ECLI:CZ:US:2007:3.US.727.06.1
sp. zn. III. ÚS 727/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Auto a.s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2006, č.j. 9 Co 934/2006-32, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2006, č.j. 53 Nc 10418/2004-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů ve výroku, kterým mu byla (jakožto oprávněnému v exekučním řízení) uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 53 Nc 10418/2004 se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2006, č.j. 53 Nc 10418/2004-19, byla zastavena nařízená exekuce proti povinnému (výrok I.), stěžovateli (oprávněnému) byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 939,- Kč (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). V odůvodnění usnesení uvedl, že podnět k zastavení exekuce podal soudní exekutor s tím, že se nepodařilo zjistit žádný postižitelný majetek povinného a též bylo zjištěno, že povinný byl ke dni 20. 12. 2005 (tedy po nařízení exekuce usnesením soudu ze dne 8. 10. 2004) vymazán z obchodního rejstříku vzhledem ku zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku, a tím pozbyl i způsobilost být účastníkem řízení. K otázce náhrady nákladů exekuce soudnímu exekutorovi v případě zastavení exekuce dle §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekučního řádu") soud dovodil, že je "nepřípustné přenášet důsledky nemajetnosti povinného na třetí osobu" (soudního exekutora) a oprávněný, i když jeho návrh na nařízení exekuce byl důvodný, musí nést riziko úhrady nákladů exekuce v případě, že tato zůstala pro nemajetnost povinného neúspěšná.
K odvolání oprávněného, jež směřovalo do výroku o nákladech exekuce, odvolací soud usnesením ze dne 13. 6. 2006, č.j. 9 Co 934/2006-32, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění usnesení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. I.ÚS 290/05, resp. tam formulovaný závěr, že je nepřípustné přenášet důsledky nemajetnosti povinného na třetí osobu (exekutora) s tím, že by odepření úhrady nákladů exekuce soudem bylo (s ohledem na jeho specifické postavení v tomto řízení) zásahem do jeho ústavních práv. Vzhledem k premise, že "náklady exekutora musí být nahrazeny", dovodil tudíž odvolací soud, že není možno jejich náhradu odmítnout s poukazem na subsidiární užití občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu) pro "nedostatek procesního zavinění" (§271 o.s.ř.); pro takový případ exekuční řád "zjevně stanoví jinak", když povinnost k jejich náhradě stanoví povinnému (§87 odst. 2, 3 exekučního řádu) a "není-li to možné", nese tuto povinnost oprávněný (§89 exekučního řádu). V posuzovaném případě, kdy exekuce byla zastavena pro nedostatek majetku povinného, jakož i z důvodu výmazu z obchodního rejstříku a ztráty jeho "způsobilosti" [§268 odst. 1 písm. e), h) o.s.ř.], je proto náhradu nákladů exekuce povinen poskytnout exekutorovi oprávněný.
Podaný výklad ustanovení §89 exekučního řádu (a jeho následnou aplikaci) obecnými soudy považuje stěžovatel za extrémní a svévolný; soudy podle něj pominuly tímto ustanovením dané diskreční oprávnění rozhodnout (dle svého uvážení) komu bude uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce, přičemž ani s touto "pravomocí nesmí soud nakládat libovolně", ale je "vázán obecnými principy právního státu", mj. povinností své rozhodnutí i řádně odůvodnit, což se však v daném případě nestalo. Aplikované ustanovení §89 exekučního řádu zakotvuje podle něj "výjimečné řešení" a mělo by být tudíž "vykládáno restriktivně"; k tomu, aby byla povinnost hradit náklady exekuce uložena oprávněnému musí proto být naplněny "další předpoklady"; pouhou argumentaci insolventností povinného - při nedostatku jiných okolností - považuje stěžovatel v této souvislosti za nedostatečnou. Z postavení soudního exekutora v exekučním řízení dovozuje, že tento "nevykonává pro oprávněného službu, nýbrž na základě svého pověření a v jeho rámci plní povinnosti státu"; z tohoto "úhlu pohledu" je třeba interpretovat i §3 exekučního řádu, jímž je (podle něj) založena "povinnost státu vůči osobě pověřené ....... poskytnout jí za výkon úřadu úplatu", přičemž stát tuto svoji povinnost ustanovením §87 exekučního řádu (jež je svojí povahou ustanovením sankčním) přenáší na povinného. Adresátem normy v ustanovení §3 exekučního řádu obsažené tudíž oprávněný být nemůže, aplikace §89 exekučního řádu a uložení povinnosti oprávněnému je možná jen tehdy, kdy "k sankcionování povinného povinností hradit náklady exekuce není důvod".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §89 exekučního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Předně nelze přisvědčit stěžovateli, jestliže subsidiární užití občanského soudního řádu (zejména jeho ustanovení §271 o.s.ř.) vůbec vylučuje, maje za to, že kritickou otázku nákladů exekuce lze posuzovat výlučně podle §89 resp. §3 exekučního řádu. Uvádí-li toto ustanovení, že soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, neplyne odtud nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kriterií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout. Tak je tomu právě proto, že tato kriteria jsou obsažena v ustanovení §271 o.s.ř., a že jsou způsobilá založit i povinnost oprávněného, je z jeho textu nabíledni.
Právě k otázce subsidiárního užití občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu) ve vztahu k náhradě nákladů exekuce se Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. III. ÚS 673/06, sp. zn. II. ÚS 576/06, sp. zn. IV.ÚS 53/06, sp. zn. IV.ÚS 114/06 a mnohá další) a především ve svém stanovisku ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatém postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu.
Zde Ústavní soud především konstatoval, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Podrobněji se plénum Ústavního soudu v přijatém stanovisku vyslovilo tak, že "za ústavně konformní považuje výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 [publ. v ASPI: 27487 (JUD)], v němž Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o.s.ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst. 1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány. V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu".
Pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, tudíž platí - ve smyslu řečeného - kriteria, obsažená v ustanovení §271 o.s.ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu) a pokud zhodnocením hledisek zde zakotvených (tedy z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. nikoliv povinnému, ale naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu.
V posuzovaném případě byla exekuce k návrhu oprávněného zastavena podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť se v jejím průběhu nepodařilo zjistit žádný majetek povinného, jež by mohl být výkonem rozhodnutí postižen, a současně též pro to, že povinný v průběhu exekučního řízení jako právní subjekt zanikl výmazem z obchodního rejstříku a ztratil tak způsobilost být účastníkem tohoto řízení [§268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ]. Sám nedostatek exekučně postižitelného majetku coby důvod zastavení exekuce je tradičně (a logicky) spojován s nákladovými důsledky, jež zatěžují povinného. Výjimkou však i zde bývají situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o.s.ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Je namístě též dodat, že požadavky "náležité opatrnosti" se vůči oprávněnému kladou přísněji, jestliže se s návrhem obrací do exekučního řízení, v němž se vznik dalších nákladů (oproti řízení o výkon rozhodnutí) dá očekávat.
I když odkazovalo na zjevně překonané rozhodnutí Ústavního soudu, je svým výsledkem usnesení odvolacího soudu interpretovatelné právě se zřetelem k vyslovenému požadavku "náležité opatrnosti" při podání návrhu na nařízení exekuce; na něj odvolací soud položil důraz tím, že uvedl, že "oprávněný musí při návrhu na provedení exekuce toto riziko (úhrady nákladů exekuce) s ohledem na možnosti povinného zvážit". Okolnost, že stěžovatel toho nedbal, je zjevná již toho, že návrh na nařízení exekuce podal více než dva roky poté, co byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.3.2002, č.j. 22 Cm 289/200-22, uložena povinnost k (vymáhanému) peněžitému plnění, a nakonec i poté, co byl povinný usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.9.2004, č.j. 24 Cm 113/2004-16, zrušen s likvidací. Na rizikové právní poměry povinného upozornila stěžovatele i soudní exekutorka, když poukazovala na to, že "z veřejně přípustné databáze obchodního rejstříku je zřejmé, že již od 26.4.2000 ... je povinný firmou bez jednatele, což by ... právnímu zástupci oprávněného mělo naznačit, že firma zřejmě nebude zcela funkční".
Lze tedy uzavřít, že v intencích již ustálené judikatury Ústavního soudu nejenže platí, že odpovědnost oprávněného za náklady exekuce - v obecné rovině - není vyloučena, nýbrž že celkový kontext daného exekučního řízení skýtá oporu i pro ten nákladový výsledek, jenž reflektuje splnění podmínek, kdy ji lze - konkrétně v osobě stěžovatele - založit.
Je též přiléhavé připomenout, že v nálezu ze dne 8.8.2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, posuzoval Ústavní soud obdobnou situaci (zániku povinného jakožto právního subjektu), a dovodil, že nebyl správný odvolacím soudem učiněný závěr, že "exekutor proto nemá na náhradu nákladů exekuce právo".
Shrnutím řečeného je tedy namístě konstatovat, že k závěru o porušení ohlášených ústavních práv stěžovatele tím, že mu byla - jako oprávněnému - rozhodnutím obecných soudů uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora, dospět nelze, resp. pro stěžovatelem prezentovaný názor opaku není spolehlivého argumentu.
Stěžovatelovy úvahy o nákladových povinnostech státu jsou ve sledovaných souvislostech bez významu.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu