ECLI:CZ:US:2007:3.US.740.07.1
sp. zn. III. ÚS 740/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. N., B) M. K., obou zastoupených JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové 2, ul. u Javorky 976, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 30. ledna 2007, č. j. 22 Co 222/2006-132, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích jako účastníka řízení a 1) Korado, a. s., 2) J. S., 3) L. Ž., 4) E. S. a 5) Z. M. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. března 2007, napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vydaný v řízení o žalobě vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem Korado, a. s., o zaplacení částky 164.826, 50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na majetku, a to ve výrocích, jímiž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení odvolacího. Stěžovatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o tom, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele na straně v řízení zcela neúspěšného žalobce, a tedy prostor pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Zejména pak za situace, kdy soud prvního stupně (jehož rozhodnutí bylo v meritu věci potvrzeno soudem odvolacím) žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť posoudil oba tvrzené nároky žalobce (na úhradu nákladů žalobce vzniklých při odhalování trestné činnosti stěžovatelů a náhradu nákladů zastoupení vzniklých při uplatňování svého nároku v adhezním řízení) jako nedůvodné a v druhém případě jako promlčené. Stěžovatelé se domnívají, že pohled na posuzování nároku na náhradu nákladů řízení v tomto případě není v souladu ani přímo se zákonem, ani s právy na obhajobu garantovanými Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle stěžovatelů nemůže být v řízení uplatněná námitka promlčení důvodem pro nepřiznání nákladů řízení, a pokud jde o přihlédnutí k osobním, majetkovým a dalším poměrům účastníků, žalobce na rozdíl od stěžovatelů je v ekonomické situaci naprosto nesrovnatelné. Stěžovatelé již byli za své skutky pravomocně odsouzeni a tresty vykonali. Domnívají se tedy, že v této souvislosti je zásadně nepřípustné je již nadále jakoukoliv formou zatěžovat a znevýhodňovat. V tomto ohledu považují závěr odvolacího soudu o tom, že svou trestnou činností zavdali příčinu soudního sporu, za nepřijatelný. Navíc uvedené výroky rozhodnutí odvolacího soudu považují za zcela překvapivé, na uvedenou změnu právního názoru nebyli stěžovatelé v řízení žádným způsobem upozorněni a argumentaci, na níž je rozhodnutí založeno, se v řízení aktivně nemohli bránit. Navrhují proto, aby oba napadené výroky rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud svým nálezem zrušil.
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 9 C 1033/2005, Ústavní soud zjistil, že 1) vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem podal dne 17. března 2005 žalobu proti oběma stěžovatelům a vedlejším účastníkům 2) - 5) v řízení před Ústavním soudem o zaplacení celkové částky 164.826,- Kč s příslušenstvím z titulu škody vzniklé trestnou činností žalovaných na majetku žalobce (krádež žalobcem vyráběných radiátorů) a škody, která žalobci vznikla tím, že uvedený nárok neúspěšně vymáhal v rámci trestního řízení (náklady na právní zastoupení). Rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 9 C 1033/2005-77, soud prvního stupně žalobu vůči jednotlivým žalovaným zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaných. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaní, mezi nimiž byli i oba stěžovatelé, byli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. června 2003, č. j. 4 T 42/2003-413, odsouzeni za spáchání trestného činu krádeže (v případě stěžovatelů pomoci k trestnému činu krádeže), a to ke škodě žalobce. Věcná škoda byla v průběhu trestního řízení reparována, s nárokem na náhradu další škody v částce 102.500 Kč (tuto částku vynaložil žalobce na úhradu předstíraného nákupu odcizených radiátorů) byl žalobce odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně shledal, že vynaložení peněžních prostředků je v příčinné souvislosti s úmyslnými trestnými činy žalovaných (včetně stěžovatelů) ve smyslu ust. §420 odst. 1 obč. zák. Návrh uplatněný v druhé části žaloby, jíž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení náhrady nákladů, jež vynaložil za zastoupení v adhezním řízení, soud posoudil jako příslušenství pohledávky ve smyslu ust. §120 odst. 3 obč. zák. Žalobě však soud nevyhověl, neboť shledal, že jde o nároky promlčené. O náhradě nákladů pak rozhodl v souladu s ust. §142 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání podanému žalobcem se věcí zabýval Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který v meritu věci napadené rozhodnutí potvrdil (byť věc po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně), ve výrocích o nákladech řízení rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a následně ani před soudem odvolacím. Odvolací soud dovodil, že předně není příčinná souvislost mezi náklady vynaloženými na předstíraný odkup odcizených radiátorů a jednáním (trestnou činností) žalovaných. Mezi těmito dvěma skutečnostmi dle odvolacího soudu samozřejmě lze nalézt určitou souvislost, ale není možné dospět k závěru, že trestná činnost žalovaných je v přímé a bezprostřední příčinné souvislosti s tím, že žalobce předal komisionáři peníze (na odkoupení radiátorů) a tyto mu nebyly vráceny zpět. Uplatněný nárok tak nelze posuzovat podle ustanovení o náhradě škody, bylo by však možné uvažovat o nároku z bezdůvodného obohacení - i tento je však promlčen. Ohledně nároku žalobce na náhradu nákladů zastoupení v adhezním řízení odvolací soud konstatoval, že nemůže jít o příslušenství pohledávky dle ust. §121 odst. 3 obč. zák., neboť v době vedeného trestního řízení proti žalovaným platila pro tyto náklady zvláštní právní úprava zakotvená v §§154 a 155 tr. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2003). I tento nárok, pokud vůbec vznikl (což dle odvolacího soudu nebylo prokázáno), je však již promlčen. Krajský soud pak přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. až IV. o nákladech řízení ve vztahu k jednotlivým žalovaným. Odvolací soud shledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. i když žalobce nebyl ve věci úspěšný, pro důvody zvláštního zřetele hodné. Tyto důvody spatřuje odvolací soud v povaze věci. Ačkoliv nebyla shledána přímá a bezprostřední příčinná souvislost mezi trestnou činností žalovaných a vznikem majetkové újmy na straně žalobce, zůstává skutečností, že určitá zprostředkovaná souvislost zde je a že bezpochyby žalovaní svou trestnou činností zavdali příčinu ke vzniku tohoto soudního řízení. Za této situace by podle odvolacího soudu bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby žalovaným měla být přiznána náhrada nákladů řízení. To navíc za situace, kdy jejich výše již v podstatě přesahuje výši uplatněného nároku. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Stejné rozhodnutí pak soud učinil i o nákladech řízení odvolacího.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelů přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Ústavní soud se proto necítí být povolán k tomu, aby se zabýval konkrétním výkladem §150 o. s. ř. a jeho aplikací obecným soudem. Ústavní soud má rovněž za to, že použití tohoto ustanovení bylo ze strany obecného soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem, a nelze tedy tvrdit, že by použití tohoto ustanovení bylo ze strany obecného soudu svévolným. Teorie i soudní praxe se totiž shodují, že pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. jsou významné nejen majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení, nýbrž i okolnosti, které vedly ke vzniku soudního řízení (viz Budeš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 674).
V daném případě je však situace specifická v tom, že poté, co soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů odvolací soud tak, že použil moderační oprávnění podle §150 o. s. ř., v čemž stěžovatelé spatřují porušení zásady dvouinstančnosti řízení.
Ústavní soud k tomu předně podotýká, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance je zaručeno pouze v oblasti trestního řízení v čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení, a to ani základní právo na spravedlivý proces, jak dovozují stěžovatelé.
Ústavní soud se již obdobnými situacemi v rozhodování obecných soudů ve své judikatuře nicméně zabýval, a to z pohledu možné překvapivosti rozhodnutí. V nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, č. 27, str. 255) shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se obecný soud nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně, a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval §150 o. s. ř. Jinak řečeno, ačkoliv nalézací soud účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení a tento účastník v odvolání zpochybňoval jeho výši, odvolací soud tomuto účastníkovi nepřiznal žádnou náhradu právě s odkazem na §150 o. s. ř. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz) pak Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu předtím, než moderační právo podle §150 o. s. ř. použije, dát účastníkům řízení prostor se k zamýšlené moderaci vyjádřit a případně navrhnout provedení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. V tomto konkrétním případě však Ústavní soud shledal i porušení základního práva (rovnosti účastníků řízení) při samotné aplikaci §150 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání opakovaně a zatímco v případě jedné strany sporu k okolnostem hodným zvláštního zřetele nepřihlédl, v případě druhé strany sporu ano.
Závěry vyplývající z těchto rozhodnutí však nedopadají na nyní posuzované rozhodnutí obecného soudu. Odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o. s. ř. vymezil způsobem, jemuž nelze upřít racionální základnu, a své rozhodnutí též adekvátně odůvodnil; nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné. Odvolací soud vzal v rovině výkladu §150 o. s. ř. v potaz i širší kontext soudního řízení, a tomu nelze ničeho - ústavněprávně - vytknout, jakkoliv to stěžovatelé vnímají ve vztahu ke svým nárokům na náhradu nákladů řízení za nespravedlivé.
Za protiústavní nelze přirozeně považovat ani postup odvolacího soudu, jestliže v rozhodnutí podle §222a odst. 1 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení jinak než soud prvního stupně; zde je naopak přiléhavé poukázat na to, že se stěžovatelům dostalo příležitosti se k procesnímu úkonu žalobce (tedy podanému odvolání), na jehož základě odvolacího soud rozhodoval, řádně vyjádřit a předestřít svoji oponenturu. O protiústavní porušení "zásady dvojinstančnosti", jak stěžovatelé dovozují, nemůže být řeč již vzhledem k zásadám, jež ovládají odvolací stadium občanskoprávního řízení (§201 a násl. o. s. ř.).
Přitom za situace, kdy Ústavní soud v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci §150 o. s. ř., bylo by formalistickým, pokud by trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu. Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. I. ÚS 148/02). Jinak řečeno, tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by formalistické výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka rozhodnutí obecného soudu zrušit.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu