ECLI:CZ:US:2007:3.US.66.07.1
sp. zn. III. ÚS 66/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Milanem Jungrem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přechodní 1600/11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006 č. j. 12 To 71/2006- 11145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví blíže označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla dle jeho přesvědčení porušena jeho základní práva garantovaná článkem 11 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením bylo Vrchním soudem v Praze z podnětu stížnosti, kterou podala poškozená Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí ČR, v trestní věci obžalovaných Ing. K. S. a spol. podle §149 odst. 1 tr. řádu zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005, jímž soud prvého stupně rozhodl tak, že se jednak podle §80 odst. 1 věta první tr. řádu stěžovateli vrací částka 5.586.000,- Kč, jednak se podle §80 odst. 1 věta druhá tr. řádu a contrario zamítá žádost Ing. M. Z., který uplatnil právo na vydání 5.550.000,- Kč z uvedené částky jako věřitel stěžovatele.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh podání stěžovatele, zprostil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005 dle §226 písm. a) tr. řádu stěžovatele a osm dalších osob obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze pro skutky kvalifikované jako trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, porušování závazných pravidel hospodářského styku, podplácení a přijímání úplatku podle příslušných ust. §255, §127, §160 a §161 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byli stěžovatel a s ním obžalované osoby stíhány. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí ČR odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze výše uvedeným usnesením ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005 rozhodl tak, že se jednak podle §80 odst. 1 věta první tr. řádu stěžovateli vrací částka 5.586.000,- Kč, jednak se podle §80 odst. 1 věta druhá tr. řádu a contrario zamítá žádost Ing. M. Z., který uplatnil právo na vydání 5.550.000,- Kč z uvedené částky jako věřitel stěžovatele. Jednalo se o finanční prostředky, jež byly původně zajištěny při prohlídce motorového vozidla obžalovaného Ing. K. S. dne 19. 7. 2002. Rozhodnutí o vrácení peněz stěžovateli ve smyslu §80 odst. 1 tr. řádu Městský soud odůvodnil tím, že v trestním řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o tom, že výše uvedená částka pochází z trestné činnosti stěžovatele, k dalším řízení jí už není třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání. Ve věci sice na předmětnou částku uplatnil právo též Ing. M. Z., Městský soud v Praze však konstatoval, že předmětná částka je bezpochyby majetkem stěžovatele. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že Ing. M. Z. na základě smlouvy o půjčce ze dne 18. 7. 2002 půjčil stěžovateli částku 5.550.000,- Kč. V důsledku toho zapůjčené peníze přešly do majetku stěžovatele, jenž byl povinen je vrátit do šesti měsíců od jejich zapůjčení, tedy 18. 1. 2003. To neučinil, neboť v té době byly peníze deponovány orgány činnými v trestním řízení. Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že Ing. Z. má vůči stěžovateli nadále pohledávku odpovídající výši půjčené částky, ta sama je však majetkem stěžovatele. Městský soud v Praze zároveň neshledal důvody pro postup podle §80 odst. 1 věta třetí tr. řádu, neboť o vlastnictví věci nejsou pochybnosti. Předmětná částka 5.586.000,- Kč byla v době, kdy Městský soud v Praze rozhodoval, evidována jako položka č. 141/2005 v knize trestních depozit Městského státního zastupitelství v Praze.
Následně dne 23. 10. 2006 usnesením č. j. 12 To 68/2006-11133 zamítl Vrchní soud v Praze podle §253 odst. 1 tr. řádu odvolání poškozené České republiky - Ministerstva zahraničních věcí ČR proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, protože bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem. Odvolací soud konstatoval, že výrok o náhradě škody lze učinit jen v rozsudku odsuzujícím a poškozenému přísluší právo k odvolání pouze v rozsahu vymezeném v ustanovení §246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, přičemž výrok o náhradě škody však má oporu ve výroku o vině. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že ust. §246 odst. 1 písm. d) tr. řádu a §229 odst. 3 tr. řádu je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a připustit odvolání poškozeného jenom v tom případě, pokud by v odsuzujícím rozsudku bylo nesprávně rozhodnuto o jeho nárocích. Vrchní soud však shledal, že v projednávaném případě odvolání poškozené proti zprošťujícímu rozsudku směřovalo svou povahou proti výroku o vině a takové odvolání poškozenému nepřísluší.
Zároveň však Vrchní soud v Praze dne 23. 10. 2006 ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 12 To 71/2006-11145 zrušil usnesení Městského soudu v Praze o vrácení částky 5.586.000,- Kč stěžovateli, a to rovněž z podnětu stížnosti výše uvedené poškozené České republiky- Ministerstva zahraničních věcí ČR, jež namítala, že ač v projednávané trestní věci u soudu prvého stupně byl spoluobžalovaný stěžovatele Ing. K. S. zproštěn obžaloby, je proti němu vedeno několik dalších řízení a nelze vyloučit, že předmětná částka již nemusela být majetkem stěžovatele, ale mohlo se jednat o majetek spoluobžalovaného Ing. K. S. a že tato částka bude třeba k dalšímu řízení, neboť její zabrání či propadnutí připadá v úvahu.
Vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení konstatoval, že předmětná částka byla zajištěna na základě příkazu k prohlídce motorového vozidla, který byl vydán podle §83a tr. řádu policejním orgánem dne 19. 7. 2002 pod č. j. ÚOOZ 183/V7-2002. Vrchní soud shledal, že uvedený příkaz byl vydán v trestním řízení ve věci spáchání přípravy trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, přičemž odkázal na příslušné listiny v trestním spise. Vrchní soud zdůraznil, že trestní stíhání ve věci trestného činu přípravy vraždy bylo vedeno odděleně a tuto trestní věc projednával Krajský soud v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 26/2002. Dle Vrchního soudu v Praze tak sporná částka nebyla zabavena v souvislosti s jednáním, které skončilo výše citovaným pravomocným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 6/2005 ze dne 14. 3. 2006 a Městský soud v Praze proto neměl o vydání předmětné částky rozhodovat. Dle názoru Vrchního soudu v Praze je oprávněn o vydání předmětné částky rozhodovat soud, který rozhodoval v prvním stupni o skutku kvalifikovaném jako příprava vraždy, ohledně kterého byl příkaz k prohlídce vozidla vydán a finanční částka byla také zajištěna, tzn. Krajský soud v Českých Budějovicích.
II.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon, neboť Vrchní soud měl stížnost České republiky - Ministerstva zahraničních věcí ČR proti usnesení o vrácení částky 5.586.000,- Kč zamítnout podle §253 odst. 1 tr. řádu z toho důvodu, že stížnost byla podána osobou neoprávněnou. Česká republika, zastoupena Ministerstvem zahraničních věcí ČR, má totiž dle názoru stěžovatele v předmětném řízení postavení poškozeného, který má toliko ta oprávnění, která jsou uvedena v §43 a násl. trestního zákona. Dle názoru stěžovatele Vrchní soud v Praze přehlédl, že v obou shora uváděných trestních věcech (tr. věc vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 26/2002 a tr. věc vedená u Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 6/2005) bylo konáno původně společné řízení a zajištěné peníze byly postoupeny Městskému státnímu zastupitelství v Praze po vyloučení věci vedené pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona k samostatnému projednání. Z hlediska formálně právního měl Vrchní soud v Praze dle názoru stěžovatele stížnost poškozené zamítnout, neboť byla podána osobou neoprávněnou.
Stěžovatel dále uvedl, že v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze je, pokud jde o meritorní stránku věci, zcela nesprávné stanovisko, neboť stížnostní soud konstatuje, že sporná finanční částka (tj. částka ve výši 5.586.000,- Kč vrácená Městským soudem v Praze stěžovateli) nebyla zajištěna v souvislosti s řízením o skutku, které skončilo pravomocným výše citovaným pravomocným zprošťujícím rozsudkem. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že ve výroku v bodě 2 zprošťujícího rozsudku je popsáno jednání, které se jednoznačně váže k částce 5.586.000,- Kč, neboť stěžovatel byl podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby z trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zákona, protože během trestního řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že tato částka pochází z trestné činnosti. Naopak bylo jednoznačně prokázáno, že částku ve výši 5.500.000,- Kč poskytl stěžovateli na základě smlouvy o půjčce ze dne 18. 7. 2002 Ing. M. Z. a částka ve výši 36.000,- Kč pocházela z vlastních zdrojů stěžovatele. Městský soud dle názoru stěžovatele svým usnesením podle §80 odst. 1 tr. řádu o vrácení uvedené částky rozhodl zcela správně, i pokud se týká meritorní stránky věci.
Stěžovatel v návaznosti na výše uvedené učinil závěr, že ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení zákona a zároveň jeho základních práv. Stěžovatel je přesvědčen, že podstatnou vadou řízení bylo na základě stížnosti neoprávněné osoby vydáno rozhodnutí směřující v neprospěch stěžovatele, jež směřuje k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel se dále domnívá, že nastalá situace je o to závažnější, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze, proti němuž směřuje ústavní stížnost, není řádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení trestního řádu.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v konkrétním případě zajistit.
V projednávaném případě se v zásadě jedná o otázku příslušnosti k rozhodování o vrácení zajištěných finančních prostředků ve smyslu ust. §80 odst. 1 tr. řádu a nikoli o samu důvodnost vrácení zajištěné částky stěžovateli. I když se ohledně této otázky názor soudu nalézacího a soudu stížnostního liší, je nesporné, že se stěžovateli i po zrušení usnesení nalézacího soudu soudem druhého stupně nadále nabízí možnost domoci se vrácení předmětné částky příslušným návrhem u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Nic nebrání stěžovateli v tom, aby svůj tvrzený nárok na vrácení věci uplatnil u tohoto obecného soudu.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí není v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, který se svého práva může domáhat i nadále před obecnými soudy. Ústavní stížnost je proto ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Obiter dictum Ústavní soud podotýká, že tímto svým usnesením nijak nepředjímá výsledek rozhodnutí obecných soudů ohledně vrácení věci.
Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj