ECLI:CZ:US:2007:3.US.766.07.1
sp. zn. III. ÚS 766/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem ve Švihově, Komenského 188, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou v Klatovech 1, Randova 204/I., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 11 Co 674/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 3. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 11 Co 674/2005 (jeho výroku I, II a III), přičemž konkrétně brojila proti rozhodnutí tohoto odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se výroků I, III, V, VII, IX, XI, XIV, XVI, XIX a XX prvostupňového soudu. Stěžovatelka uvedla, že rozsudkem odvolacího soudu (výroky, které napadla) bylo porušeno její právo vlastnit majetek chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena její práva zakotvená v čl. 26, čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Ústavy, jakož i porušeny zásady dle čl. 1, čl. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Ze stěžovatelkou předloženého opisu napadeného rozsudku odvolacího soudu zjistil Ústavní soud, že proti výrokům II a III tohoto rozsudku odvolacího soudu, ve kterých bylo rozhodováno (mimo jiné) o výrocích XI a XVI rozhodnutí prvostupňového soudu, je přípustné dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (odvolací soud totiž ve výrocích II a III svého rozsudku změnil rozhodnutí prvostupňového soudu). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo (mimo jiné) rozhodováno o výrocích I, III, V, VII, IX, XIV, XIX a XX rozhodnutí prvostupňového soudu, je dovolání přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (tj. přípustnost dovolání závisí na úvaze Nejvyššího soudu).
Ústavní soud si dne 28. 5. 2007 (č. l. 8 spisu Ústavního soudu) vyžádal od Nejvyššího soudu zprávu, zda bylo v dané věci podáno dovolání, kterými účastníky řízení, a současně si vyžádal kopie podaných dovolání. Dne 11. 6. 2007 bylo Ústavnímu soudu sděleno (č. l. 9 spisu Ústavního soudu), že stěžovatelka (žalovaná v původním řízení) podala dovolání.
Z kopie dovolání stěžovatelky ze dne 22. 3. 2007 zjistil Ústavní soud, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu týkajícím se výroků I, III, V, VII, IX, XI, XIV, XVI, XIX a XX prvostupňového rozhodnutí. Dovolání stěžovatelka podala dle §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu.
Podle §75 odst. 1 ZÚS je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ZÚS); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 ZÚS).
Dle §72 odst. 4 ZÚS, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, brojící proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými došlo ke změně ve výrocích XI a XVI rozhodnutí prvostupňového soudu, je třeba vycházet z výše uvedeného §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 ZÚS. Ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv ve vztahu subsidiarity. Ústavní soud již několikráte konstatoval, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (tedy i obecných soudů). Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavní stížnosti proto patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak bylo již uvedeno, stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu také dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jestliže tedy před obecnými soudy probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatelka může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není zde důvod, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto (dovolací) řízení bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval. Není ani důvod, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím do vydání rozhodnutí v dovolacím řízení, neboť stěžovatelka může podat ústavní stížnost po doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§72 odst. 3 ZÚS).
Pokud jde o část ústavní stížnosti, brojící proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky I, III, V, VII, IX, XIV, XIX a XX rozhodnutí prvostupňového soudu, je třeba vycházet z interpretace výše uvedeného §75 odst. 1, ve spojení s §72 odst. 4 ZÚS. Z interpretace výše uvedených ustanovení ZÚS vyplývá následující. U mimořádného opravného prostředku (kterým je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Na straně druhé však takový mimořádný opravný prostředek lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 ZÚS). Podmínkou je pouze to, aby stěžovatel předchozí mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost).
Jak Ústavní soud již uvedl, stěžovatelka podala proti I. výroku odvolacího rozsudku souběžně s ústavní stížností také dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a probíhají tak paralelně dvě soudní řízení, ve kterých se stěžovatelka může domáhat svých práv. I v případě posouzení jejího dovolání Nejvyšším soudem jako nepřípustného (neshledá zásadní právní význam rozhodnutí) přitom stěžovatelce nebude odepřena možnost podat posléze ústavní stížnost (§72 odst. 4 ZÚS).
S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti k ostatním procesním prostředkům (§75 odst. 1 ZÚS), jakož i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nepřípustnou a v souladu s §43 odst. 1 písm. e) ZÚS ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu