ECLI:CZ:US:2007:3.US.723.06.1
sp. zn. III. ÚS 723/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. N., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 39, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 2 To 294/2006, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 2 Nt 203/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2006, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména článek 8 odst. 2 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z příloh ústavní stížnosti zjistil, napadeným rozhodnutím soudu prvého stupně byl podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 128/2003, v níž byl okresním soudem pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 18. 4. 2000 kolem 12:30 hodin ve svém bytě v ulici K. v L. nejprve pod pohrůžkou zbitím nutil poškozenou I. N. k napsání přípisu krajskému soudu s doznáním, že křivě vypovídala v jiné jeho trestní věci, a posléze, když to poškozená odmítala, ji fyzicky napadl, několikrát ji udeřil pěstí do hlavy a uchopil ji pod krkem, přičemž poškozená se mu ze sevření vytrhla a z bytu uprchla. Za tento čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 2 T 219/2000.
Proti výše uvedenému rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje argumentaci, kterou uplatnil již v rámci své obhajoby během původního řízení v trestní věci. Zdůraznil, že po celou dobu trestního stíhání pro trestný čin vydírání trval na tom, že se skutek nikdy nestal a že je z protiprávního jednání usvědčován toliko výpovědí poškozené. Její věrohodnost obecné soudy nijak nezpochybnily, ačkoli činu nebyl přítomen žádný jiný svědek. I když v projednávaném případě několik svědků vypovídalo, všichni uvedli, že o jednání pachatele věděli právě od poškozené. Policista B. mimo jiné uvedl, že poškozená neměla v době, kdy čin přišla oznámit, žádná zranění a byla upravená a čistá. Stěžovatel trvá na svém přesvědčení, že žádný ze svědků vyslechnutých v projednávané trestní věci výpověď poškozené nepotvrdil.
Na uvedené skutečnosti stěžovatel poukazoval i v návrhu na povolení obnovy řízení, zejména zdůrazňoval, že poškozená byla alkoholičkou a několikrát se léčila na psychiatrii. Uvedl, že se soudy v původním řízení dostatečně nevypořádaly s určením místa jeho pobytu v době, kdy měl podle obžaloby čin spáchat. Součástí návrhu na povolení obnovy řízení byl i návrh na vypracování znaleckého posudku k potvrzení špatného duševního stavu poškozené. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalkyní MUDr. E. B., dle stěžovatele jasně vyplývá, že poškozená I. N. byla závislá na alkoholu a vyskytovaly se u ní v těchto případech obvyklé rysy, jako je emoční a afektivní nestabilita, dále u ní došlo k degradaci osobnosti (charakteropatie). Poškozená trpěla poruchou v oblasti etických a morálních norem, došlo ke snížení zábran k protispolečenskému jednání. Stěžovatel podtrhuje, že znalkyně ve svém posudku uvedla, že u osob závislých na alkoholu je třeba opatrnosti, pokud se týká prožitých událostí. Stěžovatel uvádí závěry znalkyně o tom, že alkoholici běžně tvrdí věci, které se vůbec nestaly. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle znalkyně výpověď poškozené nemusela být zcela věrohodná, její schopnost reprodukovat prožité byla snížená, zvláště pro negativní emoční postoj ke stěžovateli. Mnohé výpovědi poškozené mohly být ovlivněny též alkoholickou racionalizací a bagatelizací.
Stěžovatel je toho názoru, že tyto závěry znalkyně učiněné v řízení o povolení obnovy jsou v rozporu se závěrem soudu prvního stupně uvedeným v odůvodnění rozsudku ze dne 9. 8. 2004 v pravomocně skončené trestní věci sp. zn. 2 T 128/2003, v níž soud dospěl k závěru, že zde nejsou žádné indicie, které by věrohodnost poškozené a její výpověď jakkoliv zpochybňovaly. Stěžovatel již ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu namítal, že se tento soud při hodnocení znaleckého posudku zaměřil zejména toliko na závěry svědčící v neprospěch navrhovatele, zatímco závěry svědčící o nevěrohodnosti poškozené nebral v úvahu. Stěžovatel opakovaně zdůrazňoval, že znalecký posudek provedený v řízení před soudem prvého stupně zásadním způsobem zpochybňuje věrohodnost poškozené, zatímco výpovědi všech ostatních svědků vycházejí jen z toho, co jim sdělila sama poškozená. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů o tom, že v řízení před nimi nevyšly najevo žádné nové důkazy a skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že charakter nového důkazu ve smyslu cit ust. tr. řádu výše má právě výše zmiňovaný znalecký posudek k osobnosti poškozené a její obecné věrohodnosti, neboť v předchozím řízení proveden nebyl a rozhodně by mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že soudy v řízení o povolení obnovy nevyhověly jeho návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který měl (vzhledem k tomu, že poškozená v mezidobí zemřela) alespoň v obecné rovině stanovit, jaká zranění by způsobil útok popisovaný poškozenou. Obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo na rovnost účastníků, neboť neustále vycházely jen z výpovědi poškozené a nebraly zřetel na důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel označil za takový nový důkaz znalecký posudek, který na jeho návrh soud prvého stupně v řízení o návrhu na povolení obnovy provedl. Základem argumentace ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak soudy obou stupňů tento důkaz zhodnotily.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není kromě případů porušení ústavně zaručených práv a svobod oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud jde o řízení podle hlavy devatenácté trestního řádu (obnova řízení), není až na případy vyslovené libovůle v pravomoci Ústavního soudu, aby na místo obecných soudů přehodnocoval závažnost skutečností či důkazů, jež podle názoru stran mají charakter popsaný v již citovaném ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Tyto skutečnosti, předložené v uvedeném řízení obecným soudům, podléhají jejich volnému hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Je ovšem povinností obecných soudů, aby své závěry o tom, zda jde či nejde o nové důkazy nebo skutečnosti, podmiňující znovuotevření trestního procesu, náležitě a logicky odůvodnily.
V projednávaném případě okresní soud v řízení o návrhu na povolení obnovy vyhověl návrhu stěžovatele a přibral znalkyni MUDr. B., která dle dostupné zdravotnické dokumentace a z připojeného spisu učinila psychiatrické závěry k osobě poškozené, jež v roce 2003 ukončila svůj život sebevraždou. Okresní soud se těmito závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval. Vzal přitom v úvahu znalkyní uváděné změny osobnosti poškozené, k nimž došlo na základě její alkoholové závislosti, i její hospitalizaci na psychiatrii. Zároveň však okresní soud zdůraznil skutečnost, že zdravotnická dokumentace, na jejímž základě byl znalecký posudek vyhotoven, je datována teprve od prosince roku 2002, tedy více než dva roky poté, co došlo ke spáchání trestného činu, přičemž dřívější zprávy o zdravotním stavu poškozené nejsou k dispozici. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněl, že znalkyně v případě poškozené neshledala příznaky chorobné lhavosti či tendence k chorobné manipulaci s fakty. Soud připustil, že dle znaleckého posudku mohly být odpovědi poškozené ovlivněny alkoholovou závislostí a záporným vztahem ke stěžovateli. Zároveň však soud prvého stupně zdůraznil, že poškozená podala trestní oznámení na stěžovatele ihned po události, její výpovědi spolu korespondují, nerozcházejí se. Soud dále věnoval pozornost i dalším stěžovatelem uváděným skutečnostem ohledně chování poškozené, k nimž však rovněž docházelo až se značným časovým odstupem od doby, kdy mělo dojít k projednávané trestné činnosti. Soud prvého stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjadřoval k výpovědi svědků F. i k dalším důkazům, provedeným v předchozím řízení či v samotném řízení o obnově.
Ústavní soud v projednávaném případě uznává, že se v původním řízení v trestní věci stěžovatele jednalo o stav relativní důkazní nouze, kdy jediným přímým důkazem o vině stěžovatele byla výpověď poškozené. Ústavní soud však připomíná, že je zásadně ústavně souladné, pokud ve skutkově složitých případech obecné soudy některým důkazům či skupinám důkazů uvěří a jiným nikoliv, pokud přesvědčivým způsobem závěry vyloží. Tak je tomu i ohledně důkazů a skutečností posuzovaných z hlediska §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud konstatuje, že soud prvého stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vysvětlil, proč dle jeho názoru výsledky provedeného znaleckého posudku nesnižují věrohodnost výpovědi poškozené. Znalecký posudek obecný soud hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy, ať již byly provedeny v řízení o povolení obnovy či v pravomocně skončeném řízení v trestní věci stěžovatele. Soud prvého stupně dále náležitým způsobem vysvětlil, proč odmítl další důkazní návrhy stěžovatele, a to zejména proto, že se jednalo o výslechy svědků, kteří již vypovídali v hlavním líčení, popř. se jednalo o důkazy nadbytečné (výpověď policisty Č.), které nemohly ve věci přinést žádné nové skutečnosti. Krajský soud jako soud stížnostní se s těmito závěry soudu prvého stupně plně ztotožnil a své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti rovněž náležitě a obsáhle odůvodnil. Ústavní soud v uvedeném postupu obecných soudů neshledal, že by soudy porušily ústavně zaručená práva a svobody. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily na provedený důkaz názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá porušení práva na rovnost účastníků ve smyslu stěžovatelem citovaného článku 37 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu