ECLI:CZ:US:2007:3.US.808.07.1
sp. zn. III. ÚS 808/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MALYSH, s. r. o., se sídlem Vrané nad Vltavou, V Ouvozcích 352, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2004, čj. 8 Cmo 281/2003-123, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2003, čj. 48 Cm 20/2002-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 23. 3. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, kopií napadených rozsudků a kopie usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2006, čj. 32 Odo 37/2005-157, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Okresní soud v Plzni zamítl rozsudkem ze dne 30. 7. 2003, čj. 48 Cm 20/2002-85, žalobu stěžovatelky (kupující) na zaplacení částky 255 455,- Kč s příslušenstvím, představující vrácení kupní ceny (jako bezdůvodné obohacení žalovaného - prodávajícího) po stěžovatelčině odstoupení od smlouvy a náhradu škody vzniklé v souvislosti s dodávkou vadného zboží (náklady na dopravení zboží do Ruska a na posouzení vad zboží). Obecný soud dospěl, na základě skutečností zjištěných při dokazování (kupní smlouva s dodací doložkou EX WORKS ad.) a při aplikaci §428 odst. 1 písm. b), odst. 2, §427 odst. 1 a 2 a §441 odst. 1 obchodního zákoníku, k závěru, že stěžovatelka nesplnila (při převzetí zboží) svou povinnost prohlédnout zboží, ačkoliv to bylo možné (ruský odběratel později prohlídku před konečnou distribucí provedl), vytkla vady zboží opožděně (zboží převzala mezi 10. a 12. 7. 2000, reklamace ruského odběratele dopisem ze dne 10. 8. 2000, odborný posudek Mosexpertízy po kontrole ve dnech 7. a 8. 8. 2000, reklamace stěžovatelky dopisem ze dne 11. 9. 2000, tj. až měsíc po reklamaci ruského odběratele a posudku Mosexpertízy), a nebyla tak oprávněna odstoupit od smlouvy. Proto jí soud uplatněný nárok na vrácení kupní ceny ani nároky z vad zboží nepřiznal (žalovaný dle §428 odst. 2 obchodního zákoníku vznesl námitku). V souladu s §384 odst. 1 obchodního zákoníku soud stěžovatelce nepřiznal ani právo na náhradu škody, jelikož ta by, dle prvostupňového soudu, v případě provedení včasné prohlídky zboží nevznikla.
Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Uvedla, že prohlídku při přechodu nebezpečí škody na zboží neprovedla, avšak její nároky z vad zboží nezanikly, neboť dané vady nemohly být způsobeny přepravou. Dle stěžovatelky měl soud aplikovat §428 odst. 3 obchodního zákoníku, neboť s ohledem na prokázanou úroveň výstupní kontroly u žalovaného musel žalovaný o vadách vědět již v době dodání zboží. Soud měl namísto §428 odst. 1 písm. b) (dle stěžovatelky v dané věci neaplikovatelného) aplikovat §428 odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku (tvrdila, že vady vytkla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistila).
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, čj. 8 Cmo 281/2003-123, tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil. Za účelem rozhodnutí o nároku na vydání bezdůvodného obohacení posuzoval, zda stěžovatelka právem odstoupila od smlouvy a dospěl k závěru, že nikoliv. Uvedl, že stěžovatelka neprokázala, že by vady vytkla včas [bez ohledu na podřazení věci pod §428 odst. 1 písm. a), nebo b) obchodního zákoníku]. Dospěl k závěru, že stěžovatelka se o vadách dozvěděla z dopisu ruského odběratele ze dne 10. 8. 2000 a vady tedy měla vytknout bez odkladu poté, nikoliv až po prohlídce zboží nezávislým subjektem (tj. její notifikace vad dopisem ze dne 11. 9. 2000 je opožděná). Její práva z odpovědnosti za vady se tak stala nevymahatelnými. Stěžovatelka tedy, dle odvolacího soudu, nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy (§441 odst. 1 obchodního zákoníku) a nelze jí ani přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení. Rovněž ohledně nepřiznání práva na náhradu škody se odvolací soud ztotožnil s prvostupňovým soudem. Uvedl, že stěžovatelka neprokázala vznik a výši škody. Souhlasil se závěrem, že s ohledem na neprovedení prohlídky zboží před expedicí má stěžovatelka nést následky tohoto jednání (resp. opomenutí).
Proti odvolacímu rozsudku podala stěžovatelka dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu z důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Nesouhlasila se závěrem o opožděnosti oznámení vad zboží a uvedla, že s ohledem na povahu zboží a jeho zabalení do kartonů byla povinna provést jeho prohlídku až po dodávce svému ruskému odběrateli (neměla faktickou možnost zboží prohlédnout). Uvedla, že vady oznámila ihned poté, kdy jí byly vytknuty ruským odběratelem. Namítla také, že soud neposuzoval včasnost vytknutí vad dle obchodních zvyklostí (§1 odst. 2 obchodního zákoníku). Dále uvedla, že její nároky z vad nezanikly, neboť žalovaný musel o vadách vědět, a poukázala na §427 odst. 3 a §428 odst. 3 obchodního zákoníku. Namítla dále i neprovedení důkazu o doručení dopisu ruského odběratele ze dne 10. 8. 2000 stěžovatelce a nepoučení stěžovatelky dle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, neboť dospěl k závěru, že odvolací rozhodnutí nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam. Ztotožnil se se závěrem o opožděnosti oznámení vad zboží [§428 odst. 1 písm. a) a b), §427 odst. 1 obchodního zákoníku]. Uvedl, že povaha zboží umožňovala stěžovatelce alespoň namátkovou kontrolu; z dokazování také vyplynulo, že žalovaný u jiných kupujících provedení kontroly umožnil. Lhůta k oznámení vad stěžovatelce běžela, dle dovolacího soudu, od okamžiku, kdy mohla zboží prohlédnout. Ta však vady neoznámila bez zbytečného odkladu, ale opožděně. Dovolací soud souhlasil s námitkou stěžovatelky stran §428 odst. 3 obchodního zákoníku, avšak poukázal na to, že toto ustanovení nemá vliv na aplikaci §441 odst. 1 obchodního zákoníku, proto stěžovatelka neměla právo odstoupit od smlouvy a nemá tedy ani právo na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně uplatněného nároku na náhradu škody. S ohledem na nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud již nezabýval námitkou o vadách řízení.
V ústavní stížnosti lze vysledovat čtyři okruhy námitek.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry, že se o vadách zboží dověděla od ruského odběratele a ověřování pravdivosti tohoto tvrzení nezávislým subjektem je nepodstatné. V takovém případě by, dle stěžovatelky, lhůta pro vytknutí vad počala běžet dříve, než vady zjistila. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na "zákon", dle kterého prohlídka má být prováděna profesionálem - "při vynaložení odborné péče" [stěžovatelka mínila zřejmě znění §428 odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku], a nelze mít za to, že se dověděla o vadách pouze na základě oznámení ruského odběratele.
Dále namítla, že zboží mohlo být, vzhledem k povaze a místu určení, prohlédnuto až po dodávce ruskému odběrateli (poté, co vady vytkl ruský odběratel), protože při nakládce nebyla faktická možnost zboží prohlédnout (poukázala na nutnost aplikace druhé části věty v §427 odst. 1 obchodního zákoníku). Uvedla také, že soudy nezohlednily okolnosti dodávky (charakter celého obchodu) při posuzování, zda byly vady oznámeny včas, a rozhodovaly tak v rozporu s obchodními zvyklostmi (§1 odst. 2 obchodního zákoníku).
Stěžovatelka rovněž namítla, že již dopisem ze dne 21. 7. 2000 oznámila žalovanému, že ruský odběratel upozornil na vady zboží. Přestože samotné oznámení vad ruský odběratel provedl až dopisem ze dne 10. 8. 2000, bylo oznámení vad žalovanému provedeno včas.
Stěžovatelka konečně také opětovně uvedla, že vady nenastaly při přepravě, nýbrž byly způsobeny před přechodem nebezpečí škody na zboží na stěžovatelku a žalovaný o nich věděl (poukázala na §427 odst. 3 a na nutnost aplikace §428 odst. 3 obchodního zákoníku). Současně namítla, že soudy neústavně posoudily následky neprovedení prohlídky zboží, protože nároky z odpovědnosti z vad zboží nezanikly, nýbrž se dle §427 odst. 3 obchodního zákoníku změnily, přičemž vznik vad před přechodem nebezpečí škody na stěžovatelku byl prokázán.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Stěžovatelka v první námitce v podstatě polemizuje se závěry soudů o tom, který moment lze považovat za zjištění vad, resp. počátek lhůty pro vytknutí vad, a argumentuje nutností posouzení nezávislým subjektem. Danou otázkou se zabývaly všechny stupně obecných soudů v dané věci, své úvahy i závěry velmi podrobně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. V jejich postupu Ústavní soud neshledává libovůli či vybočení z ústavních kautel. Ústavní soud zejména podotýká, a to s poukazem na to, co bylo předmětem žalobního řízení (včasnost vytknutí vad, oprávněnost odstoupení od smlouvy), že ohledně stěžovatelkou namítané nutnosti posouzení vad profesionálem je možno odkázat již na rozhodnutí prvostupňového soudu, který konstatuje provedení reklamace stěžovatelkou až měsíc po reklamaci ruského odběratele a existenci posudku Mosexpertízy. V rámci této námitky nelze také odhlédnout od toho, že se, jak vyplývá z podrobného popisu v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu, jednalo o vady zjevné (křivé lepení etiket, rozdílné tvary a vady lahví).
Stěžovatelka dále namítla, že zboží mohlo být prohlédnuto až po dodávce ruskému odběrateli (soudy nezohlednily charakter obchodu - obchodní zvyklosti). Toto tvrzení bylo taktéž předmětem úvah všech tří obecných soudů v předchozích řízeních, soudy se s danou otázkou vypořádaly a zcela srozumitelně své závěry uvedly ve svých rozhodnutích (zejména č. l. 6 a 7 rozsudku prvostupňového soudu, č. l. 4 rozsudku odvolacího soudu a č. l. 4 usnesení dovolacího soudu). Dospěly jednak k závěru, že prohlídka po předání zboží byla možná (prvostupňový a dovolací soud), a zároveň, pokud prohlídka nebyla provedena hned po předání zboží, mělo dojít k vytknutí vad ihned po kontrole zboží u ruského odběratele a nebylo třeba odborného posudku. Ani v tomto případě Ústavní soud neshledal, že by závěry soudů byly v rozporu s provedenými důkazy, nebo že by se soudy dopustily libovůle. Taktéž v případě námitky o opomenutí obchodních zvyklostí (vznesena již v dovolání) neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že charakteru obchodu si byly vědomy a časovým hlediskem (tj. včasností vytknutí vad) i charakterem zboží a jeho obaly se řádně zabývaly.
Námitku o včasnosti vytknutí vad, s odkazem na dopis ze dne 21. 7. 2000, kterým mělo být žalovanému oznámeno, že ruský odběratel upozornil na vady zboží, je Ústavní soud nucen odmítnout pro její nepřípustnost. Ústavní soud již několikrát judikoval, že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i odvolání a dovolání), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka v odvolacím řízení (ani v dovolacím řízení) neuplatnila námitku, že vady zboží byly uplatněny již dopisem ze dne 21. 7. 2000 (z rozhodnutí všech tří soudů nevyplývá, že by tento dopis byl předložen, soudům znám, a že by se jím soudy zabývaly, ani to, že by stěžovatelka na tento dopis poukazovala v odvolání nebo dovolání), nedostal odvolací ani dovolací soud příležitost přezkoumat zákonnost postupu prvostupňového soudu z hlediska této námitky, kterou stěžovatelka uvádí až v ústavní stížnosti. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. její právo na spravedlivý proces.
Čtvrtou námitkou stěžovatelka poukázala na to, že vady nevznikly při přepravě, proto soudy měly aplikovat §428 odst. 3 obchodního zákoníku (žalovaný o vadách věděl). Tato námitka byla vznesena již v odvolání i dovolání. Prvostupňový a odvolací soud uvedly, že na základě zjištěných skutečností (dokazování) a §441 odst. 1 obchodního zákoníku, dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna od smlouvy odstoupit a nelze jí tedy přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení. Také Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval a své závěry i jejich odůvodnění uvedl stručně a srozumitelně ve svém rozhodnutí, kde rovněž upozornil na "rozdílný režim" §441 odst. 1 a §428 obchodního zákoníku. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se touto problematikou řádně zabývaly a s námitkou se vypořádaly. Ústavní soud dospěl k závěru, že nesouhlas stěžovatelky s neaplikací §428 odst. 3 obchodního zákoníku není důvodem ke kasaci předchozích rozhodnutí obecných soudů, neboť z hlediska předmětu řízení před obecnými soudy (tj. vydání bezdůvodného obohacení po odstoupení od smlouvy, nikoliv uplatňování nároků z vad zboží), je zřejmé, že stěžovatelka nemohla být případným pochybením při aplikaci §428 obchodního zákoníku (odst. 1 namísto odst. 3, ve vztahu ke konečnému rozhodnutí o předmětu řízení, dotčena na ústavně zaručených právech a svobodách.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu