181, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na firmě Bythos, s. r. o., zaplacení částky 464 754 Kč. Tuto částku měly představovat výnosy z nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele, jejichž správu na základě tvrzené příkazní smlouvy vykonávala žalovaná společnost, která tyto výnosy nepředala stěžovateli, ale zasílala je neoprávněně na účet jeho manželky.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že když obdržel písemné vyhotovení zmíněného rozsudku městského soudu, zjistil, že se jeho odůvodnění odlišuje od toho, které soud uvedl při jeho vyhlášení dne 10. 5. 2006. Z tohoto důvodu požádal o zaslání příslušného protokolu o jednání, ovšem ten žádné odůvodnění výroku rozsudku neobsahoval, na což reagoval tím, že zaslal městskému soudu přípis, ve kterém namítal, že soud své rozhodnutí opřel o ustanovení §725 občanského zákoníku, v písemném vyhotovení rozsudku však toto ustanovení nezmiňuje, přičemž dává za pravdu soudu prvního stupně, že šlo o jednatelství bez příkazu. Městský soud dále, jak se podává z ústavní stížnosti, poukázal na ustanovení §143a, §145 a §148 občanského zákoníku, což souvisí s provedeným rozsáhlým dokazováním, které však při přednesu stručného odůvodnění rozsudku bylo označeno jako nadbytečné. Vzhledem k tomu stěžovatel požádal městský soud o doručení rozsudku odvolacího soudu "ve vyhlášeném znění". Dle názoru stěžovatele byl postup městského soudu nesprávný, a to vzhledem k vázanosti soudu vyhlášeným, nikoliv vydaným rozhodnutím. Dovolání stěžovatel dle svého vyjádření nepodal, neboť to by bylo s ohledem na ustanovení §236 odst. 2 občanského soudního řádu nepřípustné. K tomu doplnil, že v praxi se lze sice setkat s určitými posuny v odůvodnění, v daném případě jde o zjevnou obsahovou změnu, což je v rozporu s ustanovením §156 odst. 3 občanského soudního řádu. V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel dospěl k závěru, že v protokolu o jednání soudu musí být odůvodnění uvedeno, a není-li tomu tak, zakládá to porušení práva na spravedlivý proces. Účastník řízení totiž může činit mezi vyhlášením a vyhotovením písemného znění rozsudku některé procesní úkony (např. dle §156 odst. 1 občanského soudního řádu), jež by ovšem nečinil, kdyby věděl, že rozhodnutí bude nakonec odůvodněno jinak. Závěrem stěžovatel s tvrzením, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavní stížností je napadán postup obecných soudů v řízení o stěžovatelově žalobě. Ústavní soud však opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vychází z toho, že řízení před obecnými soudy trpí vadou, spočívající v tom, že protokol o jednání ze dne 10. 5. 2006 neobsahuje odůvodnění rozsudku. Ústavní soud však musí tuto námitku odmítnout, neboť z ustanovení §40 odst. 1 občanského soudního řádu je zřejmé, že toto předmětem protokolace není.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, kde stěžovatel poukazuje na rozdílné ústní a písemné odůvodnění rozsudku, z ústavní stížnosti není nijak patrné, jak se tato údajná vada řízení projevila v právní sféře stěžovatele, tedy že by byl nějak zkrácen na svých procesních právech. Stěžovatel sice uvádí eventualitu, že by se účastník řízení mohl vzdát práva na odvolání, nicméně toto případ stěžovatele není, neboť v něm šlo o rozhodování odvolacího soudu, ostatně ani z ničeho neplyne, že by v souvislosti s uváděným pochybením stěžovatel učinil nějaký úkon, jenž by byl jinak neučinil a který by jej nějakým způsobem z hlediska jeho práv poškozoval. Ke zmíněné argumentaci stěžovatele lze poznamenat, že i v obecné rovině tato postrádá ústavněprávní rozměr, neboť relevantní z hlediska ochrany práv účastníků soudního řízení je nespokojenost s vlastním rozhodnutím, tj. výrokem, nikoliv (jen) s jeho důvody, což logicky nachází odraz v příslušné procesní úpravě (viz např. §202 odst. 3, §236 odst. 2 občanského soudního řádu).
S ohledem na tyto důvody byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007