ECLI:CZ:US:2007:3.US.795.06.1
sp. zn. III. ÚS 795/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., právně zastoupeného Mgr. J. T., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 Afs 123/2005-47, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2005 č. j. 15 Ca 106/2004-21, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004 č. j. 8124/150/03, spojené s návrhem, aby Ústavní soud uložil místně příslušnému finančnímu úřadu, aby vyslovil neplatnost platebních výměrů vydaných Finančním úřadem v Podbořanech ze dne 3. 1. 2003 č. j. 49/03/202970 až č. j. 53/03/202970, spojené dále s návrhem na zrušení ust. §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, a 4) Finančního úřadu v Podbořanech, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh, aby Ústavní soud uložil místně příslušnému finančnímu úřadu, aby vyslovil neplatnost platebních výměrů vydaných Finančním úřadem v Podbořanech ze dne 3. 1. 2003 č. j. 49/03/202970 až č. j. 53/03/202970 se odmítá.
III. Návrh na zrušení ust. §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 10. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 Afs 123/2005-47, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2005 č. j. 15 Ca 106/2004-21, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004 č. j. 8124/150/03. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud uložil místně příslušnému finančnímu úřadu, aby vyslovil neplatnost platebních výměrů vydaných Finančním úřadem v Podbořanech ze dne 3. 1. 2003 č. j. 49/03/202970 až č. j. 53/03/202970. Napadenými rozhodnutími byl podle stěžovatele porušen čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh, aby Ústavní soud zrušil ust. §5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími Finančního úřadu v Podbořanech ze dne 3. 1. 2003 č. j. 49/03/202970 až č. j. 53/03/202970 byl stěžovateli sdělen předpis penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996, 1997, 1998, 2000 a 2001. Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, která byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004 č. j. 8124/150/03 zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2005 č. j. 15 Ca 106/2004-21 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 Afs 123/2005-47 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl registrován k dani podle svého tehdejšího trvalého bydliště u Finančního úřadu v Ostrově nad Ohří. Tento správce daně vydal dne 14. 10. 2002 rozhodnutí o ukončení platnosti osvědčení o registraci č. j. 40722/02/129970. Toto rozhodnutí správce daně však stěžovatel považuje za neplatné, protože vychází z rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 9. 2002 č. j. 522/90223/2002, které však nebylo k 31. 10. 2002, tedy ke dni účinnosti rozhodnutí o ukončení platnosti osvědčení o daňové registraci ve smyslu ust. §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků účinné, protože nebylo řádným způsobem doručeno. Řádným doručením je podle stěžovatele doručení zástupci ve smyslu ust. §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Napadené platební výměry tak měl vydat Finanční úřad v Ostrově nad Ohří a nikoli Finanční úřad v Podbořanech.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Finanční úřad v Ostrově nad Ohří svým rozhodnutím o ukončení platnosti osvědčení o registraci k 31. 10. 2002 realizoval rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti, které k tomuto datu neexistovalo, resp. nebylo pravomocné, neboť rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti se stalo pravomocným až dne 7. 11. 2002. Stěžovatel je toho názoru, že bylo na Finančním úřadu v Ostrově nad Ohří, aby rozhodl o ukončení platnosti osvědčení o registraci ke kterémukoli datu po 7. 11. 2002. Jestliže tak neučinil, je sám nadále místně příslušným správcem daně. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že předmětné platební výměry vydal správce daně, který k tomu nebyl příslušný, totiž Finanční úřad v Podbořanech, a jsou tedy neplatné. Podle stěžovatele byl tímto postupem porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého je daně možno ukládat jen na základě zákona.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhuje zrušení ust. §5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, neboť je toho názoru, že uvedené ustanovení je protiústavní, neboť oprávnění delegovat místní příslušnost nedává dotčené osobě možnost se k delegaci vyjádřit. Správce daně vyššího stupně na základě tohoto oprávnění rozhoduje o návrhu správce daně, aniž by měl povinnost vyžádat si k argumentům jím uváděným vyjádření dotčeného daňového subjektu a dotčený daňový subjekt nemá právo se k tvrzením, na jejichž základě je rozhodováno o jeho právním postavení, jakkoli vyjádřit. Správce daně vyššího stupně může v tomto směru rozhodovat bez jakéhokoli omezení. V uvedeném spatřuje stěžovatel protiústavnost. Správce daně podle stěžovatele navrhne delegaci místní příslušnosti na základě skutečností, které daňový subjekt nezná a nemá možnost se k nim vyjádřit či je vyvracet. Na základě tohoto návrhu je mu pak změněna místní příslušnost a daňový subjekt je tak zatěžován více než je nutné a je nucen k něčemu, co mu zákon neukládá, totiž činit to, co by činit nemusel, kdyby mu byl ponechán správce daně příslušný podle zákona. Podle stěžovatele tedy jde o problém souladu ust. §5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků s článkem 2 odst. 3 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že platební výměry vydané Finančním úřadem v Podbořanech dne 3. 1. 2003 jsou neplatné, a to z toho důvodu, že byly vydány místně nepříslušným správcem daně. Stěžovatel je přesvědčen, že vydáním napadených rozhodnutí (platebních výměrů a navazujících rozhodnutí finančního ředitelství a obecných soudů) došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého je daně možno ukládat pouze na základě zákona.
V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 27. 7. 2006 č. j. 7 Afs 123/2005-47, Nejvyšší správní soud k této námitce stěžovatele poukázal na to, že smyslem ust. §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je umožnit vydání osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených základních náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Ve vztahu k rozhodnutí o ukončení platnosti osvědčení o registraci ze dne 14. 10. 2002 však stěžovatel žádný z důvodů, který by měl ve smyslu ust. §32 odst. 2 a odst. 7 zákona o správě daní a poplatků za následek neplatnost tohoto rozhodnutí, neuvedl. Skutečnost, že v rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti bylo uvedeno datum, k němuž dochází ke změně místní příslušnosti, které předcházelo datu, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, nemůže být důvodem neplatnosti rozhodnutí o ukončení platnosti osvědčení o registraci. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud nato, že určení dne, od kterého přechází místní příslušnost na nového správce daně, má v rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti význam proto, aby mohla být přeregistrace, tj. úkony jak dosavadního správce daně, tak nového správce daně podle ust. §33 odst. 14 zákona o správě daní a poplatků, do tohoto data řádně provedena. Bylo-li tedy rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, podle něhož se místní příslušnost deleguje od 1. 11. 2002, řádně doručeno zástupci stěžovatele dne 7. 11. 2002, přičemž doručení dne 11. 10. 2002 stěžovateli nemohlo vyvolat žádné právní účinky, nelze z těchto skutečností dovodit, že napadené platební výměry ze dne 3. 1. 2003 byly vydány nepříslušným správcem daně. Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.
0S ohledem na povahu námitek obsažených v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecných soudů, přičemž zvolil argumentaci obsahově totožnou s argumenty, jež vznesl již v řízení před těmito orgány. Ústavní stížnost je tak svým obsahem spíše nesouhlasnou polemikou se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, včetně aplikace a výkladu jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje. Jeho úlohou je jen posouzení toho, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Nelze rovněž přehlédnout, že ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti formálně napadá platební výměry vydané Finančním úřadem v Podbořanech ze dne 3. 1. 2003 a na ně navazující rozhodnutí, ve skutečnosti jeho ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 9. 2002 č. j. 522/90223/2002 o delegaci místní příslušnosti, které podle jeho názoru nebylo k 31. 10. 2002, tedy ke dni účinnosti rozhodnutí o ukončení platnosti osvědčení o daňové registraci ve smyslu ust. §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků účinné, protože nebylo řádným způsobem doručeno. Namítaný nedostatek se týkal výhradně způsobu doručení rozhodnutí o delegaci, nikoliv jeho obsahu z toho hlediska, že by snad postrádalo některou ze základních náležitostí uvedených v ust. §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Ve vydání uvedeného rozhodnutí Ministerstvem financí spatřuje stěžovatel porušení ústavnosti, neboť ust. §5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, na základě kterého bylo toto rozhodnutí vydáno, odporuje článku 2 odst. 3 Listiny, a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil. Z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by proti rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti stěžovatel jakýmkoli způsobem brojil již dříve, např. samostatnou ústavní stížností.
Ustanovení §5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků umožňuje, aby na návrh daňového subjektu nebo z podnětu správce daně, správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegoval místní příslušnost ke správě daně na jiného, pokud shledá důvody takového návrhu opodstatněnými. S ohledem na dikci zákona ("může správce daně vyššího stupně nadřízený oběma správcům daně delegovat") je třeba mít za to, že je na vlastní úvaze správce daně vyššího stupně, zda místní příslušnost deleguje. Jediným omezujícím předpokladem pro připuštění je, že musí jít o postup opodstatněný. Rozhodnutí o tom, zda tomu tak je, není otázkou ústavnosti, a spadá proto výhradně do rozhodovací sféry příslušného správce daně. Toto rozhodnutí nemusí být podle ust. §32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků odůvodněno. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Je třeba totiž vzít v úvahu, že rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti je pouhým rozhodnutím, jímž se upravuje vedení správního řízení (srov. Kindl a kol.: Zákon o správě daní a poplatků, 1. vydání, 2002, str. 61) a zůstává zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Nemůže tak být na újmu práv účastníka řízení, který nadále má možnost svá práva v celém probíhajícím daňovém řízení chránit.
Pokud jde o námitky stěžovatele, které jsou zcela totožné jako v kasační stížnosti, odkazuje Ústavní soud na velmi přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť považuje za duplicitní se k věci opakovaně vyjadřovat za situace, kdy mu přezkum napadených rozhodnutí z pozice "tzv. další odvolací instance" nepřísluší.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil místně příslušnému finančnímu úřadu, aby vyslovil neplatnost platebních výměrů vydaných Finančním úřadem v Podbořanech dne 3. 1. 2003 č. j. 49/03/202970 až č. j. 53/03/202970, je třeba uvést, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu své kompetence musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, to znamená, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Ústavní soud má tedy Ústavou ČR a zákonem přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. Z uvedených důvodů byl nucen tento návrh podle ust. 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout.
K návrhu stěžovatele na zrušení ust. §5 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků pak Ústavní soud uvádí, že podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tento požadavek je v případě ústavní stížnosti, která napadá rozhodnutí obecného soudu, interpretován tak, že zákonné ustanovení, navržené ke zrušení, musí být aplikováno právě tímto soudním rozhodnutím.
Z rekapitulace věci vyplývá a je nesporné, že správní orgány ani obecné soudy, které v předmětné věci rozhodovaly, při svém rozhodování ustanovení, které je navrhováno ke zrušení, neaplikovaly a stěžovatel tak k návrhu na jeho zrušení není aktivně legitimován.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 písm. b) a ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu