ECLI:CZ:US:2007:3.US.668.07.1
sp. zn. III. ÚS 668/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. J. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 16 Co 25/2005, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. dubna 2004, čj. 11 C 1016/2000-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou velmi obsáhlou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, když napadeným rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2006 Krajský soud v Brně odmítl odvolání stěžovatelky pro opožděnost.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
Základní zásadou řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je subsidiarita ústavní stížnosti. To znamená, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takovým opravným prostředkem je evidentně též odvolání, které je ve sporném řízení zásadně přípustné, a které bylo přípustné též ve stěžovatelčině věci (viz poučení rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, čj. 11 C 1016/2000-171, stejně jako usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího). Pokud tedy stěžovatelka nevyčerpala možnost podat odvolání, nemůže se domáhat ochrany svého práva před Ústavním soudem. Z tohoto důvodu se tedy Ústavní soud vůbec nemohl zabývat důvody snesenými stěžovatelkou proti rozhodnutí soudu prvého stupně, které zabírají 20 z celkem 21 stran ústavní stížnosti, a zabýval se tedy jen důvody tvrzené protiústavnosti usnesení odvolacího soudu (viz str. 20 ústavní stížnosti). V tomto bodě však Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Odvolací soud rozhodl o opožděnosti odvolání s ohledem na fikci doručení rozhodnutí soudu prvého stupně stěžovatelce, neboť zásilka byla na poště uložena dne 14. července 2004, fikce doručení nastala 26. července 2004, a stěžovatelka si písemnost reálně převzala dne 28. července 2004. Odvolání bylo podáno na soud 11. srpna 2004, tedy jeden den po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Stěžovatelka upozorňuje, že poučení dostatečně neporozuměla, dále že rozhodnutí jí bylo doručeno až po 76 dnech od jeho ústního vyhlášení, a konečně že takovéto formalistické trvání na jednom dni zpoždění s podáním odvolání je s přihlédnutím k celkové době trvání sporu "nepodstatnou skutečností".
Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu fikce doručení jako takového. Toto zpochybnění je také podstatou této ústavní stížnosti. Institut fikce doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého ústavního pořádku. Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné, a na straně druhé postulátů velících k dosažení objektivizované představy o samotném sporu a snaze přiblížit se k procedurálně i substancionálně správnému verdiktu, tedy verdiktu odpovídajícímu správné aplikaci práva na pravděpodobný stav věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů souvisejících s požadavkem na zjištění stavu věcí na straně jedné, a rychlosti řízení na straně druhé, jsou i relevantní ustanovení o doručování obsažená v občanském soudním řádu v podobě, jak byla aplikována na stěžovatelku. Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním vigilantibus iura. Ústavní soud sice připouští, že fikce doručení někdy může být výjimečně aplikována protiústavně, stěžovatelka však na 22 stranách své mimořádně obsáhlé stížnosti nesnáší vůbec žádné právně relevantní argumenty pro to, že tomu tak v jejím případě vskutku bylo. Ústavní soud v této souvislosti vyslovuje údiv nad formální kvalitou a obsahem ústavní stížnosti, která sice byla přinejmenším nominálně sepsána advokátem, nesplňuje však základní požadavky na srozumitelné právní podání.
Ústavní soud s ohledem na uvedené připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná, a proto ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu