ECLI:CZ:US:2007:3.US.753.07.1
sp. zn. III. ÚS 753/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem AK Partík a partneři, se sídlem Slezská 32, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 23 Co 479/2006-30, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel cestou ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým podle jeho názoru došlo k porušení článku 95 odst. 1 Ústavy.
Ke skutkové stránce předmětné věci stěžovatel uvádí, že po nařízení exekuce, jejímž provedením byl pověřen, bylo zjištěno, že povinný nevlastní žádný majetek vhodný ke zpeněžení, proto stěžovatel vydal podnět k zastavení exekuce, neboť se její další vedení jevilo s ohledem na dosavadní výsledek jako neefektivní a neúčelné.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 12. 7. 2006 č. j. 23 Nc 5443/2002-19 výkon rozhodnutí zastavil [podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], přičemž povinnému uložil (pod bodem II. výroku) povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 8 848,- Kč. Proti výše označenému výroku II. usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze shledal odvolání stěžovatele nedůvodným a usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
S tímto rozhodnutím odvolacího soudu není stěžovatel spokojen a v této souvislosti namítá, že ve shodě s judikaturou Ústavního soudu je třeba vzít v úvahu zásadu "úplatnosti výkonu exekuční činnosti", která úzce souvisí i se zásadou "nezávislosti exekutora" a zásadou "oficiality" výkonu exekuční činnosti. Stěžovatel poté obsáhle dovozuje, že pro určení nákladů exekuce je "vyloučeno subsidiární použití ustanovení uvedených v hlavě třetí o. s. ř., která upravuje náklady řízení v občanském soudním řízení, neboť exekuční řád zcela samostatně upravuje nejen druhy nákladů exekuce, ale i způsob jejich určení exekutorem a pro případ zastavení exekuce i možnost uložení náhrady těchto nákladů, a to včetně oprávněného".
Podle názoru stěžovatele tak údajně není vůbec možné uložit náhradu nákladů exekuce jiné osobě než oprávněnému. Je nezbytné rozlišovat, dovozuje dále stěžovatel, náklady exekuce ve smyslu ustanovení §87 exekučního řádu, tj. vlastní náklady exekutora a náklady oprávněného. Stěžovatel tvrdí, že v podstatě neexistuje zákonná (zcela spolehlivá) možnost, jak vyloučit riziko soudního exekutora neprovádět výkon exekuční činnosti bez přiměřené odměny, neboť např. výše požadované zálohy je limitována výší jeho odměny. Zajištění odpovídající odměny soudního exekutora by údajně mělo být i cílem rozhodování příslušného soudu při zastavení výkonu rozhodnutí, a to tak, že i v případě neúspěšné exekuce bude náklady exekuce platit oprávněný, "ať již její zastavení zavinil či nikoliv".
II.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 č. j. 23 Co 479/2006-30 se zjišťuje, že o odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 7. 2006 č. j. 23 Nc 5443/2002-19 rozhodl shora označený odvolací soud tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil dříve nařízenou exekuci, neboť povinný oprávněnému dlužnou částku uhradil, a to včetně nákladů předcházejícího řízení, takže právo přiznané exekučním titulem zaniklo a nemůže již být vymáháno. Soud prvního stupně současně rozhodl o povinnosti povinného uhradit stěžovateli na nákladech exekuce částku 8 848,- Kč, přičemž posledně uvedený výrok napadl stěžovatel řádným opravným prostředkem.
Odvolací soud poukázal na soudem prvního stupně správně aplikované ustanovení §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platí náklady exekuce soudnímu exekutorovi povinný. Dále zdůraznil, že stěžovatelem namítané ustanovení §89 exekučního řádu je v případě zastavení exekučního řízení možné aplikovat jen tehdy, pokud lze oprávněnému důvodně přičítat (procesní) zavinění na zastavení exekuce. Této zásadě odpovídá povinnost povinného hradit náklady exekuce, a to "bez ohledu na to, jestli v průběhu řízení vyšlo najevo, že je momentálně insolventní". Argument stěžovatele, že jako soudní exekutor vykonává svoji činnost za odměnu, shledal odvolací soud irelevantním zejména z toho důvodu, že rozhodnutím soudu přiznané náklady exekuce jsou samostatným titulem, který může stěžovatel využít v budoucnu, kdy majetkové poměry povinného mohou být příznivé.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí se zřetelem k tomu, že se již opakovaně zabýval obdobnými podáními jiných soudních exekutorů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1407/07, ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 1523/07 či ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 283/06); dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Případné pochybnosti o tom, zda oprávněný nemohl zavinit zastavení řízení svým postupem, byly dostatečně zkoumány a vyjasněny v odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů, přičemž stěžovatel správnost těchto zjištění nenapadá. Je zřejmé, že nesouhlas stěžovatele s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu v projednávané věci slouží k prezentaci polemických argumentů, jimiž se stěžovatel snaží zvrátit závěry Ústavního soudu vyslovené jak ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, tak i v celé řadě jiných rozhodnutí z něho argumentačně vycházejících. I když tedy stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jeho námitky nesměřují ve skutečnosti do oblasti případného procesního pochybení či vad rozhodování obecného soudu, které by zakládaly ústavněprávní rozměr jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, že náklady exekuce v případě jejího zastavení (v dané věci pro nemajetnost povinného) by měl hradit oprávněný, neboť pro takový právní závěr neexistuje opora v platném právním řádu České republiky. Jak Ústavní soud, tak i obecné soudy zastávají názor, že pro aplikaci ustanovení §89 exekučního řádu by v takové procesní situaci bylo opodstatnění pouze v případě, "lze-li oprávněnému přičítat procesní zavinění na jejím zastavení" (viz např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR k exekučnímu řádu sp. zn. Cpjn 200/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31), resp. nedostatek náležité opatrnosti oprávněného při podání návrhu na nařízení exekuce. Jestliže však oprávněnému není možné přičítat zavinění na tomto výsledku řízení, pak mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce, protože se ustanovení §89 exekučního řádu s ohledem na ustanovení §271 o. s. ř. v řízení neuplatní, ale postupuje se v režimu ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu (shodně viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006 sp. zn. 10 Co 931/2006).
Protože je stanovisko Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů exekuce stěžovateli dostatečně známé, v situaci, kdy je podávána ústavní stížnost stejného obsahu, neshledává Ústavní soud důvod k tomu, aby byly důvody rozhodování Ústavního soudu v předmětné otázce znovu v projednávané věci v plné šíři opakovány; naopak pokládá za zcela dostačující, aby pro krátkost odůvodnění odkázal na závěry Ústavního soudu podrobně rozvedené např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 360/06 či na jeho usnesení ze dne 20. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 267/06 (viz www.judikatura.cz), neboť jde o názory konstantní, na nichž není nutné ani nyní cokoli doplňovat nebo měnit.
Závěrem Ústavní soud ve shodě se závěrem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 1323/07 poznamenává, že v případě, že uložení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení bylo uloženo povinnému (za shora uvedené procesní situace), mohou sice pro aktuální majetkové podmínky (tedy pro nesolventnost povinného) nastat stěžovateli časově blíže neohraničené obtíže při nuceném vydobytí přiznaného nároku, nedochází však k odepření nároku a ke zmenšení stěžovatelova majetku ve smyslu článku 11 Listiny. Nelze totiž nemajetnost jednoho či druhého účastníka řízení, i s ohledem na skutečnost, že ve stejně obtížné majetkové situaci se může současně nacházet i oprávněný, považovat jednak za odepření soudem přiznaného nároku a především za stěžejní hledisko při rozhodování soudu, komu uložit povinnost hradit náhradu nákladů.
Protože Ústavní soud nezjistil oprávněnost tvrzení stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva a svobody, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu