ECLI:CZ:US:2007:3.US.678.06.1
sp. zn. III. ÚS 678/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražského, se sídlem Hradčanské náměstí 16, 110 00 Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1 - Staré Město, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2006 č. j. 56 Co 22/2006-218 a dále proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 10. 2005 č. j. 3 C 132/2000-200, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 8. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2006 č. j. 56 Co 22/2006-218, a dále rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 10. 2005 č. j. 3 C 132/2000-200, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 132/2000.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2006 č. j. 56 Co 22/2006-218 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 10. 2005 č. j. 3 C 132/2000-200, kterým byl zamítnut návrh žalobce Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na vydání pozemků, evidovaných ve zjednodušené evidenci podle pozemkové knihy pro okres Tachov, obec Stříbro a k. ú. Stříbro.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel připustil, že ve výzvě ze dne 26. 4. 1991 adresované Městskému úřadu ve Stříbře neuvedl správně specifikaci nemovitostí v k. ú. Stříbro, které mu byly odňaty vládním nařízením č. 15/1959 Sb., nicméně Městský úřad ve Stříbře na tuto výzvu stěžovatele odpověděl, přičemž z obsahu odpovědi vyplývá, že povinný věděl, o které nemovitosti stěžovateli odňaté se jedná. Soud prvního stupně podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel požadoval vydání všech nemovitostí, které měl povinný v držení ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., a které mu byly odňaty vládním nařízením č. 15/1959 Sb. Stěžovatel je toho názoru, že při výkladu výzvy je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že výzva byla uplatněna u státního orgánu, který podle zákona č. 403/1990 Sb. byl povinen vydávat potvrzení o odnětí věci a oproti jiným povinným osobám si byl vědom konkrétního nároku stěžovatele. Stěžovatel poukazuje dále na to, že předmětné nemovitosti lze i v současné době specifikovat pouze ve zjednodušené evidenci. Stěžovatel je přesvědčen, že soud prvního stupně vykládal předmětnou výzvu v rozporu s konstantní judikaturou obecných soudů vztahující se k ust. §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., a je toho názoru, že výzvu k vydání nemovitostí uplatnil u povinné osoby řádně a v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. Stěžovatel dále namítá, že ve smyslu ust. §4 odst. 1 cit. restitučního zákona se vydání týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona právnické osoby. Jestliže tu zákon výslovně říká "které držely", má zde nepochybně na zřeteli jen samotnou držbu věcí, nikoli vlastnictví. Podle názoru stěžovatele oprávněná osoba neměla žádné právo být informována o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V předmětné věci Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 18. 4. 2006 č. j. 56 Co 22/2006-218 konstatoval, že žalobce výzvu k vydání nemovitostí uplatnil dne 26. 4. 1991 u Městského úřadu Stříbro. Výzva byla podána u tohoto úřadu již v době existence zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení). Městský úřad ve Stříbře byl orgánem obce, avšak nebyl v době podání výzvy organizační složkou státu. Za tohoto stavu věci bylo podle odvolacího soudu třeba zabývat se otázkou, zda výzva byla podána řádně a včas u žalovaného, tj. u České republiky jako povinné osoby. Při svých úvahách vyšel odvolací soud ze závazného právního názoru vysloveného v předmětné věci Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 29. 6. 2000 č. j. 20 Cdo 874/98 - 63. V tomto rozsudku dovolací soud dovodil, že s ohledem na rozhodné skutečnosti žalobou dotčený nemovitý majetek nebyl ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. ve vlastnictví obce a nestal se jím ani ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. proto, že byl dotčen restitučním nárokem; žalobou dotčený majetek tedy byl v rozhodném období majetkem státu. S ohledem na uvedené závěry dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že pokud žalobce podal výzvu Městskému úřadu ve Stříbře, který nebyl v době podání výzvy organizační složkou státu, nebyla výzva žalobce jako oprávněného ve lhůtě předpokládané zákonem č. 403/1990 Sb., vůbec uplatněna a nárok žalobce řádně a včas neuplatněný proti žalovanému dle ust. §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. zanikl. S ohledem na tuto právní argumentaci odvolací soud napadený prvostupňový rozsudek jako věcně správný dle ust. §219 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.") potvrdil.
S názory vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ust. §157 o. s. ř.), a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu jeho majetku zakotveného v čl. 11 Listiny tedy nedošlo. Protože podle ustálené judikatury Ústavního soudu článek 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně, Ústavní soud dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný.
Lze tudíž uzavřít, že obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva nepřekračuje hranice ústavnosti. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu