ECLI:CZ:US:2007:3.US.68.07
sp. zn. III. ÚS 68/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2006, sp. zn. 5 Tdo 1106/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. ledna 2007, napadl stěžovatel v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, kterým tento soud jako soud odvolací změnil (ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 11 T 215/2002. Stěžovatel uvádí, že byl jmenovaným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák, za což mu byl pravomocně soudem odvolacím uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let, a dle §228 tr. zák. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené TELEMUEZ, s. r. o. částku 2.400.000 Kč. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí dovolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základních práva zakotveného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť přes námitky v dovolání uvedené se Nejvyšší soud ČR nezabýval skutečností, že peníze, které poskytl jako úvěr společnosti HAPPYLAND, s. r. o. a Ing. K. nikdy nebyly vlastnictví společnosti TELEMUEZ s. r. o., v řízení vystupující jako poškozená, nýbrž majetkem stěžovatele. Přitom skutková podstata trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona předpokládá porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a v důsledku toho jinému způsobit značnou škodu. Jestliže peníze poskytnuté jako úvěr nebyly majetkem společnosti TELEMUEZ s. r. o., nemohl se stěžovatel porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek dopustit a ani nemohl společnosti svým jednáním způsobit škodu. Stěžovatel dle svého tvrzení navrhoval, aby k prokázání této skutečnosti byl proveden důkaz účastnictvím poškozené společnosti, tento důkaz však nikdy v trestním řízení proveden nebyl. Nejvyšší soud ČR přitom jeho námitky odmítl jako neopodstatněné, aniž by se otázkou vlastnictví půjčených peněz zabýval. Stěžovatel se tak domnívá, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem, neboť nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele zakotveného v článku 8 odst. 2 Listiny a zároveň napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 215/2002, který si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 11 T 215/2002-283, uznán vinným spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že
1. dne 17. 2. 1998 v B. jako jednatel společnosti TELEMUEZ, s. r. o., v rozporu se společenskou smlouvou, uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které poskytla společnost TELEMUEZ, s. r. o., finanční částku 2.000.000,- Kč společnosti HAPPYLAND, s. r. o., zastoupené jednatelem Ing. L. K., která měla být vrácena nejpozději do 30. 5. 1998, kdy současně byla sepsána zástavní smlouva k nemovitostem ve vlastnictví Ing. L. K., a to domu v k. ú. Těšany s pozemky zapsanými v katastru nemovitostí Brno-venkov, přičemž zástavní právo nevzniklo, neboť obviněný nezajistil vyznačení zástavního práva na Katastrálním úřadu Brno-venkov. Společnost HAPPYLAND, s. r. o., do současné doby tyto finanční prostředky poškozené společnosti TELEMUEZ, s. r. o., nevrátila,
2. dne 21. 8. 1998 v B. jako jednatel společnosti TELEMUEZ, s. r. o., v rozporu se společenskou smlouvou neoprávněně uzavřel smlouvu o půjčce, kterou společnost TELEMUEZ, s. r. o., půjčila Ing. L. K. částku ve výši 400.000,- Kč bez úroků, splatnou nejpozději do 30. 9. 1998, avšak Ing. L. K. do současné doby tyto peníze poškozené společnosti TELEMUEZ, s. r. o., nevrátil.
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byl podle §53 odst. 1, 2 písm. a) a §54 odst. 1 tr. zák. stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce. Stěžovatel byl dále rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
3. dne 28. 1. 2000 v Brně uzavřel jako prodávající, neoprávněně v rozporu s podmínkami společenské smlouvy, jako jednatel společnosti TELEMUEZ, s. r. o., kupní smlouvu o převodu v rozsudku specifikovaných nemovitostí, se společností RTZ Holding, a. s., jako kupující, za částku 1.070.400,- Kč, kdy však k uhrazení této částky ve sjednaném termínu nedošlo, a svým jednáním tak společnosti TELEMUEZ, s. r. o., způsobil škodu ve výši 1.360.000,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Poškozená společnost byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání podanému státním zástupcem a stěžovatelem rozsudkem ze dne 29. března 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let, přičemž mu zároveň uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené TELEMUEZ, s. r. o., částku 2.400.000,- Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil rovněž námitky, jež jsou uplatněny i v ústavní stížnosti. Dovolání usnesením ze dne 26. září 2006 Nejvyšší soud ČR dle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatel předně v dovolání namítal, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vycházely ze svědeckých výpovědí svědka Ing. Z. S. mladšího, jehož výpověď však byla v rozporu s výpověďmi všech ostatních svědků, kteří naopak vypovídali ve prospěch obviněného a jejich výpovědi pak oba soudy zcela opomenuly, aniž by se zabývaly konkrétními skutečnostmi nasvědčujícími nevěrohodnosti Ing. Z. S. K této výhradě Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že tato má skutkový charakter a přesahuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z kterého vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě stěžovatel v této části svého dovolání fakticky požadoval, neboť napadal skutkové závěry soudu prvního i druhého stupně, které byly vyvozeny z výpovědí v průběhu trestního řízení slyšených svědků. Navíc Nejvyšší soud ČR shledal, že toto jeho tvrzení neodpovídá obsahu spisu a zejména oběma napadeným rozhodnutím, neboť z jejich odůvodnění - z rozsudku nalézacího soudu na straně 7 a 8 a z rozsudku odvolacího soudu na straně 3 a 4 - je jasně patrno, že při svých závěrech vycházely oba tyto soudy také z výpovědí svědků dalších. Pokud nalézací a v souladu s jeho názorem i soud odvolací hodnotily výpovědi svědků, vypovídajících ve prospěch obviněného, jako nevěrohodné, pak je k tomu vedly důvody, řádně v odůvodnění jejich rozhodnutí vysvětlené, se kterými se Nejvyšší soud ČR ztotožnil. Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že stěžovatel v rámci své jediné právně relevantní námitky zpochybnil správnost postupu vedoucího ke zjištění škody jako jednoho ze znaků trestného činu ve smyslu ust. §255 odst. 1 tr. zák., její konkrétní výši a nesprávný poškozený subjekt, když namítl, že finanční částka použitá k předmětným úvěrům (bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) nebyla ve vlastnictví poškozené společnosti. Přestože tuto svou námitku blíže neupřesnil ani nerozvedl a v předchozím řízení nic podobného nenamítal a naopak uváděl, že poskytl půjčku z majetku společnosti TELEMUEZ, s. r. o. (viz č. l. 21, 150 až 152 spisu), Nejvyšší soud ČR shledal jediné k tomuto se vztahující možné upřesnění ve vyjádření stěžovatele v rámci veřejného zasedání před soudem druhé instance dne 29. 3. 2006 (č. l. 312 spisu), kde stěžovatel uvedl, že společnosti TELEMUEZ, s. r. o., dvakrát půjčil určitou peněžní částku, a to smlouvou o půjčce ze dne 7. 1. 1998 částku 1.400.000,- Kč a smlouvou o půjčce ze dne 11. 1. 1999 částku 210.000,- Kč. Tyto smlouvy jsou též v neověřených fotokopiích založeny ve spisu na č. l. 314 a 315. Nejvyšší soud ČR opakovaně ve svém rozhodnutí upozornil, že stěžovatel tuto námitku doposud v trestním řízení nevznesl a proto se k ní nemohl vyjádřit ani soud první instance, ani soud odvolací. V této souvislosti rovněž poukázal na to, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel byl v té době jednatelem poškozené společnosti TELEMUEZ, s. r. o., a navenek proto tato společnost jednala prostřednictvím jeho osoby. Předmětné smlouvy o půjčkách byly uzavřeny mezi společností TELEMUEZ, s. r. o., jako věřitelem, který jednal prostřednictvím jednatele - stěžovatele, a společností HAPPYLAND, s. r. o., jako dlužníkem (srov. č. l. 50 a násl. spisu). Z těchto smluv jasně vyplynulo, že prostředky na půjčku poskytla poškozená společnost TELEMUEZ, s. r. o., a je proto potřeba zdůraznit, že i v případě, pokud stěžovatel v odvolacím řízení doložil listinnými důkazy, že společnosti TELEMUEZ, s. r. o., poskytl dvě půjčky, stále šlo poté, co uvedená společnost tyto zapůjčené prostředky převzala, o peníze této společnosti, s kterými byla oprávněna samostatně nakládat. V souvislosti s tím také Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že peníze jsou věcí hromadnou a tudíž zastupitelnou, a nelze je rozlišit na ty, které společnost získala například jako odměnu za jí provedené dílo, a na ty, které jí byly půjčeny třetí osobou (např. stěžovatelem). Nejvyšší soud ČR již jen na okraj podotkl, že částku 1.400.000,- Kč půjčil stěžovatel poškozené společnosti podle první smlouvy o půjčce dne 7. 1. 1998 (č. l. 314 spisu), tedy pouhých 6 týdnů před uzavřením ve skutkové větě jako první uvedené smlouvy o úvěru znějícím na finanční částku 2.000.000,- Kč společností TELEMUEZ, s. r. o., jako věřitelem dlužníku - společnosti HAPPYLAND, s. r. o. Druhou částku 210.000,- Kč pak půjčil stěžovatel poškozené společnosti podle smlouvy o půjčce až dne 11. 1. 1999 (č. l. 314 spisu), tedy téměř 5 měsíců po uzavření druhé ze smluv o půjčce, uvedených ve skutkové větě výroku o vině, aniž obviněný zajistil realizaci zajištění pohledávek poškozené společnosti za společností HAPPYLAND, s. r. o., a za Ing. L. K. Z toho vyplývá, že peněžní prostředky půjčené údajně stěžovatelem poškozené společnosti TELEMUEZ, s. r. o., nedosahovaly ani výše 2.400.000,- Kč a že druhá půjčka ve výši 210.000,- Kč byla podle smlouvy realizována až dne 11. ledna 1999, tedy poté, co byly poškozenou společností již předmětné úvěry (bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) poskytnuty, a proto nemohly být k jejich krytí tyto peníze použity. Nakonec dle Nejvyššího soudu ČR nelze na podkladě provedeného dokazování a obsahu spisu ani dovodit, že předmětné úvěry byly poškozenou společností TELEMUEZ, s. r. o., realizovány právě z peněz, které patřily z stěžovatelem blíže nerozvedeného důvodu třetí osobě, když všechny dosud provedené důkazy, a to i výpovědi stěžovatele a ostatní důkazy, kterých se v podaném mimořádném opravném prostředku jinak dovolával, svědčí pro závěr, že předmětné úvěry byly poskytnuty z prostředků poškozené společnosti TELEMUEZ, s. r. o. Uvedená námitka stěžovatele byla tedy Nejvyšším soudem ČR shledána neopodstatněnou, a proto nebyl naplněn ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ČR se tak plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů ohledně povahy finančních prostředků, které skutečně byly poskytnuty poškozenou společností TELEMUEZ, s. r. o., přičemž jejich výši nepovažuje za spornou. Vzhledem k tomu je dle dovolacího soudu i právní kvalifikace jednání stěžovatele správná, když tento svým jednáním, a to i s přihlédnutím k výši způsobené škody, naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti pouze opakuje námitku, s níž se, jak je z výtahu jeho odůvodnění zřejmé, dovolací soud zcela, řádně a beze zbytku vyrovnal, přičemž na podporu ústavní stížnosti uvádí pouze to, že návrh na doplnění dokazování o důkaz účetnictvím poškozené společnosti, nebyl vyslyšen. Přitom pouhé tvrzení o zásahu do základních práv ústavní stížnost do roviny ústavněprávní není s to posunout, není-li doloženo relevantními skutečnostmi o tom, že k takovému zásahu v řízení došlo. Jediná námitka, jíž v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel, totiž že se dovolací soud s uplatněným dovolacím argumentem o původu prostředků, použitých stěžovatelem k půjčce, tedy k jednání, v němž je spatřována skutková podstata trestného činu, je evidentně zcela lichá. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně námitkou stěžovatele zabýval, a to jak z hlediska dovolacího důvodu, tak i dalece za jeho rámec, zabývaje se nejen otázkami právního výkladu, ale zejména v široké míře zjištěným skutkovým stavem. Jeho závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice se skutkovými a právními závěry soudů všech tří instancí
Pokud jde o tvrzení, že na návrh stěžovatele na doplnění dokazování nebylo reagováno, shodně jako dovolací soud Ústavní soud po prostudování obsahu spisu konstatuje, že tuto námitku uplatnil stěžovatel až při podání mimořádného opravného prostředku. Dříve, ať již v řízení nalézacím nebo v řízení o odvolání, tedy před soudy, jimž na místě prvním přísluší zabývat se skutkovou podstatou trestného činu, jak je v obžalobě popsán, jejím prokázáním, jakož i obhajobou obviněného v celé její šíři, tato námitka nezazněla. Stěžovatel se tedy nemůže nyní domáhat přezkumu řízení s tvrzením, že se nedostalo ochrany jeho právům a že nebyl proveden navrhovaný důkaz, neboť takový návrh v době, kdy měl být uplatněn, nezazněl, a ani soud dovolací a tím méně Ústavní soud nejsou oprávněny jakkoliv zasahovat nebo měnit, vyjma zjištěných extrémních nedostatků, které však shledány nebyly, skutkový stav zjištěný v rámci nalézacího řízení. Navíc Ústavní soud neshledal, že by návrh na doplnění dokazování, o němž stěžovatel tvrdí, že jej k prokázání původu finančních prostředků použitých následně na půjčku Ing. L. K a společnosti HAPPYLAND, s. r. o. uplatnil, vůbec v řízení padl. Tuto námitku je tedy třeba rovněž odmítnout.
Dle názoru Ústavního soudu tak Nejvyšší soud ČR postupoval ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatele.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu