ECLI:CZ:US:2007:3.US.816.06
sp. zn. III. ÚS 816/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., t. č. ve vazební věznici, zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, se sídlem Svatojánské nám. 47, Trutnov, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 2 VZV 20/2006-271 a usnesení Policie České republiky, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, expozitura Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2006 ČTS: FIPO- 12/UL-D-2006,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 bod. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. §148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a pro trestný čin účasti na zločinném spolčení dle ust. §163a odst. 1 a odst. 2 tr. zákona. Proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která však byla napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze jako nedůvodná zamítnuta.
Jak Ústavní soud zjistil, je stěžovatel stíhán jako jedna z osob, které měly (zkráceně řečeno) v rámci svých podnikatelských aktivit organizovat výrobu a prodej produktu s obchodním názvem změkčovač epoxidových pryskyřic. Uvedený produkt měl však být záměrně vyráběn ve složení odpovídajícím požadavkům na motorovou naftu, a to s úmyslem krátit spotřební daň při uvedení takto vyrobené nafty do volného prodeje. Motorová nafta, záměrně nesprávně označená jako výše uvedený "změkčovač", byla od výrobce, společnosti SETADIESEL a. s., distribuována přes další spolupracující obchodní společnosti až na čerpací stanice a tam prodávána konečným spotřebitelům k pohonu motorových vozidel, aniž by z této nafty byla řádně odvedena spotřební daň, kterou je motorová nafta podle §1 a §45 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, zatížena. Obvinění se tohoto jednání podle policejního orgánu měli dopouštět soustavně a v úzké spolupráci, a to nejméně od února roku 2004 do současné doby, s úmyslem získávat finanční prospěch z prodeje nelegálně vyráběné motorové nafty.
Samotnému stěžovateli je policejním orgánem kladeno za vinu, že produkt označený uvedeným způsobem přepravoval automobilovými cisternami, přičemž jakožto dopravce byl do celého obchodu zapojen a srozuměn s tím, že přepravuje motorovou naftu a nikoliv uvedený změkčovač, který není předmětem daně, a to vše s úmyslem zajistit si podíl z finančního prospěchu získaného prodejem nelegálně vyráběné motorové nafty.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že trestní stíhání jeho osoby není důvodné a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nerespektovala zásady řádného procesu a zákonnosti (§2 odst. 1 tr. řádu), a to zejména vzhledem k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí podle §160 odst. 1 tr. řádu. Dále stěžovatel namítá, že příslušné orgány nepostupovaly v souladu s ust. §33 odst. 1 tr. řádu, podle nějž má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich. Dále stěžovatel argumentuje čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, podle nějž má obviněný právo na to, aby byl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
Stěžovatel tvrdí, že se usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání zaměřuje především na jeho spoluobviněné, když popisuje, jakým způsobem tyto osoby vyráběly a distribuovaly výše uvedený výrobek a jakým způsobem byla krácena spotřební daň. Stěžovatel namítá, že se o něm samém odůvodnění napadeného usnesení prakticky nezmiňuje, pouze se konstatuje, že zajišťoval přepravu zmiňovaného výrobku a s ostatními se "domlouval konspirativním způsobem a dělil se o výnosy vzniklé neodvedením daně". Stěžovatel namítá, že policejní orgán jeho trestní stíhání odůvodnil v podstatě tvrzením, že byl srozuměn s tím, že jiné osoby páchají trestnou činnost. Stěžovatel dále uvedl, že z napadeného usnesení není zřejmé, na základě kterých konkrétních skutečností a důkazů je dovozována tato jeho vědomost, čímž je mu znemožněno, aby se k takovým okolnostem mohl vyjádřit a bránit se proti nim. Stěžovatel uvádí, že prozatím nebyl s žádným takovým důkazem seznámen, aby se k němu mohl vyjádřit, přesto je proti němu vedeno trestní stíhání a dokonce byl vzat do vazby. Stěžovatel zdůraznil, že policejní orgán v napadeném usnesení sice charakterizoval subjektivní stránku trestného činu, jehož se stěžovatel měl dopustit, neuvedl však, na základě kterých konkrétních skutečností je zavinění stěžovatele dovozováno. Tím měla být podle stěžovatele porušena jeho minimální práva jako obviněného garantovaná ústavním pořádkem.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo průběžného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud proto zásadně nezasahuje ve věcech dosud pravomocně neskončených, kde lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem v dosavadním probíhajícím řízení. V přípravném řízení disponuje těmito přezkumnými prostředky především státní zástupce. Ústavní soud vždy uplatňoval největší zdrženlivost, přezkoumával-li ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává taková rozhodnutí po věcné stránce a nevyjadřuje se k jejich opodstatněnosti (srov. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, nález č. 105). Kasační intervence Ústavního soudu má v takové věci své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
V projednávaném případě Ústavní soud zkoumal, zda byla napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení náležitě odůvodněna a splňují-li zákonné požadavky podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud by svou kasační pravomocí zasáhl jen tehdy, pokud by zjistil naprostou libovůli při rozhodování či hrubý rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry příslušných orgánů.
Základ stěžovatelovy argumentace tvoří v dané věci tvrzení, že policejní orgán v odůvodnění svého usnesení o zahájení trestního stíhání neuvedl konkrétní skutečnosti a důkazy, z nichž bylo vyvozeno podezření z výše uvedené trestné činnosti. Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná o podezření ze závažné trestné činnosti páchané poměrně početnou skupinou pachatelů s relativně komplikovanou organizací. V případech, kdy je jediným usnesením policejního orgánu rozhodováno o zahájení trestního stíhání celé řady osob, je třeba posoudit, zda se lze z hlediska Listinou a Úmluvou chráněných práv obviněného spokojit s postupem, kdy jsou některým ze spoluobviněných věnována jen velice stručná místa v textu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud zde má na zřeteli nebezpečí, že by pochybením či libovůlí orgánů činných v trestním řízení byla k řadě stíhaných pachatelů připojena i osoba, jejíž trestní stíhání by nebylo dostatečně odůvodněno. Ústavní soud má zato, že v uvedených případech je třeba zkoumat text věnovaný v odůvodnění usnesení jednotlivým obviněným v kontextu popisu trestného jednání celé organizované skupiny. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí policejního orgánu nebylo ve vztahu k osobě stěžovatele dostatečným způsobem odůvodněno či neslo známky libovůle, resp., že by z něj nebylo lze vyčíst náležitosti podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu.
Z povahy věci nelze na samém počátku vyšetřování požadovat, aby orgány činné v trestním řízení formulovaly v usnesení o zahájení trestního stíhání kompletní popis rozdělení úkolů v organizované kriminální skupině a přesně charakterizovaly míru zapojení jednotlivých podezřelých. K odůvodnění trestního stíhání pro páchání určité trestné činnosti ve formě účastenství, popř. k zahájení trestního stíhání podezřelé osoby za účast na zločinném spolčení podle ust. §163a odst. 1 al. 2 tr. zákona postačí, je-li dána vyšší míra pravděpodobnosti, že se podezřelá osoba uvedené formy trestné součinnosti dopustila.
Pokud jde o důkazy, resp. zjištěné skutečnosti odůvodňující postup podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu, plyne v daném případě z napadených rozhodnutí, že podezření svědčící proti stěžovateli vyplývá v době vydání napadeného usnesení především z výsledků použití operativně pátracích prostředků podle ust. §158b a násl. tr. řádu. Při rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu postačuje tento postup k odůvodnění zahájení trestního stíhání, aniž by orgány činné v trestním řízení vykročily z mezí práva jednoduchého či ústavního.V určitých případech ani nelze důkazy jiného charakteru před zahájením trestního stíhání pachatelů vůbec opatřit. V projednávaném případě byly navíc poznatky o trestné činnosti celé skupiny podezřelých získané pomocí operativně pátracích prostředků ověřovány i dalšími cestami, zejména znaleckým posudkem z oboru chemie, náhodnými kontrolními odběry vzorků přepravované látky či získáváním informací od příslušných finančních úřadů, jak již uvedl státní zástupce v rozhodnutí o stížnosti.
Je možno souhlasit se stěžovatelem, že text napadeného usnesení policejního orgánu je s ohledem na počet stíhaných osob a spletitá skutková zjištění místy nepřehledně a ne dostatečně vhodně formulován. Při větším počtu obviněných osob, jež jsou stíhány jako spolupachatelé, resp. účastníci trestného činu, se ovšem v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání jen stěží lze vyhnout formulacím, jež popisují jednání společné všem či několika obviněným zároveň, aniž by bylo u každého z obviněných takové jednání samostatně popisováno. Ústavní soud tedy shledal, že v odůvodnění napadeného usnesení je náležitě a srozumitelně zachyceno, že stěžovatel měl jako jednatel společnosti VICTORY, s. r. o. spolu s dalšími osobami zajišťovat dopravu produktu označovaného jako změkčovač epoxidových pryskyřic v automobilových cisternách z objektu společnosti SETADIESEL, a. s. do SRN, kde docházelo k záměně dokladů a produkt byl beze změny dovážen zpět do stáčecích, popř. čerpacích stanic v České republice. V napadeném usnesení se jasně uvádí, že stěžovatel, stejně jako další dva dopravci, byl do trestné činnosti zapojen a srozuměn s tím, že ve skutečnosti přepravuje motorovou naftu, ze které měla být odvedena spotřební daň, a nikoliv již uvedený změkčovač epoxidových pryskyřic, který není předmětem daně, a to vše s úmyslem zajistit si podíl z finančního prospěchu získaného prodejem nelegálně vyrobené motorové nafty.
V napadeném usnesení se dále zřetelně uvádí, že všechny obviněné osoby, a tedy i stěžovatel, jednaly po vzájemné shodě, byly seznámeny s rozbory obchodované komodity, byla jim známa skutečnost, že z produktu nebyla odvedena spotřební daň, a že se jedná o skrytou výrobu a distribuci motorové nafty. Policejní orgán v odůvodnění napadeného usnesení vyloučil, že by se někteří obvinění, a tedy i stěžovatel, na uvedené trestné činnosti podíleli neúmyslně, resp. zůstávali neobeznámeni z nekalou podstatou transakcí, neboť se všichni obvinění, a tedy i stěžovatel, na uvedených kriminálních aktivitách podíleli delší dobu, což jejich nevědomost vylučovalo. Na jiném místě se v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že se podezřelé osoby, a tedy implicite i stěžovatel, domlouvaly konspirativním způsobem a dělily se o výnosy vznikající neodvedením daně. Je tedy zřejmé, že policejní orgán dostatečným způsobem popsal jak skutek, který je stěžovateli kladen na vinu, tak i jeho následek, a že k těmto skutkovým zjištěním dospěl na základě postupu prověřování podle §158 tr. řádu, zejména užitím operativních pátracích prostředků podle §158b a násl. tr. řádu.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, tato je policejním orgánem srozumitelným způsobem dovozována ze samotných skutkových zjištění, tedy ze způsobu, jakým měla být trestná činnost zločinného spolčení páchána, jenž zjevně vylučuje nevědomost či omyl ze strany stěžovatele. Stěžovateli rozhodně není policejním orgánem kladeno za vinu, jak se tvrdí v ústavní stížnosti, že by byl toliko "srozuměn s tím, že jiné osoby páchají závažnou trestnou činnost". Obvinění stěžovatele je založeno na tom, že stěžovatel se měl s uvedenými osobami na trestné činnosti aktivně a vědomě podílet a dělit se s nimi o nabytý zisk.
V dané fázi trestního řízení nelze při současném zohlednění všech ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele od policejního orgánu vyžadovat, aby v odůvodnění usnesení podle §160 odst. 1 tr. řádu podrobně rozváděl důkazní situaci odděleně u každého z obviněných. Jak již bylo zmíněno výše, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má předběžnou nemeritorní povahu. Došlo-li následně k vzetí stěžovatele do vazby, stalo se tak až po přezkoumání shromážděného spisového materiálu a slyšení stěžovatele soudem, jenž musel a po dobu trvání vazebního stíhání i nadále bude muset bedlivě zkoumat důvodnost trestního stíhání podle dovětku §67 tr. zákona. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádné vazební rozhodnutí soudu nenapadl, ba ani je nezmiňuje. V jím napadených rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud porušení základních práv chráněných ústavním pořádkem neshledal.
Na základě výše uvedených skutečností nelze ústavní stížnost považovat za důvodnou a Ústavní soud byl proto nucen tuto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu