ECLI:CZ:US:2007:3.US.822.06.1
sp. zn. III. ÚS 822/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. S. a B) J. Š., obou právně zastoupených JUDr. Josefem Kubíkem, advokátem AK se sídlem Masarykova 393, 339 01 Klatovy II, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2006 č. j. 14 Co 170/2006-171, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 11. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2006 č. j. 14 Co 170/2006-171, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a odst. 3, jakož i článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 12. 5. 2004 č. j. 4 C 15/2002-129 Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu žalobců A) J. S. a B) J. S. o zaplacení částky 9 304,- Kč a uložil žalovanému S. S. zaplatit žalobkyni C) J. Š. částku 4 652,- Kč a žalobci D) J. S. (nar. 7. 11. 1961) částku 4 652,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce se jednalo v dané věci o to, že žalovaný užívá v nemovitosti, jejímiž spoluvlastníky jsou kromě něj a dalších osob i žalobci ad C) a ad D), byt o větší podlahové ploše, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Tento užitek je žalovaný podle názoru soudu prvního stupně povinen kompenzovat ve vztahu k žalobcům ad C) a ad D), přičemž výši tohoto užitku stanovil soud prvního stupně jako cenu nájmu za užívání bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 14 Co 448/2004-152 změnil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 5. 2004 č. j. 4 C 15/2002-129 ve výroku pod bodem II. tak, že žalobu, kterou se žalobkyně ad C) a žalobce ad D) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") po žalovaném S. S. domáhali každý zaplacení částky ve výši 4 652,- Kč, zamítl. Odvolací soud při posuzování dané problematiky a při aplikaci ust. §137 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), vycházel v souladu s ustálenou judikaturou z toho, že podílovému spoluvlastníkovi, který užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. Bezdůvodné obohacení podílového spoluvlastníka vzniká přitom bez ohledu na to, zda je užívání věci upraveno dohodou spoluvlastníků, jak tomu je v souzené věci, pokud byť i z konkludentně uzavřené dohody spoluvlastníků nevyplývá něco jiného (např. že si za užívání nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou nic hradit). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že z obsahu spisu lze dovodit, že mezi spornými stranami byla konkludentně uzavřena dohoda o tom, že si navzájem nebudou nic hradit, neboť způsob užívání nemovitosti spoluvlastníky je stejný již několik desítek let a tato situace se nezměnila ani poté, co se žalobci ad C) a ad D) stali v roce 1992 spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Poté, co žalobci ad C) a ad D) vstoupili do spoluvlastnických vztahů k nemovitosti v Klatovech, Masarykova čp. 303, nikdy od ostatních spoluvlastníků nepožadovali žádnou ekonomickou protihodnotu za to, že nemovitost neužívají nebo ji užívají v omezeném rozsahu, který neodpovídá jejich spoluvlastnickým podílům.
Odvolací soud uzavřel, že mezi žalobci ad C) a ad D) a žalovaným platí od roku 1992 konkludentně uzavřená dohoda, která svědčí o tom, že si její účastníci za užívání nemovitosti nad rámec odpovídající spoluvlastnickému podílu nebudou poskytovat jakákoliv plnění. Odvolací soud kromě výše uvedeného posoudil vzhledem ke všem okolnostem případu jednání žalobců ad C) a ad D) jako šikanozní, tedy v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu při posuzování otázky výkonu subjektivního práva žalobci ad C) a ad D) nelze přehlédnout, že žalobkyně ad C) ve sporné nemovitosti bez dalšího užívá pozemky náležející k domu a rovněž garáž s tím, že ani tato žalobkyně ani žalobce ad D) se žádným způsobem finančně nepodílejí na údržbě a opravách nemovitosti, jejímiž jsou spoluvlastníky, a tyto náklady jsou rozdělovány pouze mezi žalobce ad A) a ad B) a žalovaného a jeho sestru, nikoli v poměru spoluvlastnických podílů. Již z tohoto důvodu je podle odvolacího soudu výkon práva ze strany žalobců ad C) a ad D) v rozporu s dobrými mravy, přičemž je třeba v této souvislosti zdůraznit i to, že ve stejném postavení, pokud jde o poměr spoluvlastnického podílu na nemovitosti a rozsah užívání nemovitosti, jako je žalovaný, jsou i žalobci ad A) a ad B) a po nich žalobci ad C) a ad D) nic nepožadují a se svými nároky se na ně neobracejí.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2005 č. j. 14 Co 448/2004-152 napadli stěžovatelé ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud svoje rozhodnutí postavil na závěru, že mezi stěžovateli a žalovaným Stanislavem Smolou byla uzavřena konkludentní smlouva, z níž má vyplývat, že stěžovatelé nebudou požadovat po žalovaném žádné plnění za to, že žalovaný užívá nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Takový závěr podle Ústavního soudu ze skutkových zjištění nevyplývá. Ústavní soud konstatoval, že Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím porušil právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 Listiny a právo na spravedlivý proces, které je zaručeno v článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že plnění za užívání předmětu podílového spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu na společné věci je plněním bez právního důvodu a tedy bezdůvodným obohacením. Bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Pokud se podílový spoluvlastník domáhá náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi z toho důvodu, že užívá společnou věc nad rámec svého podílu na společné věci bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ust. §137 odst. 1 obč. zák., ze kterého vyplývá, v jakém rozsahu se ten který podílový spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají povahu kogentní a nelze je proto nepřípustným způsobem extenzivně vykládat. Takový výklad se dostává do extrémního rozporu se smyslem a účelem těchto ustanovení. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že výklad jednoduchého práva, který je v extrémním rozporu s kogentním ustanovením zákona, znamená porušení práva na spravedlivý proces.
Po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu rozhodoval Krajský soud v Plzni ve věci znovu, a to rozsudkem ze dne 22. 8. 2006 č. j. 14 Co 170/2006-171, kterým tento soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, a to ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně ad C) a žalobce ad D) domáhali po žalovaném každý zaplacení částky ve výši 4 652,- Kč, zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Krajský soud v Plzni ve svém novém rozsudku nevzal v úvahu právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, který se týkal předmětné věci. Odvolací soud rozhodl shodně jako ve svém předchozím rozsudku, pouze své rozhodnutí jinak odůvodnil. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu navíc nemá podle stěžovatelů oporu ani v důkazech provedených před soudem prvního stupně. Především stěžovatelé poukazují na to, že žaloba stěžovatelů na žalovaného byla podána 8. 1. 2002, v době, kdy nebylo ukončeno dědické řízení vedené pod č. j. D 453/2001 před Okresním soudem v Klatovech po zemřelém otci žalovaného S. S., bytem v K., přičemž tento byt po jeho smrti užívá žalovaný. Podle stěžovatelů je tedy mimo pochybnost, že nebyla uzavřena mezi stěžovateli a žalovaným konkludentní dohoda o tom, že si nebudou navzájem nic hradit. Odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že výkon práv žalobců je ve vztahu k žalovanému v rozporu s dobrými mravy a jde v daném případě o šikanu. Takové zjištění podle stěžovatelů nemá oporu v provedených důkazech. Odvolací soud pominul, že pět ze šesti spoluvlastníků uzavřelo dohodu o způsobu náhrady za užívání nad rámec vlastnického podílu, pouze šestý spoluvlastník považuje takovou dohodu za šikanu, která je v rozporu s dobrými mravy a nepřistoupil k ní. Dohoda jako důkaz byla v řízení předložena. Odvolací soud podle stěžovatelů také pochybil, když uvedl, že stěžovatelé nehradí svůj podíl na údržbu domu. V řízení bylo prokázáno, že podíl stěžovatelů je vždy součástí podílů na nákladech hrazených spoluvlastníky J. a J. S., rodiči stěžovatelů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud v Plzni - vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v předmětné věci v nálezu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 - své nové rozhodnutí ze dne 22. 8. 2006 č. j. 14 Co 170/2006-171 nepostavil na závěru, že mezi stěžovateli a žalovaným S. S. byla uzavřena konkludentní smlouva, z níž má vyplývat, že stěžovatelé nebudou požadovat po žalovaném žádné plnění za to, že žalovaný užívá nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu.
V odůvodnění svého nového rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že své předchozí rozhodnutí, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, neodůvodnil pouze existencí konkludentně uzavřené dohody spoluvlastníků o užívání společné věci, ale i tím, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Ústavní stížností však byl napaden pouze závěr o existenci dohody a pouze ve vztahu k tomuto závěru Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Odvolací soud ve svém druhém rozsudku setrval nadále na svém závěru, že výkon práva žalobců ad C) a ad D), uplatněný podle ust. §137 odst. 1 obč. zák., je v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o výkon práva šikanozní. Odvolací soud poukázal na ust. §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, přičemž odvolací soud dále dovodil, že toto ustanovení, ač to není slovně vyjádřeno, zakazuje šikanozní výkon práva. O šikanu pak jde tehdy, jestliže právo je vykonáváno nikoliv za účelem dosažení určitého hospodářského cíle, nýbrž záměrně za účelem poškození jiného. O takový výkon práva podle krajského soudu v případě žalobců ad C) a ad D) jde, neboť v řízení bylo zjištěno, žalobkyně ad C) ve sporné nemovitosti užívá pozemky k domu náležející včetně garáže s tím, že tato žalobkyně ani žalobce ad D) se žádným způsobem finančně (ani fyzicky), nepodílejí na údržbě a opravách nemovitosti, jejímiž jsou spoluvlastníky a tyto náklady jsou rozdělovány pouze mezi žalobce ad A) a ad B) a žalovaného a jeho sestru, nikoli v poměru spoluvlastnických podílů. Navíc žalobci ad C) a ad D) se se svými nároky obracejí pouze na žalovaného, ač se ve stejném postavení, pokud jde o poměr spoluvlastnických podílů na nemovitosti a rozsah užívání nemovitosti, nalézají i žalobci ad A) a ad B). Takovéto jednání žalobců ad C) a ad D) považuje odvolací soud za chování učiněné v rozporu s obecně platnými normami morálky, u kterých je dán obecný zájem na jejich respektování. Takové jednání je třeba hodnotit jako jednání směřující k poškození žalovaného, který nemovitosti nezměněným způsobem užívá více než 30 let. Vyhovět předmětné žalobě by podle odvolacího soudu bylo v rozporu s ideou spravedlnosti. S ohledem na uvedené Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu žalobců ad C) a ad D) zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, ani posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V projednávané věci se nejedná o žádný z uvedených případů.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutích vyslovil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně mu však, s ohledem na jeho postavení při dohledu nad dodržováním ústavnosti, náleží posoudit, zda obecné soudy ve vlastním řízení či v rozhodnutích v nich vydaných nezasáhly při interpretaci právních předpisů do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Tak je tomu podle ustálené judikatury Ústavního soudu i tehdy, jestliže výklad právní normy je natolik extrémní, že vybočí z mezí stanovených ústavními předpisy, nebo jestliže právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Právě tak nelze připustit, aby z mezí stanovených ústavním zákonem vybočilo rozhodnutí, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Tak je tomu např. při aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., používajícího relativně neurčitý pojem "dobré mravy" (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217).
Dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Citované ustanovení občanského zákoníku používá relativně neurčitý pojem "dobré mravy". "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 10, usnesení č. 14, str. 383).
Citované ustanovení zákona tak poskytuje obecnému soudu možnost volné úvahy. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217).
Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí, založeného na zákonem povolené úvaze soudu, je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (článek 88 Ústavy ČR). Tak se v předmětné věci nestalo.
Ústavní soud konstatuje, že zákonem povolená úvaha obecného soudu v předmětné věci nevybočila z mezí stanovených ústavními předpisy, neboť provedená interpretace a aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. neporušila podstatu a smysl ústavně garantovaných práv a svobod.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení svého práva zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny, které zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. K této části argumentace stěžovatelů Ústavní soud upozorňuje, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Nelze se stěžovateli souhlasit, že v předmětné věci nebylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Žalobou stěžovatelů se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Argumentaci Krajského soudu v Plzni tak, jak je rozvedena v jeho rozsudku dne 22. 8. 2006 č. j. 14 Co 170/2006-171, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními (což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah). Postup Krajského soudu v Plzni v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Do závěrů obecného soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. Sama skutečnost, že se stěžovatelé se závěry tohoto soudu neztotožňují, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení článku 11 či článku 36 odst. 1 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Pokud stěžovatelé výslovně namítají porušení článku 36 odst. 2 Listiny, je třeba k tomu uvést, že toto ustanovení upravuje přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu