ECLI:CZ:US:2007:3.US.646.06.2
sp. zn. III. ÚS 646/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006, č.j. 29 Co 254/2006-311, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 12. 2005, č.j. 9 C 911/2000-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byly zrušeny v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Z obsahu procesního spisu se podává, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce (MODE-TEX, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, K. Světlé 2238) proti žalované stěžovatelce a uložil jí zaplatit 41.148,- Kč s příslušenstvím, a odvolací soud tento rozsudek rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.); v odůvodnění vysvětlil, že „ve světle pregnantního, zcela logického odůvodnění napadeného rozhodnutí … nemohou obstát námitky odvolatelky v podaném odvolání“.
Podstata stěžovatelčiny kritiky rozhodnutí obecných soudů, vtělená do ústavní stížnosti, spočívá jednak v tom, že rozhodná dohoda mezi účastníky nebyla svým obsahem smlouvou kupní, nýbrž komisionářskou, jednak se soustřeďuje k tvrzení, že tuto smlouvu žalobce uzavřel nikoli s ní, ale s Ing. P. S. Stěžovatelka pak konkrétně obecným soudům vytýká, že 1/ označily svědeckou výpověď Ing. P. S. za nevěrohodnou, 2/ nezabývaly se rozporem ve svědecké výpovědi jednatele žalobce G. A. ohledně určení druhého z účastníků smlouvy, 3/ nevypořádaly se důsledně se svědeckou výpovědí Ing. M. H., 4/ nesprávně „usuzovaly na obsah smlouvy z pouze z konkludentních projevů vůle, z převzetí zboží a faktury a z jejího částečného zaplacení“, a konečně 5/ nezohlednily vrácení části zboží co do jeho „vlivu na zůstatek dluhu“.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší – zásadně – podávat výklad podústavního práva, a není – oproti Nejvyššímu soudu – povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ohledně v dané věci rozhodné roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila skutkové námitky, jež adresovala již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů „excesivní“ samozřejmě nečiní.
Soud prvního stupně se zabýval otázkou věrohodnosti výpovědi Ing. P. S. v části, v níž „popisuje dohodu s vedlejším účastníkem o dodání zboží a následně vrácení zboží“, a s ohledem na „jeho významný podíl na vzniku a průběhu celé věci“, „totožnost zájmu se zájmem žalované“, příbuzenský vztah k ní a dluh vůči vedlejšímu účastníku dospěl k závěru, že ji považuje za „nevěrohodnou a účelovou“.
Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, že v případě uzavření smlouvy „na místě“ s Ing. S. by „nic nebránilo tomu, aby byl vyhotoven dodací list, faktura atd. a rovnou se zbožím předány“. Cesta jednatele žalobce G. A. do Kolína „jednoznačně svědčí o tom, že smlouvu neuzavřel s Ing. S., ale až v Kolíně s žalovanou“.
Ani výpověď svědka Ing. H., který s žalobcem uzavřel dne 5. 5. 1999 „smlouvu o právní výpomoci (při vymáhání dluhů)“ nemohla dle obecných soudů otřást úsudkem, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva kupní. Jak soud prvního stupně dovodil, kdyby chtěl vedlejší účastník vrátit zboží, „žalovaná by mu ho s radostí vrátila sama, na to by si nemusel najímat vymahačskou firmu“.
Ohledně kritizovaného hodnocení důkazů, vycházeje z výše uvedených zásad, Ústavní soud neshledal v uvedených závěrech obecných soudů pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k omezením, jež se přirozeně spojují s úkonem, jehož formou nebyla forma písemná, obecné soudy svoji pozornost oprávněně obracely rovněž k následnému chování účastníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, a ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 38, resp. č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z logické a srozumitelné argumentace, již vyložily, je zřejmé, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke konečným závěrům právním.
Obsah rozhodnutí tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily – v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů – při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelčinými námitkami se zabývaly již obecné soudy a adekvátně na ně odpověděly.
Obdobné platí o právním posouzení věci; není opory pro úsudek, že při výkladu a aplikaci rozhodných právních norem se soudy dopustily ústavněprávně relevantního excesu, resp. „libovůle“.
Tím, že vrácení zboží (jeho části) dle obecných soudů stěžovatelka neprokázala, neotevřela ani prostor pro to, aby měly příležitost posuzovat jeho „vliv na zůstatek dluhu“.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu