ECLI:CZ:US:2007:3.US.765.06.1
sp. zn. III. ÚS 765/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou AK se sídlem U Plynárny 99, 101 00 Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 149/2005-71 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 150/2005-68, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 10. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 149/2005-71, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 150/2005-68, a to pro porušení článku 2 odst. 3 Ústavy ČR, článku 11 a článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Společně s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil zák. č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen "zákon o mezinárodní pomoci") a to k datu zveřejnění tohoto nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 149/2005-71 byla zamítnuta kasační stížnost M. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2005 č. j. 10 Ca 70/2005-29. Tímto usnesením krajský soud odmítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2005 č. j. 223/05-0301-21, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výzvě Celního úřadu v Táboře ze dne 10. 12. 2004 č. j. 4898/04-0362-021, ve znění rozhodnutí o opravě ze dne 3. 1. 2005 č. j. 4898/04-0362-021/4. Touto výzvou celní úřad vyzval žalobce k zaplacení vykonatelného nedoplatku dle daňového výměru Hlavního celního úřadu ve Weidenu (Spolková republika Německo) ze dne 2. 7. 1999.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 150/2005-68 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2005 č. j. 10 Ca 79/2005-27. Tímto usnesením krajský soud odmítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2005 č. j. 223/05-0301-21/1, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výzvě Celního úřadu v Táboře ze dne 30. 12. 2004 č. j. 4898/04-0362-021/2, ve znění rozhodnutí o opravě ze dne 3. 1. 2005 č. j. 4898/04-0362-021/5. Touto výzvou celní úřad vyzval žalobce k zaplacení vykonatelného nedoplatku (úroku za období od 9. 1. 2000 do 8. 10. 2004) dle daňového výměru Hlavního celního úřadu ve Weidenu (Spolková republika Německo) ze dne 2. 7. 1999, ve spojení s platebním příkazem vydaným dne 28. 9. 2004 Hlavním celním úřadem v Regensburgu, filiálkou v Hofu.
V odůvodnění svých rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud nepochybil, pokud uzavřel, že těmito výzvami správce daně toliko vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek v náhradní lhůtě, protože splatnost daně nastala již dříve. Doručením výzvy se adresátova práva či povinnosti nemění a tím méně zakládají. Výzva je tedy pouze prvým úkonem daňové exekuce, tedy úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Není tak rozhodnutím ve smyslu ust. §65 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že odvoláním proti výzvě dle ust. §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. již nemůže daňový dlužník s úspěchem napadat rozhodnutí, které je exekučním titulem, tedy požadovat jakoukoliv změnu samotného daňového nedoplatku. Z toho důvodu se soud nemohl zabývat žalobcovými stížnostními body napadajícími daňový výměr (viz stěžovatelovy námitky neurčitosti, nedoručitelnosti a nesrozumitelnosti exekučního titulu). K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že pokud celní úřad v záhlaví rozhodnutí o opravě nesprávnosti původní výzvy uvedl aktuální žalobcovu adresu a datum jeho narození, rozhodně tím nedoplnil vlastní exekuční titul.
Na shora uvedených závěrech podle Nejvyššího správního soudu nic nemění ani skutečnost, že exekuční titul v přezkoumávané věci představuje výměr Hlavního celního úřadu ve Weidenu ze dne 2. 7. 1999. Dle ust. §6 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci se totiž doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného orgánu, ode dne obdržení úplné žádosti o vymáhání považuje bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice. Navíc z žádného ustanovení tohoto zákona neplyne, že by podle něj nebylo možno postupovat při vymáhání pohledávek z exekučních titulů vydaných před jeho účinností, pokud nejsou tyto pohledávky promlčeny. O retroaktivitu, tedy zpětné působení právní normy, podle Nejvyššího správního soudu rozhodně nejde, neboť uvedený zákon do otázky vyměření daňového dluhu žalobci nijak nezasahuje. Pomocí něho byly do českého právního řádu toliko plně implementovány zásady stanovené Směrnicí Rady 76/308/EHS ze dne 15. 3. 1976 ve znění Směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. 6. 2001, a to v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že při vydání výzvy nemohl celní úřad postupovat s odkazem na ust. §73 odst. 1 daňového řádu. Ustanovení §2 odst. 7 zákona o mezinárodní pomoci stanoví jasně pravidlo, že při uskutečňování mezinárodní pomoci se postupuje podle zákona upravujícího správu daní, pokud tento zákon nestanoví jinak. Tímto zákonem je v České republice v zásadě zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (daňový řád). Ostatně uvedené ustanovení obsahuje u pojmu "zákona upravujícího správu daní" odkaz na poznámku pod čarou, ve které je právě daňový řád citován na prvním místě. Celní orgány tedy dle tohoto právního předpisu postupovaly zcela po právu. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné, a proto je zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výzvou Celního úřadu v Táboře ze dne 10. 12. 2004 mu bylo sděleno, že Celní úřad Tábor ho považuje za dlužníka a bude po něm dluh vymáhat, a proto se toto sdělení dotýká jeho práva vlastnit majetek. Napadeným rozhodnutím bylo podle stěžovatele porušeno rovněž jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí Celního úřadu Tábor, resp. rozhodnutí Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2005 č. j. 223/05-0301-21, podléhá soudnímu přezkumu tak, jak toto rozhodnutí stěžovatele samo poučuje. Stěžovatel vysvětluje, že možnost odvolání proti výzvě správce daně zakotvená v ust. §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. je třeba vykládat tak, že daňový dlužník může namítat, že není daňovým dlužníkem, že exekuční titul není vykonatelný, nebo že exekuční titul je nicotný.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud pouze formálně posuzoval jeho kasační stížnost, důvodem odmítnutí je pouze formální označení právního aktu správcem daně a nezabýval se oprávněností státního orgánu vydat předmětnou výzvu, resp. odmítl se zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti samotné existenci a vykonatelnosti exekučního titulu, a takovýto formalismus je podle stěžovatele nutno považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že Celní úřad Tábor uvedením data narození nedoplňoval německý daňový výměr za situace, kdy německý daňový výměr postrádá datum narození daňového dlužníka a na uvedené adrese daňového dlužníka bydlí tři osoby stejného jména a příjmení. Stěžovatel je přesvědčen, že žádný právní předpis nedává oprávnění českému správci daně doplňovat zahraniční daňový výměr o datum narození, a pokud tak činí, dochází k rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR. V této souvislosti stěžovatel Krajskému soudu v Českých Budějovicích i Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že ani tyto soudy ve svých rozhodnutích neuvedly datum narození stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že dle ust. §1 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. není možné aplikovat tento zákon na vymáhání zahraničních daňových nedoplatků, protože nejsou příjmem žádného rozpočtu na území ČR. Stěžovatel nesouhlasí s vysvětlením Nejvyššího správního soudu, který se prý vypořádal s námitkou stěžovatele tak, že uvedl "odkaz na ust. §2 odst. 7 zák. č. 191/2004 Sb., jenž obsahuje odkaz na poznámku pod čarou, kde je uveden například právě zákon č. 337/1992 Sb.". Stěžovatel se domnívá, že nelze rozšířit působnost zákona č. 337/1992 Sb. na správu zahraničních daní pouhým uvedením odkazu na tento zákon v poznámce pod čarou v jiném zákoně. Stěžovatel je přesvědčen, že takovýto způsob změny rozsahu působnosti jakéhokoliv zákona je v rozporu s Ústavou ČR, a tedy je neplatný. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud se nedostatečně zabýval jeho námitkou ohledně retroaktivní účinnosti zák. č. 191/2004 Sb. Stěžovatel uvádí, že popsané námitky směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 149/2005-71 jsou totožné s námitkami směřujícími proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006 č. j. 1 Afs 150/2005-68, a proto na ně ve stručnosti odkazuje.
Společně s ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, neboť je přesvědčen, že tento zákon způsobuje nepřípustnou retroaktivitu v právních vztazích, na základě formálního řízení dochází k narušování právní jistoty.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů (v daném případě konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, je třeba konstatovat, že jsou zcela totožné jako v kasační stížnosti, a proto Ústavní soud odkazuje na velmi přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť považuje za duplicitní se k věci opakovaně vyjadřovat za situace, kdy mu přezkum napadených rozhodnutí z pozice "tzv. další odvolací instance" nepřísluší.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu. Právo na soudní ochranu však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona, ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení oprávněn vydat rozhodnutí, které je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, konkrétně stěžovatelem namítaného porušení článku 36 odst. 2 Listiny. Tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení článku 11 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení zák. č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na zrušení citovaného zákona, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 písm. b) a ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu