ECLI:CZ:US:2007:3.US.836.07.1
sp. zn. III. ÚS 836/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem v Olomouci, tř. Svobody 39, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 2006, čj. 1 Nt 852/2006-14, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24. 1. 2007, čj. 14 To 6/2007-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2007, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24. 1. 2007, čj. 14 To 6/2007-19, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 2006, čj. 1 Nt 852/2006-14, a s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, se domáhal jejich zrušení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že výše označeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, jež bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 65/2004. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, podle §184 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl usnesením rovněž shora označeným.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zásahu (zřejmě proti jeho osobě) v herně Pyramida v Ústí nad Orlicí se účastnil ještě další policista, pprap. F., který ale vůbec nebyl kontaktován, a tedy ani vyslechnut či požádán o podání vysvětlení. V nevyužití výpovědi tohoto policisty spatřuje stěžovatel novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, jež by mohla zejména spolu s výpovědí policisty M. H. odůvodnit rozhodnutí o nevině stěžovatele, a to v tom ohledu, že jeho úmyslem nebylo provést loupež, ale jen její "nevážně míněnou inscenaci". Obecným soudům, které návrh na povolení obnovy řízení zamítly s odůvodněním, že jméno a údaj o účasti pprap. F. při policejním zásahu na místě činu již byly obsaženy ve vyšetřovacím spise, stěžovatel vytýká, že nevzaly do úvahy, že tyto údaje orgány činné v původním trestním řízení zcela ignorovaly. Novum má dle stěžovatele spočívat nikoliv "v pouhé objektivní existenci údaje, ale ve vědomí (znalosti) jeho využitelnosti pro účely zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o vině a trestu".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje výklad trestního řádu a jeho aplikaci na jeho případ, jak byly provedeny obecnými soudy, když tvrdí, že tzv. novum ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu zde představuje vědomí, resp. znalost využitelnosti důkazu výslechem svědka pprap. Fryče.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Jde-li o interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení, Ústavní soud, jak bylo již výše naznačeno, není oprávněn do činnosti obecných soudů v daném ohledu zasahovat, tedy až na (výjimečné) případy, kdy pochybení obecných soudů v daném rozhodovacím procesu má za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení. Jde o případy, kdy obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v jejich rozhodování byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, č. 98).
Pochybení tohoto rázu však zjištěno nebylo. Obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně, se předmětnou právní otázkou podrobně zabývaly a své závěry řádně vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nezpochybňuje zjištění soudu prvního stupně, že v příslušném trestním spise byly údaje o osobě pprap. F. obsaženy, vychází z tohoto závěru i Ústavní soud. V návaznosti na to pak nelze než konstatovat, že existence předmětného důkazu (tedy důkazu svědeckou výpovědí uvedené osoby) byla soudu v původním řízení známa, soud jej také, pokud by to pokládal za nutné (a to i k návrhu nejen obžaloby, ale i obhajoby), mohl provést, a tudíž jej nelze považovat za "nový" důkaz, jak má na mysli ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatel sice argumentuje tím, že "novum" spočívá ve vědomí (znalosti) soudu o využitelnosti daného důkazu, avšak tento názor je třeba odmítnout. Soud, jestliže zmíněného svědka nevyslechl, protože to (stejně jako strany řízení) nepokládal za potřebné, obsah jeho výpovědi samozřejmě neznal ani znát nemohl již v původním řízení, a tak zmíněná "neznalost o využitelnosti" nemůže být onou "novou skutečností", představující jednu z podmínek pro nařízení obnovy. Sám stěžovatel přitom žádný poznatek stran možného obsahu výpovědi tohoto svědka, jenž by za určitých okolností mohl takové "novum" představovat, ve svém návrhu na povolení obnovy nezmiňuje. Lze tedy shrnout, že k (potenciální) změně důkazní situace, jež je předpokladem obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu, oproti řízení původnímu nedošlo.
Ostatně, pokud by byla dovedena stěžovatelova argumentace do důsledku, znamenalo by to, že skutečnost, že určitý, potenciálně relevantní důkaz nebyl - ač mohl být - v původním řízení soudem proveden (což je jevem obvyklým), je sama o sobě důvodem k obnově řízení. Tato teze by však byla v rozporu se smyslem a účelem úpravy daného mimořádného opravného prostředku. Podstata této úpravy netkví v založení možnosti přezkoumávat zákonnost původního řízení; k tomuto účelu slouží jiné řádné, eventuálně i mimořádné opravné prostředky, které strany mohou, resp. mohly uplatnit v rámci původního řízení. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy by se v takových případech do tohoto přezkumu de facto pouštěl, protože by musel zkoumat, zda soud, který v původním řízení neprovedl v úvahu připadající důkaz (a tak nezískal, ač mohl, vědomost o skutečnostech, které mohou z tohoto důkazu plynout a jež eventuálně mohou mít pro zjištění skutkového stavu význam), postupoval důvodně či zda nejde o vadu tzv. důkazního řízení; v posledně uvedeném případě by pak tuto vadu "napravil" provedením zmíněného důkazu.
Z těchto důvodů má Ústavní soud za to, že obecným soudům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout a že je proto nutno podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu