ECLI:CZ:US:2007:3.US.759.06.1
sp. zn. III. ÚS 759/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., právně zastoupeného Mgr. I. Ž., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2005 č. j. 30 Ca 29/2004-90, a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006 č. j. 5 As 26/2005-135, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 10. 2006, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. 4. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2005 č. j. 30 Ca 29/2004-90, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006 č. j. 5 As 26/2005-135, a to pro porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006 č. j. 5 As 26/2005-135 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2005 č. j. 30 Ca 29/2004-90. Uvedeným rozsudkem ze dne 28. 2. 2005 č. j. 30 Ca 29/2004-90 Krajský soud v Plzni zamítl žalobu žalobce F. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti žalovanému Magistrátu města Plzně, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2004 č. j. STAV/4415/03, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany o vydání stavebního povolení na přístavbu osobního hydraulického výtahu k prodejně kancelářské techniky umístěné ve Farského ulici č. 6 na pozemku st. p. č. 1996 v k. ú. P.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z obsahu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni údajně vyplývá, že pokud stěžovatel není odborníkem ve stavebnictví, a pokud není odborníkem v tom, jak má přesně postupovat ve správním řízení a pokud nemá představu o tom, co mohou v budoucnu způsobovat nové stavby, nemá šanci uspět před správním orgánem, a dále před soudy uplatnit svoje práva na ochranu svého vlastnictví, neboť není schopen ve lhůtách, které jsou mu stanoveny, vznést námitky, které by zamezily tomu, aby byla porušována jeho práva. Pokud se stěžovatel dozvěděl o následcích, které nastaly až po uplynutí stanovených lhůt, nemá již možnost zvrátit daný stav, byť ve výsledku se jevící jako protizákonný. Stěžovatel uvádí, že neprotestoval proti stavbě prodejny papíru. Poté však zjistil, že tato prodejna byla postavena větší než původně předložené plány naznačovaly. Následně stěžovatel zjistil, že zároveň s prodejnou bude v těchto místech provozován velkoobchod, což mělo mít za následek, že k prodejně měly zajíždět dodávkové automobily. Poté stěžovatel zjistil, že místo dodávkových automobilů k prodejně zajíždí nákladní automobily nad 3,5 t. Následně se stěžovatel dověděl, že tato prodejna se rozšiřuje o nákladní výtah, který je celý prosklený a dále se dovídá od soudů, že proti všemu měl možnost protestovat prostřednictvím námitek při původním správním řízení. Stěžovatel uvádí, že všechny kroky, které se dějí na sousedním pozemku, znemožňují stěžovateli možnost plného užívání nemovitosti, čímž dochází k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny. Stěžovatel uvádí, že očekával, že jeho práva bude chránit stavební úřad, a je přesvědčen, že právě stavební úřad měl předpokládat všechny výše uvedené problémy. Stěžovatel předpokládal, že stavební úřad bude postupovat tak, že v zóně pro bydlení nebude povolovat stavby, které budou sloužit jako velkoobchod a velkosklad s tím rizikem, že tato stavba bude zasahovat do vlastnických práv sousedů okolních pozemků. Státní orgán měl podle stěžovatele rozhodovat vždy tak, aby nebyla porušena práva stěžovatele a na základě toho měly Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud stěžovateli vyhovět.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud při řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zkoumá, zda pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z obsahu uvedených ustanovení je zřejmé, že ústavní přezkum prováděný Ústavním soudem se vztahuje na předchozí rozhodnutí obecných soudů, resp. v dané věci správních soudů, včetně řízení, která k nim vedla. Není, jak již bylo uvedeno, třetí instancí, aby byl otevřen i pro tvrzení skutečností, které stěžovatel mohl a měl uplatnit v předchozích řízeních. Pokud se vyskytnou nové závažné argumenty, poskytuje mu pro jejich uplatnění soudní řád správní jiné zákonné prostředky v dostatečně dlouhých lhůtách.
V závěru odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Plzni správně podotkl, že prostor k nalezení shody či kompromisu mezi rozdílnými zájmy zainteresovaných zde byl pouze v době, kdy probíhalo správní řízení ohledně stavby provozovny. Žalobce ani jeho manželka se tohoto řízení aktivně neúčastnili a proti navrhované stavbě nic nenamítali. Poukaz žalobce na to, že ve stavebním řízení nevznášel připomínky, protože předpokládal, že dodržení rozsahu stavby a podmínek je povinně zkoumáno stavebním úřadem, nemůže změnit nic na tom, že toto právo jako účastník měl a nevyužil je. Teprve v rámci nového řízení se manželé Kotlárovi snaží dosáhnout eliminace důsledků provozu stavby, které pociťují jako obtěžující, což však není přípustné. Rovněž výhrady, které směřovaly proti přístavbě osobního hydraulického výtahu k prodejně, byly formulovány dosti obecně a v průběhu řízení před soudem ještě doplňovány o další, což však přísná dispoziční zásada, na níž je správní soudnictví vybudováno, nedovoluje. Žalobce nedokázal formulovat konkrétní tvrzení o tom, v čem se právě přístavbou osobního výtahu zhorší jeho podmínky bydlení. Ústavní soud dodává, že stěžovatel neformuluje konkrétní námitky ani nyní v ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud se se závěry Krajského soudu v Plzni ztotožnil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení, pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního krajský soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, neboť tyto závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Pokud stěžovatel v postupu orgánů veřejné moci spatřuje zásah do svých vlastnických práv, Ústavní soud tento názor nesdílí. Je věcí každého, aby dbal o ochranu svých práv. To v případě stěžovatele představovalo povinnost věnovat dostatečnou péči nejen soukromoprávním, ale i veřejnoprávním okolnostem, které se vztahovaly k jeho nemovitosti.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy, resp. správní soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu