ECLI:CZ:US:2007:3.US.713.06
sp. zn. III. ÚS 713/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Františkem Divišem, advokátem v Novém Boru, Sloupská 135, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 5. 2006, čj. 36 Co 42/2006-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 9. 2006 napadla stěžovatelka, aniž by byla zastoupena advokátem, shora označené rozhodnutí, přičemž se domáhala jeho zrušení ve výroku I. a III. K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka předložila plnou moc, dle níž zmocnila výše uvedeného advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že zmíněný návrh nebyl vypracován advokátem, Ústavní soud prostřednictvím zvoleného právního zástupce stěžovatelku vyzval, aby předložila tímto zástupcem sepsaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Nutno dodat, že daný požadavek vychází z ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a není samoúčelný; vzhledem k postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a z něj plynoucím specifikám řízení před Ústavním soudem o ústavních stížnostech je nezbytná (a to i z důvodu důsledné ochrany práv samotných stěžovatelů) adekvátní ústavněprávní argumentace, jejíž znalost lze u advokátů očekávat. Stěžovatelka výzvě Ústavního soudu vyhověla, ovšem pouze formálně, protože předložila co do svého obsahu stejný návrh. Nicméně vzhledem k tomu, že daný návrh vyhovoval zákonným požadavkům, přistoupil Ústavní soud k jeho obsahovému posouzení, načež dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, čj. 8 C 191/2003-36, vyhověl žalobě stěžovatelky na náhradu škody (podané proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí) co do částky 12 280 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 17. 10. 2003 do zaplacení; co do částky 1 906 Kč s příslušenstvím a dále co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 186 Kč od 10. 11. 2000 do 16. 10. 2003, úroku ve výši 8 % ročně ze stejné částky od 17. 10. 2003 do zaplacení a úroku ve výši 2 % ročně z částky 1 906 Kč od 17. 10. 2003 do zaplacení pak její žalobu zamítl. V zamítavé části stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, avšak odvolací soud je rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla nezákonným rozhodnutím vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, v důsledku čehož jí vznikla škoda ve výši 14 186 Kč s příslušenstvím. Tato částka se měla skládat z dávek státní sociální péče, které stěžovatelka neobdržela, dále z veřejného zdravotního pojištění a zaplacených úroků z prodlení k tomuto pojištění, které byla stěžovatelka nucena zaplatit. Soud prvního stupně jí však nepřiznal náhradu škody spočívající v tom, že byla nucena zaplatit úroky z prodlení za pozdní úhradu pojistného na veřejné zdravotní pojištění, když dospěl k závěru, příčinou vzniku dané povinnosti stěžovatelky bylo nesplnění zákonné povinnosti včas uhradit zdravotní pojištění, a tedy že v tomto ohledu není hlavní příčinou vzniku škody nezákonné rozhodnutí. Stěžovatelka s tímto názorem nalézacího soudu a postupem soudu odvolacího, který se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, nesouhlasí, přičemž tvrdí, že právní řád nezná "hlavní a vedlejší" příčinu škody, a argumentuje tím, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nebyla by nucena platit zdravotní pojištění a čekat na výsledek soudního sporu, a žádná škoda by jí nevznikla. Názory obecných soudů jsou nelogické, z hlediska zákona neodůvodnitelné, a nemohou z hlediska principů respektujících spravedlnost obstát. Postupem odvolacího soudu tak mělo být zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spolu s právem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud vychází z pravidla, že ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů, jde-li o nepřiznání částky 1 906 Kč s příslušenstvím, z čehož je patrno, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], jež z hlediska kvantitativního může zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky skutečně jen stěží.
Kromě toho stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sice namítá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jejím jádrem je však vyjádření nesouhlasu s hmotněprávním posouzením jejího nároku na náhradu škody, tedy s interpretací a aplikací "jednoduchého" práva. Jak plyne z již bohaté judikatury, Ústavní soud není oprávněn do činnosti obecných soudů, pokud jde o tyto otázky, zasahovat, tedy až na výjimečné případy, kdy pochybení obecných soudů v daném hodnotícím procesu má za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení. Jde o případy, kdy obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. V dané věci šlo o posouzení otázky tzv. příčinné souvislosti, tedy otázky, na niž nenahlíží jednotně ani právní teorie, přičemž obecné soudy příslušné závěry - aniž by Ústavní soud nějakým způsobem mínil posuzovat jejich věcnou správnost - v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu