ECLI:CZ:US:2007:3.US.68.05.1
sp. zn. III. ÚS 68/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. K., 2. M. O. a 3. H. Š., všech zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2004, čj. 7 C 37/2003-153, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 12 Co 349/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 2. 2005 stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 12 Co 349/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2004, čj. 7 C 37/2003-153, přičemž se domáhali, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil alespoň prvně uvedené rozhodnutí.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti městu Hartmanice, Pozemkovému fondu České republiky, Státnímu statku Křimice, Lesům ČR, s. p., a Správě Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, kterou se stěžovatelé domáhali vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ani podle §2 odst. 1 a 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani podle §2 odst. 2 téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, Krajský soud v Plzni však rozsudek soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil.
Vzhledem ke sdělení, obsaženému v ústavní stížnosti, že si stěžovatelé podali návrh na obnovu řízení, si Ústavní soud vyžádal jednak zprávy o průběhu řízení o tomto návrhu, jednak rozhodnutí v dané věci doposud vydaná. Na základě toho zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 2. 2005, čj. 7 C 356/2004-35, byla povolena obnova řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 4. 2005. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 7. 2005, čj. 7 C 93/2005-233, bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu §2 zákona č. 243/1992 Sb. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 15 Co 537/2005. Částečným rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, čj. 7 C 93/2005-407, byla stěžovatelům vydána část sporných nemovitostí, a to v rozsahu jedné ideální osmnáctiny k celku. Toto rozhodnutí v době sdělení soudu ještě nenabylo právní moci.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti dle §42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Z výše uvedeného ustanovení je patrno, že stěžovatel není povinen před podáním ústavní stížnosti podat návrh na obnovu řízení. Přijetí ústavní stížnosti tedy nebrání, že předmětný návrh nebyl podán, a naopak skutečnost, že návrh na obnovu řízení podán byl, nebrání věcnému projednání ústavní stížnosti; s ohledem na povahu ústavní stížnosti jako ultima ratio a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, jak vyplývají z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k ostatním orgánům veřejné moci, však nebude žádoucí, lze-li nápravy případného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů dosáhnout v rámci soustavy obecných soudů, aby Ústavní soud rozhodoval paralelně s nimi.
Řízení o žalobě na obnovu řízení má, resp. může mít dvě fáze. Nejprve soud rozhoduje o tom, zda žalobu zamítne nebo obnovu povolí (§235e odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Pokud obnovu povolí, buď zamítne návrh na změnu napadeného rozhodnutí, nebo je změní; takové rozhodnutí pak nahradí rozhodnutí původní (§235h odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci bylo ústavní stížností (a žalobou na obnovu řízení) napadené soudní rozhodnutí, vycházející z právního názoru, že stěžovatelé nejsou osobami oprávněnými, (pravomocně) změněno, resp. nahrazeno mezitímním rozsudkem, v jehož výroku se konstatuje opak. Za této situace by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, neboť nelze rušit rozhodnutí, které v důsledku jeho "nahrazení" již právně neexistuje [k tomu viz i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v němž se uvádí, že ústavní stížnost je oprávněna podat osoba, "jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím ..."]. Ostatně posuzovaná ústavní stížnost, je-li založena na nesouhlasu se zmíněným právním názorem, který byl již v rámci soustavy soudů obecných změněn, se i z věcného hlediska stává bezpředmětnou. Soudní řízení, v němž bude řešena již jen otázka rozsahu vydávaného majetku, výše spoluvlastnických podílů stěžovatelů a náhrady nákladů řízení, nadále probíhá a stěžovatelé v jeho rámci mají k dispozici řádné a příp. mimořádné opravné prostředky, jimiž mohou eventuálně napadat pro ně nepříznivá rozhodnutí, a po jejich vyčerpání mohou podat novou ústavní stížnost. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že další vyčkávání s rozhodnutím o nyní posuzované ústavní stížnosti není z hlediska ochrany práv stěžovatelů nutné.
Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti vznik průtahů v předmětném soudním řízení, tato skutečnost nenašla adekvátní odraz v návrhovém žádání. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán návrhem stěžovatelů podle zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest, nemohl se danou námitkou věcně zabývat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 per analogiam zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k výsledku tohoto řízení není možno stěžovatelům ani vyhovět, jde-li o jejich návrh podle §82 zákona o Ústavním soudu, tj. aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jejich právní zastoupení má uhradit stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu