ECLI:CZ:US:2007:3.US.822.07.1
sp. zn. III. ÚS 822/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Ivanou Procházkovou, advokátkou v Benešově, Nádražní 2040, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 5. 2006, čj. 10 C 23/2005-56, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, čj. 26 Co 460/2006-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 3. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Stěžovatel namítal, že přestože ve vyjádření k žalobě sdělil, že velice špatně rozumí česky, a přestože druhá strana měla právní zastoupení, soudy jej nepoučily o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce ani mu samy právního zástupce neustanovily. Stěžovatel si přitom z důvodu tíživé finanční situace nemohl sám zvolit právního zástupce a nemohl se tak řádně hájit. Dle stěžovatele byla v dané věci porušena jeho práva na právní pomoc a na rovnost účastníků řízení, která jsou zakotvena v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z předložené kopie odvolacího rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje věcnou měnící a věcnou potvrzující část, které tvoří výrok I tohoto rozsudku (prvostupňový rozsudek byl věcnou měnící částí odvolacího rozsudku změněn ve prospěch stěžovatele a věcnou potvrzující částí odvolacího rozsudku potvrzen v neprospěch stěžovatele). Výroky II a III odvolacího rozsudku se týkají náhrady nákladů řízení.
V rozsudku odvolacího soudu bylo dáno řádné poučení, že proti věcné měnící části je přípustné dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a proti věcné potvrzující části je přípustné dovolání pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Dne 22. 5. 2007 Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Benešově a u Nejvyššího soudu (č. l. 7 spisu Ústavního soudu) zjistil, že stěžovatel podal (pouze) do potvrzující věcné části I. výroku odvolacího rozsudku dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dále zjistil, že stěžovateli byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 4. 1. 2007 a spis se nyní nachází u Nejvyššího soudu.
Ústavní soud nejdříve zkoumal splnění předpokladů ústavní stížnosti ve vztahu k věcné potvrzující části I. výroku rozsudku odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 ZÚS ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ZÚS); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 ZÚS).
Dle §72 odst. 4 ZÚS byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z interpretace dvou výše uvedených ustanovení ZÚS vyplývá následující. U mimořádného opravného prostředku (kterým je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Na straně druhé však takový mimořádný opravný prostředek lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 ZÚS). Podmínkou je pouze to, aby stěžovatel předchozí mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal proti věcné potvrzující části I. výroku odvolacího rozsudku souběžně s ústavní stížností také dovolání a probíhají tak paralelně dvě soudní řízení, ve kterých se stěžovatel může domáhat svých práv. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti k ostatním procesním prostředkům (§75 odst. 1 ZÚS), jakož i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, proto Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS.
Ústavní soud se poté zabýval splněním předpokladů ústavní stížnosti ve vztahu k věcné měnící části I. výroku odvolacího rozsudku, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je také v této části nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 ZÚS ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ZÚS); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 ZÚS).
Stěžovatel byl v odvolacím rozsudku řádně poučen, že proti věcné měnící části lze podat dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (přípustnost dovolání zde nezávisí na uvážení dovolacího soudu). Stěžovatel, dle sdělení Nejvyššího soudu, dovolání proti této věcné části nepodal. Namísto toho však podal ústavní stížnost, ve které namítá vady řízení obecných soudů (neustanovení právního zástupce a nesplnění poučovací povinnosti) a domáhá se zrušení celého odvolacího rozsudku (bez ohledu na to, zda se jedná o věcnou měnící či potvrzující část, tj. bez ohledu na to, zda příslušná část odvolacího rozsudku byla v jeho prospěch či neprospěch). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel mohl důvody, pro které podal ústavní stížnost proti věcné měnící části odvolacího rozsudku, předestřít také v dovolacím řízení, a tak jako se stěžovatel domáhá zrušení měnící části I. výroku odvolacího rozsudku v ústavní stížnosti, mohl se domáhat zrušení této části také ve svém dovolání (prostřednictvím dovolání). S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti k ostatním procesním prostředkům (§75 odst. 1 ZÚS), jakož i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, proto Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost i v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS.
Ohledně věcné měnící části I. výroku odvolacího soudu Ústavní soud také poukazuje na opožděnost ústavní stížnosti. Lhůta pro podání ústavní stížnosti je stanovena v §72 odst. 3 ZÚS. Ze sdělení Nejvyššího soudu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen dne 4. 1. 2007. Ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu, resp. k poštovní přepravě, podána dne 29. 3. 2007. I v případě stěžovatelem zastávané přípustnosti ústavní stížnosti, ohledně věcné měnící části, by tedy Ústavní soud musel konstatovat opožděnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů postupoval Ústavní soud tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu