ECLI:CZ:US:2007:3.US.761.06
sp. zn. III. ÚS 761/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. A. M., zastoupené Mgr. Jitkou Mannsbartovou, advokátkou v Brně, Moravské náměstí 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 781/2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 3 To 33/2006, a rozsudkům Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2005 a 23. 7. 2004, sp. zn. 6 T 206/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 10. 2006, doplněnou prostřednictvím právního zástupce podáním ze dne 15. 1. 2007, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených rozhodnutí, a to "pro zásah do práv zajištěných čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod". Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil §29 a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 T 206/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem uvedeného soudu ze dne 23. 7. 2004 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem dle §171 odst. 3 trestního zákona a odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. K tomu Ústavní soud dodává, že k odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 3 To 35/2005, zrušen výrok o souhrnném trestu a nově rozhodnuto tak, že se podle §37 trestního zákona upouští od uložení souhrnného trestu. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 731/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, odmítl. Stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího také ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 539/05, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 6 T 206/2003, byla stěžovatelka podle §288 odst. 3 trestního řádu per analogiam, v návaznosti na v předchozím odstavci uvedená soudní rozhodnutí (a v návaznosti na rozhodnutí vydaná v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 74 T 69/2003), odsouzena podle §171 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 14 měsíců. Napadeným rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 3 To 33/2006, byl na základě odvolání stěžovatelky předmětný rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a při nezměněném výroku o vině z rozsudků uvedených v předchozím odstavci byla stěžovatelka nově odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud touto ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nejednala v úmyslu mařit úřední rozhodnutí (jednalo se o rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 8. 2001, čj. 9 Nc 184/99-271, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 475/2001, jimiž byl upraven styk stěžovatelčina nezletilého syna s jeho otcem), a tedy že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu; existovaly zde totiž relevantní skutečnosti, které svědčily o tom, že její syn je svým otcem sexuálně zneužíván, přičemž stěžovatelka jen hájila jeho zájmy. V souvislosti s tím stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhla, resp. že se s nimi nevypořádaly, takže nebylo možno dospět k závěru, zda chování otce bylo závadné či nikoliv. Návrh na zrušení citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu stěžovatelka odůvodnila tím, že jejich uplatněním nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 2006.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu ze dne 23. 7. 2004, sp. zn. 6 T 206/2003. Toto rozhodnutí však, jde-li o výrok o vině, nabylo právní moci 8. 2. 2005, jde-li pak o výrok o trestu, ten byl nejprve zrušen rozhodnutím odvolacího soudu, poté bylo jak rozhodnutí soudu nalézacího, tak i odvolacího v daném ohledu zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 470/2005, (a to jako rozhodnutí "obsahově navazující" na - tímto usnesením dovolacího soudu zrušené - usnesení krajského soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 To 84/2004, a rozsudek okresního soudu ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 74 T 69/2003, jež ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a posléze bylo "nahrazeno" rovněž nyní napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 6 T 206/2003. Z uvedeného je patrno, že ta část rozsudku okresního soudu ze dne 23. 7. 2004, kde bylo rozhodnuto o trestu, již byla na základě pozdějších rozhodnutí obecných soudů zrušena, a tak Ústavní soud musí považovat - vzhledem k ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu - ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu per analogiam. Je-li touto ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 6. 10. 2006, napadán výrok o vině, pak nutno konstatovat, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo této doručeno dne 31. 3. 2005 a rozhodnutí o jejím dovolání dne 1. 8. 2005. Nutno připomenout, že v této části již bylo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího podrobeno přezkumu ze strany Ústavního soudu (viz výše).
V další části nelze než - dle názoru Ústavního soudu - považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích nemohly dopustit pochybení v rozhodování o vině, která jim stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká, z toho důvodu, že v napadených rozhodnutích rozhodovaly toliko o trestu. Za relevantní by bylo možno považovat pouze takové námitky, které se týkají rozhodování soudů o trestu, ty však stěžovatelka neuplatnila. Ostatně celou právní situaci stěžovatelce již vysvětlil dovolací soud ve svém, touto ústavní stížností napadeném usnesení, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, usn. č. 22). Možno dodat, že i kdyby byla ústavní stížnost důvodná, podmínky citovaného ustanovení by naplněny nebyly, neboť mezi tím, co je předmětem ústavní stížnosti, a napadenými zákonnými ustanoveními není žádná souvislost. Kromě toho se Ústavní soud v minulosti otázkou povinného právního zastoupení opakovaně zabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu