ECLI:CZ:US:2007:3.US.836.06
sp. zn. III. ÚS 836/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem v Semilech, Nádražní 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 939/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 To 95/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 9. 11. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu, právo na obhajobu a právo na rovné zacházení, která jsou zakotvena v čl. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy, a v čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, prvostupňového rozhodnutí v dané věci a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2004, čj. 9 T 5/2004-1321, byla stěžovatelka odsouzena za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Trestného činu se měla dopustit tím, že "dne 27. 2. 2002 v Semilech, pod nepravdivými sliby o vyplacení podílu z budoucího zisku z prodeje levně nakoupené obuvi a dalšího zboží, vylákala od K. H. finanční hotovost ve výši 1 500 000,- Kč, kterou sice zčásti použila na nákup obuvi, ale z peněz získaných jejím prodejem dlužnou částku přes výzvy k vrácení a urgence nevrátila a ponechala si je pro svou potřebu".
Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 149/2004, zamítnuto.
Proti druhostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 884/2005, zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil závazný právní názor (§265s odst. 1 trestního řádu).
Odvolací soud rozhodl opětovně dne 12. 1. 2006, kdy rozsudkem sp. zn. 4 To 95/2005 zrušil ohledně stěžovatelky prvostupňový rozsudek v celé odsuzující části a sám rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let za spáchání trestního činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Trestného činu se dle rozsudku dopustila tím, že "dne 27. 2. 2002 v Semilech, pod nepravdivými sliby, že celou částku použije na obchod s levnou obuví a na požádání ji po jeho realizaci poškozenému vrátí, vylákala od K. H. finanční hotovost ve výši 1 500 000,- Kč, půjčenou finanční částku však použila na nákup obuvi pouze zčásti, její zbytek v nezjištěné výši pak použila k jiným účelům a následně ani ze zisku z prodeje bot, ani z jiných zdrojů, přes výzvy k vrácení a urgence poškozeného nic nevrátila, ač v době půjčky věděla, že její podmínky nesplní, s penězi nenaloží tak, jak slíbila a vzhledem k tomu, že realizaci půjčených peněz nesplní, s penězi nenaloží tak, jak slíbila a vzhledem k tomu, že realizaci půjčených peněz provede s manželem J. M., který se v důsledku opakovaných předchozích půjček získaných pod záminkami uskutečnění různých jiných nereálných obchodů, k nimž nedošlo, ocitl v obtížné finanční situaci, že nebude v jejich finančních možnostech ani ve finančních možnostech její rodiny vypůjčenou částku vrátit tak, jak přislíbila, a že ji nevrátí vůbec, k čemuž také došlo".
Proti odvolacímu rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 939/2006, odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě napadla rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů a nedostatečnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Namítla, že byla usvědčována jediným svědkem K. H. (dále jen "poškozený"). Uvedla, že opakovaně namítala nevěrohodnost poškozeného, předložila listinné důkazy (podklady předložené německým soudům pro jeho vypořádání s bývalou manželkou W. H., faktury z obchodních styků s H. S.) a navrhovala výslech H. S. a W. H. Dále navrhovala výslech JUDr. V. a předložila deník J. K. ml. - obojí k prokázání, že poškozený chtěl přijít k majetku stěžovatelky a zjišťoval si její majetkové poměry. Soudy, dle stěžovatelky, však nedovolily vést důkazy na její obhajobu, především k prokázání nevěrohodnosti poškozeného, přičemž neprovedení navrhovaných důkazů neodůvodnily (opomenuté důkazy za situace tvrzení proti tvrzení).
Soudy se, dle stěžovatelky, nezabývaly věrohodností poškozeného, a tím, že bez ověření vzaly za věrohodnou výpověď poškozeného a naopak za nevěrohodnou výpověď stěžovatelky, porušily její právo na rovné zacházení. Soudy se nezabývaly tím, že poškozený poskytl bez nejmenších zajišťovacích institutů stěžovatelce, s poukazem na výjimečnou důvěru k této Romce, půjčku.
Dovolací soud pak, dle stěžovatelky, porušil její právo na soudní ochranu, neboť druhé dovolání odmítl za stejné skutkové a právní situace, která tu byla v době rozhodování o prvním dovolání, kterému vyhověl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a v souvislosti s tím tvrdila porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, která z práv zakotvených v daném článku měla být soudy porušena. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by věc nebyla projednávána veřejně, že by docházelo k nepřiměřeným průtahům nebo že by bylo řízení vedeno v její nepřítomnosti. Stěžovatelka ani netvrdí, že by se nemohla vyjadřovat k navrženým či prováděným důkazům. Naopak Ústavnímu soudu předložila např. protokol odvolacího soudu o veřejném zasedání ze dne 12. 1. 2006, ze kterého vyplývá, že ona i její obhájce byli zasedání přítomni a kladli vyslýchanému otázky. Dále pak i v ústavní stížnosti stěžovatelka sama uvádí, že soudu navrhla provedení dalších výslechů a předložila listinné důkazy. Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy v dané věci porušily práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka dále tvrdila porušení práva na obhajobu, a to s poukazem na čl. 40 odst. 3 Listiny (také čl. 38 odst. 2 - k tomu viz výše). Podobně jako v případě namítaného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny však Ústavní soud musí také zde konstatovat, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá (kromě poukazu na daný článek), že by byla (a jakým způsobem) porušena práva zakotvená v tomto článku. Stěžovatelčina argumentace směřuje do problematiky opomenutých důkazů, resp. neprovedení a neodůvodnění neprovedení navržených důkazů. Stěžovatelka netvrdí, že by jí nebyl poskytnut čas na přípravu obhajoby či možnost obhajovat se sama či za pomoci obhájce (z předložených listin vyplývá, že si zvolila obhájce), nebo že by byla porušena jiná procesní práva zahrnutelná do tohoto článku (právo nahlížet do spisu, právo odepřít výpověď, právo přítomnosti při úkonech, právo vyjádřit se k důkazům a navrhovat důkazy, právo na bezplatnou pomoc obhájce, atd.). Ústavní soud tedy neshledal porušení práv zakotvených v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Dále stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces, a to s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na obsah ústavní stížnosti má Ústavní soud za to, že stěžovatelka brojí i proti porušení práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování jimi provedené, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud zjistil, že předmětem soudního hodnocení byly tyto důkazy: výslech a písemné vyjádření stěžovatelky, výslech poškozeného (v přípravném řízení, v hlavním líčení, v odvolacím řízení opětovně provedený na pokyn dovolacího soudu) a svědků A. S., L. K., W. H., H. K., D. K., M. S., O. Š., R. M., A. S., L. N. a J. K.ml. Dále byla provedena konfrontace stěžovatelky a L. K. Soud provedl důkaz výběrním lístkem A. S. na 1 500 000,- Kč, důkaz znaleckým posudkem o duševním stavu stěžovatelky a konstatoval v hlavním líčení další "listinné materiály" předložené stěžovatelkou.
Stěžovatelka namítala v prvostupňovém i druhostupňovém řízení nevěrohodnost poškozeného. Oba soudy se k dané námitce vyjádřily a své závěry podrobně odůvodnily. Prvostupňový soud v této souvislosti posuzoval i listinné materiály, které stěžovatelka předložila k prokázání nevěrohodnosti poškozeného (podklady pro vypořádání poškozeného s bývalou manželkou v Německu). Věrohodnost poškozeného posoudily soudy jednak na základě komparace jeho dvou (v odvolacím řízení tří) výpovědí, jakož i na základě zásady volného hodnocení důkazů - resp. hodnocení provedených důkazů v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Ústavní soud neshledal, že by závěry jimi uvedené byly v rozporu s provedeným dokazováním a že by tu byly prvky libovůle. Ústavní soud přitom není čtvrtou instancí, která by, ač nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených práv, měla znovu a nezávisle provádět volné hodnocení důkazů.
Je třeba také uvést, že z prvostupňového i odvolacího rozhodnutí vyplývá (na rozdíl od tvrzení stěžovatelky), že výpověď poškozeného nebyla jediným usvědčujícím důkazem. Ústavní soud přitom již judikoval, že dospěje-li soud v trestní věci k závěru, že jedna z výpovědí (nebo určitá skupina výpovědí) je pravdivá a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť v takovém případě soud nemá pochybnosti. V daném případě obecné soudy v odůvodněních rozhodnutí uvedly, které z protikladných výpovědí přisvědčily, a uvedly také další důkazy na její podporu (výpověď nebyla jediným usvědčujícím důkazem). V postupu soudů obou stupňů nespatřuje Ústavní soud libovůli při provádění, výběru a hodnocení důkazů.
V této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti, obdobně jako v odvolání, brojila proti neprovedení některých navržených důkazů k prokázání nevěrohodnosti poškozeného. Ústavní soud zde musí připomenout, že stěžovatelka má právo navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné (to také učinila). Jejímu právu pak odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na dokazování nevyhoví, uvést důvod. Odvolací soud se k navrženému doplnění dokazování vyjádřil na str. 6 svého rozsudku, a to zcela dostatečným způsobem. Tuto část odůvodnění je přitom třeba, s ohledem na odkaz na "okolnosti nezakládající pochybnost o věrohodnosti", interpretovat také v souvislosti s předchozí částí odůvodnění jeho rozsudku (str. 5, 6). Ústavní soud tedy ani zde nemá za to, že by obecné soudy postupovaly libovolně a opomněly provést důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Lze tedy uzavřít, že soudy důkazní postup podrobně popsaly, logicky a věcně přesvědčivě odůvodnily. Jejich právní závěry odpovídají skutkovým zjištěním. Dle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatelka dále namítla porušení práva na rovné zacházení dle čl. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
Porušení principu rovnosti, ve spojení s námitkami stěžovatelky o nevěrohodnosti poškozeného, Ústavní soud neshledal, a to s ohledem na výše uvedené.
Dále stěžovatelka s touto námitkou spojila i tvrzení, že poškozený deklaroval výjimečnou důvěru v Romku (stěžovatelku), a proto jí bez zajišťovacích institutů půjčil peníze. Soudy vzaly, dle stěžovatelky, bezdůvodně jeho tvrzení za věrohodné a její naopak za nevěrohodné. Pokud tato námitka stěžovatelky směřovala proti závěrům soudů o věrohodnosti poškozeného, odkazuje Ústavní soud na část odůvodnění výše. Pokud touto námitkou stěžovatelka mínila porušení zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy), a to s ohledem na pojem "Romka", Ústavní soud má za to, že ani v tomto směru nebyla stěžovatelčina ústavně zaručená práva porušena. Z napadených rozhodnutí i protokolu odvolacího soudu z 12. 1. 2006 nevyplývá, že by příslušnost k romské menšině byla soudy nějakým způsobem zohledňována. Naopak z těchto listin vyplývá, že poškozený půjčil částku proto, že stěžovatelku dlouho znal a chtěl jí pomoci, a to bez ohledu na příslušnost k národnostní menšině (ve vztahu k Romům se vyjádřil v protokole - str. 5, 9). Stejně tak odvolací soud posuzoval stěžovatelku jako "dlouholetou známou" poškozeného, z čehož při hodnocení důkazů také vycházel (str. 5 rozsudku).
Ani námitce stěžovatelky proti odmítavému usnesení dovolacího soudu nemůže Ústavní soud přisvědčit. Odvolací soud provedl na základě předchozího pokynu dovolacího soudu znovu výslech poškozeného, a to velmi podrobně. Provedení dalších důkazů záviselo (dle pokynu dovolacího soudu) na posouzení soudu odvolacího, a to s ohledem na objasnění skutečností (otázek), které dovolací soud předestřel (stěžovatelka si pokyn dovolacího soudu mylně vyložila jako povinnost odvolacího soudu zopakovat více jak jeden provedený důkaz a provést některé nové důkazy). Odvolací soud na základě doplněného dokazování znovu sám rozhodl, přičemž změnil skutkovou větu, kterou mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.
Stěžovatelka podala dovolání z důvodů dle §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu. U důvodu dle písm. k) dovolací soud posoudil, podobně jako u předchozího jejího dovolání, námitky za neodpovídající uplatněnému důvodu (zde tedy stěžovatelka rozpor s dřívějším rozhodováním dovolacího soudu nenamítala). Pokud jde o písm. g), zatímco při prvním rozhodování dovolacího soudu byl na základě námitky stěžovatelky shledán rozpor skutkové věty se znaky skutkové podstaty trestného činu (dovolání bylo proto vyhověno), při druhém rozhodování se dovolací soud námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť dospěl k závěru, že směřují pouze proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, což neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu dle písm. g). Tento svůj závěr také zcela dostatečně a ústavně konformně odůvodnil. Ústavní soud zde tedy neshledal namítané porušení práva na soudní ochranu.
Na okraj Ústavní soud doplňuje, že jednak před rozhodováním o druhém dovolání došlo k zásadní změně odsuzujícího rozsudku (změna skutkové věty), a jednak je třeba při opětovném rozhodování v téže věci posuzovat nejen skutkový a právní stav (jak uvedla stěžovatelka), ale také charakter námitek, které jsou dovolacímu soudu předestřeny.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odložení vykonatelnosti odvolacího rozsudku. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, nebyl důvod rozhodovat o tomto akcesorickém návrhu.
Stěžovatelka dále žádala proti státu náhradu nákladů spojených s jejím zastupováním. Ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta, proto Ústavní soud stěžovatelce náhradu nákladů za zastupování nepřiznal (§83 odst. 1 ZÚS).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu