ECLI:CZ:US:2007:3.US.809.06
sp. zn. III. ÚS 809/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, čj. 8 Aps 2/2006-95, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006, čj. 10 Ca 2/2006-55, a výzvě Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 8. 11. 2005, čj. 72928/05/105930/3913, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 26. 10. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů a výzvy správce daně. Dle tvrzení stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva domáhat se svých práv u soudu dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nebyla poskytnuta ochrana jeho práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a postup by mohl vyvolat i zásah do práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a předložených kopií napadených rozhodnutí a výzvy zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Dne 8. 11. 2005 vyzval Finanční úřad ve Strakonicích pod čj. 72928/05/105930/3913 stěžovatele k prokázání a vysvětlení některých skutečností rozhodných pro stanovení výše daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 a 2002. Stěžovatel výzvě vyhověl, avšak proti části výzvy označené jako ROK 2002 - bod 8 podal námitku, kterou správce daně rozhodnutím ze dne 22. 12. 2005, čj. 80302/05/105930/6382, zamítl.
Stěžovatel poté podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správce daně, kdy uvedl konkrétní námitky a tvrdil, že 8. bod výzvy porušuje jeho právo na ochranu svobodné sféry. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, čj. 10 Ca 2/2006-55, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny kumulativně všechny podmínky §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), pro poskytnutí soudní ochrany. Uvedl, že výzva je zásahem (pokynem), kterým však v daném případě nedošlo k přímému zkrácení na právech stěžovatele (plnění nebylo přímo vynutitelné), a při nevyhovění 8. bodu nehrozí stěžovateli sankce. Stěžovatelova odpověď na výzvu bude hodnocena správcem daně, a výsledek proto nelze předjímat.
Stěžovatel podal proti rozsudku kasační stížnost, ve které nesouhlasil se závěrem soudu, že výzvou není zkrácen na svých právech; uvedl, že požadavek na prokázání příjmu na výdaj - dar synovi považuje za směřující vůči stěžovatelově manželce (zjištění majetku manželky); namítl, že krajský soud nesprávně uvedl, že důvodem pochybností správce daně byly nepřesné odpovědi stěžovatele při zahájení kontroly; vytkl soudu nezjištění skutečného stavu věci, nezachování rovnosti stran (přejímání tvrzení správce daně), nerozhodnutí přednostně o návrhu na vydání předběžného opatření (porušení práva na spravedlivý proces) a neposouzení věci meritorně, nýbrž jen z hlediska zákonnosti.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2006, čj. 8 Aps 2/2006-95, kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se se závěry krajského soudu, že výzva nemůže zkrátit stěžovatele na jeho právech a jejím nevyhověním se stěžovatel nevystavuje riziku žádné sankce. Informaci o možných negativních důsledcích dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "ZSDP"), nelze považovat za zkrácení subjektivních práv stěžovatele. Ze skutečnosti, že stěžovatelovo chování v rozporu s výzvou může vyvolat nepříznivé rozhodnutí, nijak neplyne, že by sama výzva zasahovala do právní sféry stěžovatele. Druhou a třetí námitku stěžovatele označil Nejvyšší správní soud za irelevantní, resp. předčasnou (předbíhající posuzování správcem daně), dalším námitkám nepřisvědčil a příp. je též označil za blíže nespecifikované.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká krajskému soudu totéž, co v kasační stížnosti (s výjimkou nerozhodnutí přednostně o předběžném opatření) a navíc to, že soud nepovažoval předmětný zásah za "trvající". Nejvyšší správní soud pak dle stěžovatele nezohlednil, že zásah do práv je dán možným vyměřením daně pomocí pomůcek a také požadavkem sdělit údaje o majetku manželky stěžovatele. Nově stěžovatel uvedl, že oba soudy se nezabývaly ochranou osobních informací manželky a snachy stěžovatele, povinností stěžovatele zachovávat ochranu osobních údajů třetích osob, ani právem vlastnit majetek mimo společné jmění manželů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud neshledal, že by závěry Nejvyššího správního soudu učiněné ve vztahu k námitkám stěžovatele o porušení práva rovnosti stran, povinnosti soudu věc přezkoumat nejen z hlediska zákonnosti, ale i meritorně, o nezjištění skutečného (faktického) stavu věci soudem, a o nedůvodnosti vydání výzvy (kdy stěžovatel v podstatě tvrdí, že správce daně po jeho pravdivých odpovědích nemohl mít žádné pochybnosti), vybočovaly z ústavních kautel. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a své závěry řádně odůvodnil. S jeho závěry se Ústavní soud ztotožňuje a odkazuje proto dále na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
K výhradě stěžovatele, že krajský soud nesprávně dospěl k závěru o tom, že v daném případě nejde o zásah "trvající", postačí jen uvést, že tento závěr z rozhodnutí krajského soudu nevyplývá. Oba správní soudy shledaly absenci první a druhé podmínky stanovené v §82 s. ř. s. pro poskytnutí soudní ochrany, nikoliv však podmínky šesté, spočívající v "trvání" nebo "hrozbě opakování" zásahu (výzvy).
Stěžovatel dále namítl, že se správní soudy nezabývaly právem vlastnit majetek mimo společné jmění manželů. Tuto námitku vznesl jednak v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a jednak nespecifikoval proč a v jakém směru se soudy měly v dané věci touto otázkou zabývat. Námitku proto nebylo možno přezkoumat.
Stěžovatel opětovně tvrdí, že výzva představuje zásah do jeho práv, neboť jednak je v ní uvedeno, že pokud stěžovatel nebude na výzvu reagovat, může být daň vyměřena dle pomůcek, a jednak jsou v ní požadovány údaje o majetku manželky stěžovatele, které by měly být žádány nikoliv po stěžovateli, ale po ní. Nově v této souvislosti poukazuje na ochranu osobních údajů a "osobních informací" třetích osob, a na svou povinnost tuto ochranu zachovávat. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem správních soudů, že upozornění ve výzvě na možnost vyměření daně dle pomůcek nepředstavuje zásah do stěžovatelových práv, neboť nejde o sankci, která by byla přímo vynutitelná. Jedná se pouze o možný následek nereagování na výzvu, přičemž posouzení, zda budou splněny podmínky pro tento postup, bude záviset na úvaze správce daně. Stěžovatel přitom na výzvu již reagoval (vyjma bodu 8), proto nelze automaticky uzavřít, že bez odpovědi na bod 8 dojde k vyměření daně dle pomůcek. Samotnou výzvu pak správce daně vydal dle ZSDP, kde stěžovatele vyzval k prokázání (vysvětlení) konkrétních nesrovnalostí a poučil jej, že tak může učinit veškerými zákonnými důkazními prostředky. Správce daně touto výzvou nenutí stěžovatele k nějaké povinnosti nebo k omezení či zamezení jeho práv nebo práv třetích osob. Ústavní soud zde proto neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by mu bylo znemožněno domáhat se práv u nezávislého soudu. Stěžovatel po zamítnutí námitek podal žalobu a poté kasační stížnost ke správním soudům, které stěžovatelovy návrhy zamítly, avšak všemi námitkami se zabývaly a své závěry v rozhodnutích řádně a podrobně odůvodnily. Nelze zde tedy shledat svévolný postup a denegatio iustitiae.
Stěžovatel poukázal také na možnost porušení práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V tomto bodě však neuvedl, které z práv dle článku 11 měl na mysli (pouze snad z citace rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 144/2004-110 by bylo možno dovodit, že stěžovatel mínil právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku), a především ani netvrdil, že některé z těchto práv bylo porušeno, nýbrž uvedl, že by postup (orgánů veřejné moci) mohl k takovému porušení vést. Jedná se o nekonkrétní námitku (nespecifikováno čím mělo být právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku porušeno), která ani neobsahuje tvrzení o existujícím porušení ústavně zaručených práv.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), může ústavní stížnost podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo.
S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve vztahu k námitce o možném porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS a ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007