ECLI:CZ:US:2007:3.US.688.06
sp. zn. III. ÚS 688/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. H. a 2. H. H., oba zastoupeni JUDr. Lenkou Pytelovou, advokátkou se sídlem v Dobříši, Malé Paseky 1337, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2006, č. j. 35 Co 258/2006-47, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2006, č. j. 17C 242/2003-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky- Ministerstva spravedlnosti ČR jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 31. srpna 2006, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť se domnívají, že jejich vydáním bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Stěžovatelé především namítají pochybení soudu prvního stupně, jehož rozhodnutím byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 1650,- Kč, kterou stěžovatelé považují za škodu, jež jim vznikla vydáním nezákonného rozhodnutí, za něž stát nese odpovědnost, neboť tuto částku museli uhradit v jiném soudním sporu právnímu zástupci protistrany na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu; toto rozhodnutí bylo později dovolacím soudem zrušeno, avšak úhrada této částky do výroků o náhradě nákladů řízení zahrnuta nebyla a stěžovatelé byli se svým nárokem odkázáni na Odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti ČR. Uplatněný nárok však před soudem nedošel uznání. I přes tvrzení uplatněné v podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí, že před soudem prvního stupně došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů (dle stěžovatelů se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyrovnal s jejich tvrzením, že jejich požadavek na náhradu škody je v souladu s článkem 36 odst. 3 Listiny), Městský soud v Praze jejich odvolání stížností napadeným usnesením odmítl, aniž by ve věci nařizoval jednání. Byť formálně tvrdí, že nepřistoupil k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že k zásahu do základních práv stěžovatelů nedošlo - přezkumu tak přeci rozhodnutí podrobil, učinil tak však bez ústního jednání a tím stěžovatele připravil o možnost hájit před ním svá práva. Postup obou soudů mají tak stěžovatelé za nezákonný, v rozporu s ústavně chráněnými právy, a proto požadují zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i příslušný spis.
Oba soudy ve svých vyjádřeních popřely, že by v řízení před nimi došlo k jakémukoliv zásahu do základních práv stěžovatelů, k argumentům uvedeným v ústavní stížnosti se však jinak nevyjádřily a odkázaly na svá stížností napadená rozhodnutí. Ježto obě vyjádření neobsahují žádné skutečnosti relevantní pro posouzení ústavní stížnosti a k námitkám ve stížnosti uvedeným se s výjimkou odmítnutí možnosti, že by v řízení došlo k zásahu do základních práv a svobod, nijak nevyjadřují, nepovažoval Ústavní soud za potřebné zasílat je k replice stěžovatelům.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17C 242/2003, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl dne 31. března 2006 rozsudkem, č. j. 17C 242/2003-33, o žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem o náhradu škody v částce 1.650,- Kč tak, že žalobu zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dle protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne 31. března 2006 (č. l. 31 spisu, jakož i z písemného vyhotovení rozhodnutí je patrné, že účastníkům řízení se dostalo poučení, že proti tomuto rozsudku není dle ust. §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání. Rozsudek byl oběma stěžovatelům doručen dne 9. května 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Přes uvedené poučení podali stěžovatelé proti rozsudku odvolání, v němž napadli především právní názor soudu prvního stupně (ve shodě s argumenty nyní uvedenými v ústavní stížnosti). Uvedli, že jsou si vědomi, že dle ust. §202 odst. 2 o. s. ř. není jejich odvolání přípustné, nicméně v řízení došlo k zásahu do jejich základních práv chráněných Listinou, a tedy případným odmítnutím odvolání by bylo dále zasaženo do jejich základního práva na odvolání ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Výluka odvolání v tzv. bagatelních věcech v jejich případě není možná, protože ochrana základních práv a svobod je v kompetenci i obecných soudů podle čl. 4 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (s poukazem na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 436/01). Sama skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže dle nich vést k trivializaci základních práv a svobod. Stěžovatelé, stejně jako v ústavní stížnosti, zdůrazňují, že se domáhají náhrady škody, za niž nese dle zák. č. 82/1998 Sb. a čl. 36 odst. 3 Listiny odpovědnost stát.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2006, č. j. 35Co 258/2006-47, podané odvolání dle ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost ve smyslu ust. §202 odst. 2 o. s. ř., neboť ve věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění zároveň konstatoval, že v řízení nebyla porušena ochrana základních práv a svobod žalobců (stěžovatelů). Za této situace nedojde odmítnutím jejich odvolání k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a aplikace usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 436/01, tudíž není namístě. Usnesení bylo stěžovatelům doručeno dne 10. srpna 2006.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda je podaná ústavní stížnost přípustná a projednatelná. Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Pokud tedy jde o stížnost směřující vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, je zřejmé, že stěžovatelé (mylně) odvíjejí lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o odvolání. Ovšem občanský soudní řád v dané věci odvolání vůbec nepřipouští; nelze na něj proto pohlížet jako na poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, přičemž ani poukaz na porušení základních práv není s to v takovém případě přípustnost odvolání ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu založit. Ve vztahu k napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 byla tedy stížnost podána evidentně opožděně.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tou částí stížnosti (a těmi argumenty stěžovatelů) směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí neshledal žádné pochybení protiústavního charakteru. Podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř. "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání." V dané věci bylo přitom zamítnuta žaloba o náhradu škody v částce 1.650,- Kč a podmínky aplikace tohoto ustanovení tak byly naplněny, neboť uložená povinná částka nepřesáhla částku 2.000,- Kč. Nutno dodat, že aplikace ust. §202 odst. 2 o. s. ř. nezáležela na volné úvaze odvolacího soudu, nýbrž bylo jeho legální povinností postupovat zákonem stanoveným způsobem, tj. odmítnout odvolání jako nepřípustné. Odvolací soud tak správně odvolání odmítl z důvodu překážky jeho projednání konstruované ust. §202 odst. 2 o. s. ř., přičemž oprávnění odmítnout podané odvolání bez nařízení jednání je soudu dáno ustanovením §214 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pokud se v odůvodnění vyjádřil k otázce, zda byla či nebyla rozhodnutím soudu prvního stupně porušena základní práva stěžovatelů, pak pouze v tom smyslu, zda by takové zjištění otevíralo stěžovatelům cestu pro projednání uplatněného opravného prostředku (ve smyslu vznesené argumentace usnesením Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 436/01). Přitom vycházel z obsahu podaného odvolání, jakož i z obsahu spisu. Závěr o tom, že k zásahu do základních práv nedošlo, se pak zákonitě projevil v závěru o přípustnosti podaného opravného prostředku. Takový postup shledává Ústavní soud zcela v souladu s principy spravedlivého procesu.
Ostatně lze v tomto kontextu - uváděno nad rámec - odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí přijal závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (srov. publikované usnesení ve věci III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. č. 43, str. 421). Naopak poukaz na argumentaci usnesením, sp. zn. II. ÚS 436/01, jeví se Ústavnímu soudu zcela nepřípadný, neboť se nejednalo o stejnou procesní situaci. Stěžovatelka ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 436/01 podala (procesně řádně) ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci rovněž podléhající režimu ust. §202 odst. 2 o. s. ř., nedomáhala se projednání opravného prostředku, který zákon nepřipouští, s odkazem na porušení svých základních práv. Úvaha Ústavního soudu v tomto usnesení uvedená navíc připouští pouze přezkum rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska případného tvrzení o porušení základních práv (ve věci však odvolání podáno nebylo, a tedy nepadlo ani rozhodnutí odvolacího soudu), nikoliv možnost vlomení se do výluky v odvolání v tzv. bagatelních věcech.
Oproti námitkám stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že naopak již v minulosti konstatoval, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, usn. č. 22, str. 387).
V rovině ústavněprávního posouzení konstrukce nepřípustnosti odvolání v tzv. bagatelních věcech jde o nalezení vztahu přiměřené rovnováhy mezi právem na přístup k soudu a veřejným zájmem na vytvoření systému, který by soudům umožňoval efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou řízeními věcně složitými a v nichž potenciálně hrozí relativně větší újma na majetkových právech účastníků řízení, než je v případě tzv. bagatelních kauz.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů a že jejich ústavní stížnost je v této části návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
S ohledem na závěry shora uvedené Ústavní soud podanou stížnost odmítl zčásti dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, zčásti pak dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu