ECLI:CZ:US:2007:3.US.729.06.1
sp. zn. III. ÚS 729/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 729/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gymnázium, Střední odborná škola a Vyšší odborná škola, spol. s r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006 č. j. 16 Co 164/2006-96, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 5. 2004 č. j. 18 C 378/2003-67, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení peněžité částky a úroku z prodlení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 21. 9. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006 č. j. 16 Co 164/2006-96, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 5. 2004 č. j. 18 C 378/2003-67 v právní věci žalobkyně původně označené 1. České tenisové gymnázium, Střední pedagogická škola a Vyšší odborná škola, spol. s r. o., později označené Gymnázium, Střední odborná škola a Vyšší odborná škola, spol. s r. o., (dále jen "stěžovatelka") proti žalovaným 1. J. M. a 2. D. M. (dále jen "žalovaní") o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit stěžovatelce částku 12 000 Kč společně s 8% úrokem z prodlení počínaje 1. 7. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I); dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok od bodem II).
Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalovaný ad 1 se dnem účinnosti rozhodnutí ředitelky stěžovatelky o přijetí ke studiu stal jejím studentem; jejich právní vztah je upraven zákonem č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s vyhláškou Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. 265/1996 Sb., kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jeho ukončování ve vyšších odborných školách, (dále jen "vyhláška"). Současně byl právní vztah mezi účastníky upraven v rámci jejich smluvní volnosti innominátní písemnou smlouvou ve smyslu §51 občanského zákoníku (smlouva o podmínkách studia na Vyšší odborné škole, obor cestovní ruch, uzavřená dne 6. 3. 2001; dále jen "smlouva"). Podstatou sporu byla otázka, zda mohl žalovaný ad 1 platně ukončit studium u stěžovatelky (pro jím tvrzenou nekvalitní výuku) před uplynutím tříleté doby, po kterou se stěžovatelka zavázala žalovanému ad 1 "studium na uvedené škole poskytovat". Obvodní soud pro Prahu 5 přisvědčil stěžovatelce, že ve smlouvě uzavřené mezi účastníky na dobu určitou nebylo sjednáno právo studenta vypovědět smlouvu či od ní odstoupit pro případ nedostatečné kvality výuky. Obvodní soud poukázal na to, že vedle smluvních ujednání o způsobech zániku studia je však třeba aplikovat také zákonná ustanovení upravující způsob ukončení studia na vyšší odborné škole. Podle §4 citované vyhlášky ve spojení s §27c odst. 1 školského zákona žák přestává být žákem školy na základě svého písemného oznámení řediteli, že zanechává studia, a to dnem uvedeným v písemném sdělení, nejdříve však dnem následujícím po dni, kdy bylo sdělení o zanechání studia řediteli doručeno. V souzené věci žalovaní v průběhu 2. semestru studia opakovaně svými dopisy oznamovali ředitelce stěžovatelky, že žalovaný ad 1 má v úmyslu ukončit studium, přičemž dle názoru obvodního soudu je rozhodující obsah těchto dopisů; na platnost takového úkonu nemá vliv ani skutečnost, že žalovaní písemná vyjádření formálně nazývali výpověď či odstoupení od smlouvy. Ze žalobních tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že písemné oznámení žalovaných jí bylo doručeno nejpozději dne 11. 4. 2002; žalovaný ad 1 proto (v souladu s §4 vyhlášky ve spojení §27c odst. 1 školského zákona) přestal být studentem stěžovatelky dnem následujícím, tj. dnem 12. 4. 2002. Obvodní soud dále poukázal na to, že poněvadž studium žalovaného ad 1 bylo ukončeno v průběhu 2. semestru, nemohla žalované ad 2 vzniknout povinnost přispět na studium žalovaného ad 1 školným ve výši 12 000 Kč za 3. a 4. semestr tak, jak se k tomu zavázala ve smlouvě. Uvedená povinnost nevznikla ani žalovanému ad 1, neboť ten se v uvedené smlouvě k placení školného nikdy nezavázal. Z dikce bodu III smlouvy totiž jednoznačně vyplývá, že k placení školného se zavázala pouze žalovaná ad 2 označená ve smlouvě jako ručitel.
Obvodní soud proto shledal žalobou uplatněný nárok na zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím nedůvodným a žalobu v plném rozsahu zamítl. Pro úplnost uvedl, že pokud ve smlouvě uzavřené mezi účastníky nebylo učiněno ujednání o zániku studia písemným oznámením řediteli školy, tedy způsobem upraveným v §4 vyhlášky ve spojení s §27c odst. 1 školského zákona, nelze z této skutečnosti dovodit, že se uvedené ustanovení obecně závazného předpisu na právní vztah mezi účastníky nevztahuje. Zákon v daném případě (vedle způsobů ujednaných ve smlouvě) stanoví další způsob zániku právního vztahu mezi účastníky; v opačném případě, tj. pokud by ujednání ve smlouvě vylučovalo použití uvedeného zákonného ustanovení, bylo by dle názoru obvodního soudu pro rozpor se zákonem neplatné.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) rozsudkem ze dne 11. 1. 2004 č. j. 21 Co 443/2004-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ačkoli si obvodní soud pro své rozhodnutí obstaral zásadně správná a postačující skutková zjištění, s jeho právním hodnocením souzené věci nelze souhlasit. Městský soud v této souvislosti prohlásil, že především je třeba vzít v úvahu, že "uvedený smluvní vztah lze do jisté míry přirovnat ke smlouvám, které upravuje občanský zákoník v části o spotřebitelských smlouvách, pro které platí princip vyváženosti vzájemných práv a povinností, což v dané věci konstatovat nelze. Naopak v ustanoveních týkajících se odstoupení od smlouvy stíhá smluvní pokuta pouze žalované, resp. žalovanou ad 2; smlouva nepočítá s tím, že by k porušení povinnosti mohlo dojít také na straně školy, kterou žádná sankce ve formě smluvní pokuty v obdobné výši vůbec nepostihuje. Dokonce i v případě, že se student nebo ručitel dostanou do nepříznivé finanční situace, která jim neumožní zaplatit školné, vzniká jim povinnost zaplatit smluvní pokutu několikanásobně vyšší než školné a o to vyšší, o co déle by trvalo studium". Ze smlouvy je také zřejmé, že závazky školy jsou stanoveny jen v rozsahu zákona, žádné nadstandardní plnění, jehož poskytování by odůvodňovalo případnou smluvní pokutu, zajišťováno není, kdežto závazky studenta pro případ odstoupení od smlouvy jej oproti škole (stěžovatelce) značně znevýhodňují. Odvolací soud proto dovodil, že takto nevyvážená smlouva nemůže být pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku platná. Proto ani závazek zaplatit školné za 3. a 4. semestr studia nemohl být neplatnou smlouvou založen, nehledě k tomu, že žalovaný ad 1 již v té době u stěžovatelky nestudoval. Přes odlišné právní posouzení je však rozsudek obvodního soudu zamítající žalobu věcně správný, a proto byl podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrzen.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2004 č. j. 21 Co 443/2004-83 napadla stěžovatelka předchozí ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 122/05. V ní především poukázala na diametrálně odlišné právní hodnocení případu soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neboť soud prvního stupně dovodil, že písemným oznámením o ukončení studia přestal být prvý vedlejší účastník studentem stěžovatelky (a to s poukazem na §4 vyhlášky - tj. oznámením o "zanechání" studia), a platnost smlouvy tím zanikla, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku. Stěžovatelka současně uvedla, že stejnou smlouvu s ní uzavřeli všichni studenti studující na předmětné škole; tato smlouva byla již vícekrát předmětem posuzování soudů, dosud žádným soudem však nebyl shledán rozpor této smlouvy s dobrými mravy vedoucí k její neplatnosti. Stěžovatelka poukázala příkladem na odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 3. 2002 č. j. 3 C 243/2001-54, ve kterém soud "dospěl k právnímu závěru, že smlouva, která byla uzavřena, se nepříčí dobrým mravům ..."; v téže věci ještě připomíná odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003 č. j. 31 Co 309/2003-83, který prohlásil, že smlouva "nebyla shledána odvolacím soudem jako neplatná, neboť z žádného z provedených důkazů nebylo možno dovodit, v čem by její neplatnost spočívala". Stěžovatelka dále uvedla, že pokud soud dovozuje rozpor s dobrými mravy, musí jednoznačně a konkrétně vyjádřit, v čem tento rozpor tkví a z jakých důvodů k tomuto závěru dospěl. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze prý tuto konkretizaci postrádá. Stěžovatelka nesouhlasila ani s (pouze obecným) přirovnáním smlouvy ke smlouvám spotřebitelským. Smlouva je uzavírána s každým studentem a s jeho ručitelem samostatně, za účasti obou stran na adrese školy, neobsahuje žádné ujednání, které by bylo v rozporu s požadavkem dobré víry ve smyslu §56 občanského zákoníku. Jedná se o klasickou dvoustrannou smlouvu. Pokud jde o smluvní pokutu, poukázala stěžovatelka na její funkci "paušalizace náhrady škody, která škole (stěžovatelce) vzniká v souvislosti se zanecháním studia studentem", neboť fixní náklady (spojené s předpokladem studia po celé studijní období) "musí být rozpočítány na počet semestrů a počet studentů, úbytek studentů tak znamená škodu, která je paušálně dána výší školného". Dle mínění stěžovatelky je tedy smlouva vyvážená, smluvní pokuta není trestem a je stanovena maximálně na výši školného po dobu platnosti smlouvy. Stěžovatelka dodala, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo pod záminkou ochrany slabší strany hrubě zasaženo do smluvní svobody jakožto základního principu soukromého práva v České republice. Domnívala se, že v souzené věci odvolací soud vyložil zákon tak extrémním způsobem, že významně porušil princip smluvní svobody chráněný čl. 1 Listiny. Stěžovatelka v dané souvislosti připomněla, že žalovaní, kteří s ní vstoupili do smluvního vztahu dobrovolně, by v takovém případě mohli náhle plnění smlouvy přerušit, aniž by to pro ně mělo jakékoliv odpovědnostní následky. Uvedený stav je prý nejen v rozporu s čl. 90 Ústavy, ale dosahuje takové intenzity, že - podle názoru stěžovatelky - Česká republika ve vztahu k němu nevykazuje znaky právního státu (čl. 1 Ústavy). Stěžovatelka se domnívala, že Městský soud v Praze svévolně odepřel ochranu jejím právům, a odepřel jí tak přístup ke spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Dne 17. 1. 2006 vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 122/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 14, str. 115), kterým rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2004 č. j. 21 Co 443/2004-83 zrušil. Ve svém rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně - aniž by byl před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem (odlišným od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 5) a aniž by jim umožnil se k němu vyjádřit - v podstatě vydáním překvapivého rozhodnutí porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu rozhodoval ve věci znovu Městský soud v Praze, který vydal dne 16. 5. 2006 nové rozhodnutí (rozsudek ze dne 16. 5. 2006 č. j. 16 Co 164/2006-96), kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v první řadě poukázal na závazný právní názor, který vyslovil Ústavní soud v předmětné věci. Dále odvolací soud dovodil, že za dané procesní situace a v souladu se smyslem argumentace Ústavního soudu není namístě rozsudek soudu prvního stupně rušit, neboť s aspekty možného právního hodnocení již účastníci byli seznámeni a v rámci dalšího odvolacího řízení dostali možnost se k němu vyjádřit. Odvolací soud dále dovodil, že soud prvního stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žaloba není důvodná. Dovodil, že smlouva je zjevně vybudována na konstrukci spočívající v tom, že jednostranným úkonem žáka byť odůvodněným nedostatky vytýkanými škole, smluvní vztah účastníků ukončit nelze, neboť škola je připravena žáka nadále vzdělávat, a proto požaduje zaplacení školného i za další školní rok, případně všechny zbývající školní roky. Odvolací soud přisvědčil, že specifický charakter soukromých škol vyžaduje i určitou smluvní úpravu vztahu mezi školou a žákem a že tato úprava může jít nad rámec úpravy zákonné, avšak takováto smluvní úprava nesmí být v rozporu se zákonem a s dobrými mravy. Odvolací soud dospěl k závěru, že §4 vyhlášky, upravující ukončení studia písemným oznámením žáka řediteli, že studia zanechává, dopadá i na školy soukromé, přičemž si ovšem lze představit, že aplikace tohoto ustanovení pro studium na škole soukromé může být smluvně (innominátní smlouvou) přiměřeně modifikována tak, aby úprava vyhovovala i ekonomickým potřebám soukromé školy. Odvolací soud však s odkazem na své předchozí rozhodnutí podotkl, že rozvržení práv a povinností ve smlouvě ze dne 6. 3. 2001 je naprosto nerovnoměrné. Možnost studenta ukončit studium na škole "odstoupením" pouze z důvodů sociálních a při přestupu na jinou školu při zaplacení smluvní pokuty prakticky ve výši plného školného do doby absolutoria, je předmětnou smlouvou podle odvolacího soudu omezena tak drasticky a sankcionována tak tvrdě, že se odvolací soud ztotožnil se svými závěry vyjádřenými v předchozím rozsudku, že smlouva je pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy v tomto ustanovení neplatná podle §39 občanského zákoníku. Podle této smlouvy student prakticky nemá žádnou možnost studium ukončit, aniž by škola získala plné školné za celou předpokládanou dobu studia, i když je řada jiných myslitelných důvodů pro ukončení studia, které život může přinést - např. důvody zdravotní, rodinné, stěhování, těhotenství apod., špatnou úroveň výuky nevyjímaje - které smlouva vůbec nepředpokládá. To vede podle odvolacího soudu k absurdnímu závěru, že student se ze smlouvy prakticky nemůže vyvázat, ať jsou jeho důvody pro ukončení studia jakékoliv. Takové pojetí, které v praktickém dopadu nutí studenta studovat tuto školu i proti jeho vůli, je dle závěru odvolacího soudu v rozporu nejen s §4 vyhlášky, ale i s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku a s právy zakotvenými v Listině, což smlouvu činí v uvedené pasáži neplatnou. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
III.
Ve své - v pořadí již druhé - ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu a je přesvědčena, že práva a povinnosti smluvních stran jsou ve smlouvě přibližně vyváženy, a tak nemůže být v žádném případě tato smlouva v rozporu s dobrými mravy. Ve smlouvě se stěžovatelka (škola) zavázala poskytnout žalovanému ad 1 vyšší odborné vzdělání v oboru cestovního ruchu. Tuto smluvní povinnost stěžovatelka nikdy neporušila a vždy byla připravena ji plnit. Jako protiplnění má stěžovatelka nárok na placení školného ve výši 12 000 Kč ročně, které se zavázala plnit žalovaná ad 2. Stěžovatelka má ze smlouvy povinnost zajistit žalovanému ad 1 vyšší odborné vzdělávání po celých šest semestrů, na které byla smlouva uzavřena. To s sebou nese nemalé náklady, jež je nutné rozpočítat na celých šest semestrů, a proto také stěžovatelka volí ve smlouvě prostředky, jež mají zajistit, že tyto náklady bude po celou dobu trvání smlouvy schopna uhrazovat. Jako soukromá škola dostává stěžovatelka pouze státní dotaci "na studenta", kterou lze použít jen na přímé náklady na vzdělání jen toho studenta, který se aktivně výuky zúčastňuje, a těmito přímými náklady jsou mzdy učitelů.
Stěžovatelka je přesvědčena, že oba žalovaní smlouvu podepsali na základě své pravé a svobodné vůle prosté omylu, rovněž smlouva v žádném případě nebyla podepsána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na základě uzavřené smlouvy má stěžovatelka oprávněná očekávání, která ze smlouvy vyplývají, soudy však tato oprávněná očekávání nebraly v úvahu a neposkytly jim ochranu. Obecné soudy podle stěžovatelky poskytly ochranu stavu, kdy fyzická osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům se může bez jakýchkoli odpovědnostních následků vyvázat ze smlouvy, kterou dobrovolně uzavřela a dobrovolně akceptovala sankce tam uvedené. Stěžovatelka poukazuje na princip smluvní svobody a povinnosti každého dostát tomu, k čemu se zavázal, který nejlépe odpovídá hodnotám, na nichž je založena koncepce soukromého práva v České republice (základní zásada "pacta sunt servanda"), která požívá i ústavní ochrany. Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze vyložil zákon tak extrémním způsobem, že výrazně porušil princip smluvní svobody chráněný čl. 1 Listiny. Napadený rozsudek podle stěžovatelky má za důsledek to, že subjekt, který dobrovolně vstoupil do smluvního vztahu s jiným subjektem, může náhle splnění smlouvy přerušit, aniž by to pro něj mělo jakéhokoliv odpovědnostní následky.
V napadeném rozsudku spatřuje stěžovatelka odepření spravedlnosti soudem, neboť Městský soud v Praze svévolně odepřel ochranu právům stěžovatelky a odepřel jí přístup ke spravedlnosti. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vůbec nevzal v úvahu, že žalovaní nabyli předmětnou smlouvou kromě práv také povinnosti, a že přirozeným následkem porušení každé smluvní povinnosti je vznik odpovědnostního vztahu. Napadené rozhodnutí podle stěžovatelky vede k výrazné nevyváženosti práv smluvních stran v tom, že osvobozuje jednu stranu smlouvy od odpovědnostních následků porušení smlouvy.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně mu však, s ohledem na jeho postavení při dohledu nad dodržováním ústavnosti, náleží posoudit, zda obecné soudy ve vlastním řízení či v rozhodnutích v nich vydaných nezasáhly při interpretaci právních předpisů do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Tak je tomu podle ustálené judikatury Ústavního soudu i tehdy, jestliže výklad právní normy je natolik extrémní, že vybočí z mezí stanovených ústavními předpisy, nebo jestliže právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Právě tak nelze připustit, aby z mezí stanovených ústavním zákonem vybočilo rozhodnutí založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak je tomu např. při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy" (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 126, str. 217).
Podle §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Citovaná ustanovení občanského zákoníku používají relativně neurčitý pojem "dobré mravy". "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 14, str. 383).
Citované ustanovení zákona tak poskytuje obecnému soudu možnost volné úvahy. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 126, str. 217).
Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy). Tak se v předmětné věci nestalo.
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud dále uvádí, že posouzení toho, zda právní úkon je v souladu s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, jako je tomu v daném případě, a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil (způsobil), či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Zásada smluvní volnosti se projevuje mj. v možnosti svobodně určit obsah smlouvy. I smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu však podléhá posouzení podle ustanovení §39 občanského zákoníku, a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že v předmětné věci nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Žalobou stěžovatelky se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Argumentaci Městského soudu v Praze tak, jak je rozvedena v rozsudku ze dne 16. 5. 2006 č. j. 16 Co 164/2006-96, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními (což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah). Postup Městského soudu v Praze v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Do závěrů obecného soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Ústavní soud proto uzavírá, že zákonem povolená úvaha obecného soudu v předmětné věci nevybočila z mezí stanovených ústavními předpisy, neboť provedená interpretace a aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku neporušila podstatu a smysl ústavně garantovaných práv a svobod. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky tedy v předmětné věci nedošlo.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.