ECLI:CZ:US:2007:3.US.772.06
sp. zn. III. ÚS 772/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, č.j. 1 Co 176/2006-56, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č.j. 34 C 97/2005-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 7, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), článcích 1 odst. 2, čl. 2 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V rozsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nepřiznáním osvobození od soudního poplatku a následným zastavením řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku bylo porušeno její právo na přístup k soudu a na soudní ochranu. Nesouhlasí s názorem, projeveným soudy při posuzování jejího návrhu na osvobození od soudních poplatků, že v zahájeném řízení o ochranu osobnosti jde o "zřejmě bezúspěšné uplatňování práva", a je přesvědčena, že napadená usnesení jsou "flagrantním zásahem" do práva na ochranu cti a dobré pověsti, chráněného článkem 10 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, č.j. 34 C 97, 98 a 99/2005-21, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č.j. 1 Co 17/2006-39, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce (zde žalobkyni) nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka požádala o "odročení" jednání do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, podané proti těmto rozhodnutím, a v soudem stanovené lhůtě poplatek nezaplatila. Městský soud proto řízení o stěžovatelčiných žalobách na ochranu osobnosti zastavil a Vrchní soud jeho usnesení podle §219 o.s.ř. potvrdil s připomenutím, že podle §79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek. Proti oběma posledně uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje stěžovatelčina ústavní stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
V usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 774/06, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnosti stěžovatelky proti obsahově shodným rozhodnutím týchž obecných soudů, jimiž bylo (a to z téhož důvodu) zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na ochranu osobnosti, vycházející ze shodného skutkového základu. Ústavní stížnost stejného obsahu kvalifikoval jako návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, ji odmítl.
Jelikož není žádného důvodu, aby nyní rozhodl jinak, Ústavní soud se uchýlil - ve smyslu shora vyložené zásady - i zde k ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.
Sluší se připomenout, že v daném stadiu řízení jsou již zcela bezvýznamné okolnosti, rozhodné pro hodnocení podmínek pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, včetně těch, jimiž stěžovatelka sledovala doložit, že její žaloba je důvodná. Relevantní je výlučně, že stěžovatelka nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek, ačkoli tuto povinnost (nepřiznáním osvobození) již nezvratně měla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu