ECLI:CZ:US:2007:3.US.827.06.1
sp. zn. III. ÚS 827/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. T., zastoupeného JUDr. J. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 1. listopadu 2006 domáhal zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, byl částečně - ve výrocích I., II., IV. a ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody - zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, jímž byl stěžovatel ve výroku I. uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona.
Stěžovatel tvrdil porušení jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (konkrétně porušení práva na spravedlivý proces - spravedlivé projednání v přiměřené lhůtě, zásady in dubio pro reo a práva na obhajobu).
Stěžovatel namítl porušení práva na obhajobu.
Uvedl, že v přípravném řízení vyšetřovatel vyzval stěžovatele k dodatečnému prostudování spisu z důvodu jeho doplnění, které však nespecifikoval (§2 odst. 13, §166 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatel nebyl ani v dalším řízení seznámen s tím, o jaké doplnění se jednalo. Stěžovatel má za to, že k napravení této vady může dojít pouze v totožném stádiu řízení, proto nesouhlasí s vrácením věci do fáze prvostupňového řízení (ale žádá vrácení věci do řízení přípravného).
Dále stěžovatel brojil proti nerespektování jeho zdravotního stavu ve všech stádiích řízení, zejména proti údajné svévoli prvostupňového soudu (soud nerespektoval, že se stěžovatel bránil účasti u hlavního líčení z důvodu věku a zdravotního stavu; soud přerušil stěžovatelova obhájce v průběhu závěrečné řeči a označil jeho tvrzení o zdravotním stavu stěžovatele za nepravdu), a proti pochybení ohledně rozsahu přezkumné činnosti a závěrů soudních znalců (nevyhovění návrhu na provedení kompletního vyšetření).
Uvedl také, že prvostupňový soud nepřípustně zasahoval do výkonu práva na obhajobu tím, že intervenoval ve prospěch státního zástupce, a odvolací soud se nevypořádal s důkazy, které stěžovatel předložil k prokázání tohoto nadměrného zasahování.
Stěžovatel rovněž uvedl, že došlo k procesní vadě, neboť jej soud ani státní zástupce (přes jeho přítomnost) nevyslechli, čímž došlo k porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti.
Současně stěžovatel uvedl, že jedním z důvodů jeho obvinění je zařazení kauzy do akce "čisté ruce", avšak prvostupňový soud se otázkou politického vlivu na danou trestní věc nezabýval. Odvolací soud pak vyloučil možnost zahájení trestního stíhání na základě politického rozhodnutí a svým hodnocením stěžovatelem předloženého důkazu - sněmovního záznamu z jednání Poslanecké sněmovny - prejudikoval svůj postoj k věci a stěžovateli. Odvolací soud také, v této souvislosti, odmítl návrh stěžovatele na výslech některých svědků (M., K., K., Z.).
Stěžovatel také namítal, že trestní stíhání je vedeno nepřiměřeně dlouho (od ledna 2000), je způsobeno pochybeními jiných orgánů a osob, a je nežádoucí z hlediska zdravotního stavu a věku stěžovatele (je rovno trestu). Vrácení věci prvostupňovému soudu je, dle stěžovatele, nedůvodným průtahem, neboť budou (pouze) opakovány některé důkazy (opětovné výslechy osob nyní již ovlivněných médii; provedení důkazů již časově vzdálených od rozhodné doby). Navíc průtahy způsobí snížení obranyschopnosti stěžovatele. Dle stěžovatele tu jsou dány důvody pro zastavení trestního stíhání dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, příp. pro rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch stěžovatele (in dubio pro reo).
Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba ústavní stížnost odmítnout, a to dílem pro její nepřípustnost a dílem pro nepříslušnost Ústavního soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZÚS", je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z platné právní úpravy (i konstantní judikatury Ústavního soudu) tedy vyplývá, že ústavní soudnictví je postaveno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy proti rozhodnutí orgánu veřejné moci stěžovatel již nedisponuje žádným procesním prostředkem k ochraně svého práva.
S ohledem na skutečnost, že v dané věci stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno (ohledně stěžovatele) prvostupňové rozhodnutí a věc vrácena do fáze řízení před soudem prvého stupně, je zřejmé, že stěžovatel dosud nevyčerpal řádně všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Je tedy třeba, aby se stěžovatel nejdříve domáhal nápravy (a to případně i údajného porušení svých ústavních práv) cestou obecných soudů, neboť v této fázi trestního řízení je ústavní stížnost ohledně jím uvedených námitek nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat také v případě zbývající námitky stěžovatele o nepřiměřených průtazích v řízení.
Ústavní soud vyzval dne 12. 2. 2007 stěžovatele, aby mu sdělil, zda v dané věci byly využity ochranné právní instituty proti průtahům v řízení ve smyslu §164 an. a §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS"). Stěžovatel sdělil, že v dané věci brojil proti nerespektování práva na obhajobu ze strany vyšetřovatele a dozorového státního zástupce, a dále podal dle §164 ZSS stížnost na předsedu senátu z důvodu porušení §80 odst. 6 ZSS.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel ani v případě námitky o průtazích nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V kontextu průtahů (resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) je takovým prostředkem možné a účinné nápravy stížnost podaná dle §164 an., a poté dle §174a ZSS (blíže např. nález IV. ÚS 180/04 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 34, č. 112). Stěžovatel však uvedené prostředky nápravy nevyužil a v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti se domáhal ochrany nejdříve před Ústavním soudem.
V souvislosti s výše uvedenými námitkami se stěžovatel také vyjádřil v tom smyslu, že v dané věci měl odvolací soud rozhodnout o zastavení trestního stíhání dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, nebo rozhodnout ve prospěch stěžovatele (dle zásady in dubio pro reo), příp. rozhodnout o vrácení věci do přípravného řízení a nikoliv do soudního řízení prvostupňového.
Ústavní soud v rozsahu těchto námitek (návrhů) musí ústavní stížnost odmítnout pro nepříslušnost. Ústavní soudnictví je vybudováno na kasačním principu. Ústavní soud není příslušný k tomu, aby rozhodoval o vrácení věci do přípravného řízení nebo měnil rozhodnutí odvolacího soudu, příp. aby uložil odvolacímu soudu, jakým způsobem má rozhodovat.
S ohledem na výše uvedené rozhodl Ústavní soud tak, že ústavní stížnost soudcem zpravodajem zčásti odmítl dle §43 odst. 1 písm. d) ZÚS pro nepříslušnost Ústavního soudu a zčásti odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu